Blahoslavův dům, 15. 8. 21, Michaela Najbrtová

 Text: Ef 2, 1-10

 

Písně: EZ Ž 98 , EZ 438, EZ 158, EZ 383, EZ 161   

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

            jako lidé jsme uzpůsobeni a stvořeni k pohybu po dvou. Po dvou nohách. To je naše tovární nastavení. Tedy tovární úplně ne, musíme se učit chodit. A někdy to kvůli nemoci nebo úrazu nejde. A nakonec s přirozeným úbytkem sil je tato schopnost postupně omezena, až ji nakonec ztrácíme.

            Ale stejně je chůze a chození něčím tak základním, že to přechází do našeho vyjadřování, do našeho myšlení, do našeho pojímání světa a sebe sama. A tak myslíme a pojímáme a říkáme věci jako: jít nakoupit, dojít na poštu, chodit do školy, dokonce chodit do určité třídy. Nebo chodit na základky, střední, vysokou. A když už na vysokou, tak taky jít na lov, jít na houby, jít spát, jít jíst, jít na vzduch, zajít na jedno, dokonce se můžeme zeptat: chceš jít běhat?

            A také spolu jako kluci a holky chodíme. A taky nám něco přichází na mysl. A někdy nám to dokonce dojde. Nebo nám zase někdy dochází síly, procházíme ohněm, a třeba i přijdeme na buben. Naše myšlení a pojímání a vyjadřování má široké rozpětí od „přijď na návštěvu“ až třeba po „nechoď mi na oči“.    

            Chůze v doslovném smyslu, v přeneseném smyslu, a taky ve smyslu už pro nás spíš jen gramatickém. Chůze a chození je prostě opravdu nejen fyzickým pohybem po dvou z bodu A do bodu B, ale prochází naším myšlením a pojetím světa. A patří tak samozřejmě i do biblického vyjadřování.           

            Život s Bohem se v Bibli vyjadřuje jako chození po Božích cestách. A naopak. Život podle vlastní vůle je chůze po vlastní cestě, podle své vůle biblicky řečeno po cestě své-volníka. Boží povolání se vyjadřuje jako „vstaň a choď“ a ten, komu to došlo „vstal a šel“.     

            V ekumenickém překladu to vlastně vůbec nevyzní, ale pisatel listu do Efezu, apoštol Pavel, respektive jeho spolupracovník či následovník, ale klidně říkejme pro jednoduchost Pavel, chůzí a chozením zarámoval ty právě přečtené verše.

            Na začátku jsou ti, kdo „chodí“ podle tohoto světa, česky by se dalo vyjádřit opět vtipně – ti, kdo chodí podle běhu tohoto světa.       

            A na konci máme nás lidi jako dílo Boží, v Ježíši Kristu stvořené k tomu, aby „chodili“ v dobrých skutcích, které nám Bůh předpřipravil.

            Jsou tady jasně pojmenovány, jasně popsány a jasně označeny dvě životní cesty, po kterých je nám dáno jít. Respektive mezi kterými je v napětí naše lidská existence. Tak jak to známe z prorockých hlasů, které volají po tom, abychom jako lidé a zvlášť jako Boží lidé šli cestou života, k životu – a jako druhá strana mince, nebo druhá strana boty, abychom nechodili po cestě, která nevede k životu, ale ke smrti, k nebytí, k nicotě, kde nula od nuly pojde.

            Tahle existenční maxima naší existence zaznívají také naplno v dnešním textu – život a smrt. Chůze po chodnících tohoto věku, a oproti tomu chození s Bohem v Ježíši Kristu. To je nám lidem celkem přirozeně srozumitelné – jdeš tam, nebo tam nejdeš a jdeš jinudy, jdeš jinam, jdeš jinak. Vyber si cestu a pak po ní jdi. Je to tvoje rozhodnutí, tvoje volba, tvoje odpovědnost. A tvůj konec, takový nebo makový.

            Jak do toho ovšem zapadá to, že spasení není z nás? Jak do toho zapadá, že ta životní cesta, ten životní cíl, ten život sám není z našich skutků? Že není ani výsledkem ani následkem toho, co jsme dělali, děláme, uděláme? Milostí jste spaseni! O co tu jde?

            S tím už tak srozuměni nejsme. No, moc ne. Připadá nám, že to přece nejde. Něco, co má určitou hodnotu, je přece potřeba zaplatit. Něco, co je důležité a cenné, je přece potřeba vyvážit nějakou protihodnotou. Buď našetřit a zaplatit předem. Nebo si to vzít na dluh, ale pak zaplatit i s úroky.

            A říci v tomto případě, že se tu nabízí něco hodnotného, cenného, důležitého, to ještě vůbec nevystihuje tu ohromnost, tu nepřekonatelnou velikost a hodnotu toho, o co tu jde. Tady jde o život. A o smrt.

           Mrtvému se tu nabízí život. Mrtvým se nabízí doslova „spolu-učinění-živými“. A k tomu ještě uvedení na trůn, na nebeský trůn. Mrtvolám se zde nabízí změna z mrtvolnosti k životu a rovnou k životu na nebeském trůnu, na vrcholu. Opravdu,  výš už to nejde.

            A to si člověk přece musí nějak zasloužit, odpracovat, odmakat. Zaplatit. Ovšem když necháme průchod zamyšlení nad tím, dojde nám, že něco takového se nedá zaplatit, že se to nedá odpracovat. Za jakou sumu, za jakou práci, za jaké životní dílo si člověk může koupit život?

            To nejde. Život se prostě nedá koupit, nedá se za něj nabídnout odpovídající protihodnota. A to by ještě měl zaplatit po uši zadlužený hříšník, co po uši, až za hrob zadlužený hříšník, který je navíc prostě mrtvý, a nic s tím udělat nemůže, jak už to u mrtvých chodí. Blbost, nesmysl, protimluv.

            Přesto i jako věřící, a někdy zvlášť tam, kde jsme třeba i hodně zbožní a věřící, a do kostela chodící, přesto si někdy říkáme, že to nějak půjde, že to musí jít. A vychází nám to takhle:

            Buď jsme chodili po těch správných cestách, a pokud ne vždycky, tak rozhodně víc než leckteří jiní, a proto si tu spásu tedy zasloužíme, nebo aspoň z části, nebo aspoň víc než někteří druzí. A tak si o sobě myslíme hodně, a nevidíme si na špičku nohy.

            A nebo jsme to teda dostali na splátky. A tak musíme splácet, a splácet, a dřít, a dřít. A tak si o sobě myslíme méně a nevidíme žádnou radost přes tu hromadu dřiny.

            A nebo si to v naší paradoxní mysli myslíme třeba i oboje zároveň – nebo na střídačku v bipolární, ale ještě lépe postaru maniodepresivní poruše víry.

            A to všechno protože si nedovedeme představit, že by to bylo jinak. Nebo si to představit dovedeme, ale jednoduše to odmítneme s tím, že pokud by to tak nebylo, pokud by nezáleželo na našich skutcích, tak kam bychom to přišli? To bychom si mohli říci, že si tedy můžeme dělat, co chceme. A to přece nejde. A jak to vysvětlíme těm, kdo na všechno kašlou a chodí po svých cestách, že to je špatně, a že mají chodit jako my, nebo bude zle? A když půjdou tlustý do tenkých našeho svědomí, tak jak bychom si potom řekli, že jsme lepší než ti druzí, a že si to přece aspoň trochu zasloužíme, tu spásu a život a všechno?

            Do toho nám právě přichází ten dnešní text. Spasení prostě není z vás. Je to Boží dar. Je to dar. Je to dárek. Od Boha. Pro nás.

            Je to vánoční dárek. Díky narození Ježíška, který přišel na svět, aby nám ten dar dal. Který přišel do toho, jak to leží a běží, do běhu tohoto světa, do rozpoložení tohoto světa, do toho, jak to chodí, aby nám ten dar dal.

           Je to velikonoční dárek. Díky Ježíši Kristu, který za ten dar zaplatil. Koupil nám ho. Zaplatil ho svým životem, svojí smrtí, aby nás vykoupil. A dal nám život a spasení jako dar. Napříč tomu, jak to chodí. Navzdory tomu, kam jsme došli. Došel si pro nás až do pekel, došel si pro nás až do říše mrtvých. Tak, jak jsme byli, tak, jsme byli a jsme mrtví ve svých vinách a hříších, čili v odtrženosti od Boha a od života.

            Je to svatodušní dárek. Je to dar Ducha svatého, života v Duchu a z Ducha.

            A je to dárek k narozeninám. K narození do života. Jsou to vlastně doslova narozeniny, ten dar. Je to narození ze smrti a z nebytí k životu. Je to dárek i k jmeninám, protože je to pro každého z nás jmenovitě. Pro jednoho a zároveň každého z nás. Fakt je to dar.

            Pán Bůh pro nás a pro každého a pro všechny uspořádal oslavu. A připravil pro nás, pro každého a pro všechny tenhle největší dar. Pán Ježíš by klidně řekl, že Pán Bůh uspořádal svatební oslavu a svatební hostinu, a tak pro nás připravil svatební dar. Ne tak, že hosté na svatbu nosí svatební dary, ale že každý, kdo tam přijde, dostane tenhle svatební dar.    Pán Bůh fakt takovou oslavu a takový dar připravil pro každého a pro všechny. I pro ty mrtvé. A dokonce právě hlavně pro ty mrtvé, pro nás, kdo jsme byli mrtvi ve svých vinách a hříších, v odtrženosti od Boží cesty v chůzi po našich vlastních cestičkách a zkratkách do ztracena, do nikam. Milostí jste spaseni.

            Tedy milostí jste spaseni skrze víru. Přece jen je tu něco potřeba, k přijetí toho daru. Je tu k přijetí toho daru potřeba víra. Takže jako bychom se přece jen vraceli k nějakým vlastním výkonům. Ale ne. Víra je totiž právě přijetí toho daru. Přijití na tu oslavu. Oslavování. Oslavování života. Radost a plesání. Rozbalování a přijetí toho daru života, to je víra.

            Ale projděme si to ještě jednou. Opravdu? Co pak znamená to chození v dobrých skutcích?  Copak to tedy nejsou splátky? Copak to nejsou dárečky, kterými se revanšujeme, byť třeba jenom trochu za ten hlavní dar lásky? Ne. Píše se v listu do Efezu. Prostě ne.

            Ano, ten, kdo přijde na svou vlastní oslavu, kterou mu Pán Bůh uspořádal, ano ten, kdo se raduje a plesá a oslavuje a rozbaluje ten dar života, rozbaluje v něm právě i ty předpřipravené dobré skutky, dobrá díla, dobré věci k dělání. Ano právě i ty dostáváme jako dárek, jako dar. Jako dárek a jako dar dostáváme možnost jednat dobře, činit dobře. To prostě není povinnost, to je úžasná možnost.

            Tam, kde to nevidíme, tam jsme to ještě doopravdy nerozbalili. A stává se nám to, to si přiznejme. Vždyť právě proto to máme psáno a proto to čteme. Protože ještě a zase, někdy a někdy často chodíme svých cestách.

            Takže tohle je pro všechny a právě i pro nás veliké pozvání. Na oslavu, na svatbu, k rozbalení dárku, k životu. Vlastně lépe by bylo říci ne dokonavě, ale nedokonavě k oslavování, k rozbalování, k chození. Protože to je nabídka i potřeba pro každý den a pro každou chvíli. To se nedá, stejně jako mana na poušti, střádat. Oslavovat a rozbalovat je možné a potřebné každý den a furt a pořád, jinak nám projde datum spotřeby a naše víra začne nechutnat.

            A taky se ztratí radost a oslava. A ta by měla být tak hlasitá a tak radostná a tak veselá, aby to bylo slyšet všude kolem. Protože to je ta nejlepší pozvánka na oslavu, když je to fakt vidět, že tam to žije, že to tam žije duchem radosti, duchem života.

            Když o tom přemýšlíme jako křesťané, když o tom mluvíme jako křesťané, když tak jako křesťané jednáme, když tak jako křesťané zveme a zvěstujeme, jedná se o ty nejdůležitější věci. O věci života a smrti. Je to fakt strašně důležitá věc. Ta nejdůležitější. Vlastně v životě ani o nic jiného nejde.

            Připomínejme si přitom třeba právě i tahle biblická slova z listu do Efezu. Že přestože mluvíme o těch nejhlubších věcech, i o smrti, i o hříchu, i o vině, tak nezveme ke dřině při splácení nesplatitelného splátkového kalendáře, neupozorňujeme na nutnost úhrady.

            Zveme na radostnou oslavu života. Zveme k rozbalení daru. Zveme každého a všechny, protože Pán Bůh to připravil pro nás pro každého a pro všechny. Zveme k víře. To znamená: nechat se pozvat, přijít na oslavu, rozbalit si dar života. Života s Bohem.

Díky, Pane, za všechny tvé dary.

AMEN

 Blahoslavův dům 1. 8. 2021 mh

 Text kázání: 2. Kniha Mojžíšova 32, 6, 1-15                

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.

 

Čtení:             Lk 9, 28-36  

 

Písně:             98, S288, 176, 579, 685     

 

 

Kázání:                 

    

Vyprávění o zlatém teleti.

Celé vyprávění se skládá ze dvou částí. První část vypráví o jednání Izraelců, o jejich žádosti přednesené knězi Áronovi a o tom, jak na kněz na žádost odpověděl. Druhá část vypráví o Mojžíšově přímluvě za izraelský lid. Dnes se soustředíme na první část.

 

Izraelci jsou na cestě, na své velké cestě ke svobodě. Tato cesta je předznamenáním pro celé další dějiny Izraele: duchovní pouť, putování za možností žít svobodně, hledání domova, trvalé cizinectví, stýkání a potýkání s Hospodinem.

Putování Izraelitů je ovšem velkou metaforou i pro všechny další skupiny a jednotlivce, kteří se přihlásili k víře v Hospodina. Je dnes velkým symbolickým obrazem i pro nás. Ukazuje nám, připomíná nám, že když slovo od Boha pro sebe zaslechneme, zve nás na cestu. Život víry v Hospodina je cestou. Je putováním, při kterém musíme vždy znovu zvednout se a jít. Vždycky znovu budeme muset řešit, kam jdeme, odkud jdeme a co je naším cílem.

Jsou jistě dny a časy, kdy se takto neptáme. Neodpovídáme si vždycky nově, nehledáme odpovědi od znovu nebo stále stejně intenzivně. Ano, jsou chvíle a časy, kdy je na místě se zastavit, odpočinout. Pak ale přicházejí i kritické chvíle, které nám tyto staré otázky opět výrazně připomenou: Kam kráčíš? Co je tvým cílem? O co ti v životě jde?

 

Izraelci byli takovým otázkám po svém směřování vystaveni velmi intenzivně. Byly to jejich otázky na každý den. Bylo jim dáno vyjít „ze země egyptské, z domu otroctví“, byli tím tak ovšem vyvedeni z mimořádně úrodné země do jakési neznámé pouštní krajiny. Vysněná země zaslíbená, země svobody byla kdesi v nedohlednu. Celé jejich putování provázela nezajištěnost, byli vydání napospas všem možným nepřízním. A ovšem byli také vydáni napospas přízni Boží. Otázky Odkud jdeme? Kam jdeme? a Proč vůbec někam jdeme? se jim vrývaly do myslí.

Vyprávění o putování Izraelců pouští je tak také příběhem o jejich reptání a malých či větších vzpourách. Proti Mojžíšovi. Proti Bohu. Naléhání na Árona, aby jim utvořil boha, ale překračuje všechny meze. Na lidi dolehlo, že Bůh zůstává skrytý. Bůh není na dosah (a nedá se s ním proto také manipulovat). Není ani na dohled. To je jediné, co jim zůstává, je slovo od něj. Slovo od něj je ovšem vždy pouze vyřizované jiným člověkem. To je obtížná situace. Známe ji také. 

Nyní navíc pro Izraelity není na dosah ani Mojžíš, ten, který je celou dobu vedl a který jim slovo od Boha vyřizoval. Mojžíš odešel před mnoha dny na blízkou horu, aby se potkal s Hospodinem, a zpátky se nevrací. To jsou okolnosti, za kterých se nyní Izraelci nyní obracejí na kněze Árona, Mojžíšova bratra, se svou žádostí: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi“. Chtěli bychom mít boha, kterého bychom měli před sebou. Na kterého bychom mohli nezpochybnitelně odkázat. Který by nás vedl zcela viditelně (viditelněji než nějaký oblak). Za kterým bychom mohli bez pochybností jít.

 

Áron se rozhodne jejich prosbě vyhovět. Vyzve ale Izraelity, aby přinesli své zlaté náušnice. Náušnice byly něčím, co i běžný člověk mohl vlastnit, zlaté náušnice mohly patřit k tomu nejcennějšímu, co lidé měli. Áron tedy jejich majetek vyvlastňuje. Požaduje, aby tento majetek pro svůj záměr obětovali.

Náušnice ale nebyly jen cennou ozdobou, ukazovaly sociální status každého člověka. Zlaté náušnice byly známkou bohatství. Áron tento identifikátor sociálních rozdílů mezi lidmi narušuje. Má lidi k tomu, aby mezi sebou přestali takto rozlišovat.  

Náušnice nebyly jen ozdobou, měly i svůj náboženský význam. Odkazovaly k božským silám, byly talismanem, anebo byly znakem příslušnosti ke stejnému náboženství. Áron tedy ruší tuto identifikaci s různými náboženstvími, anebo i jen vnější znak přináležitosti ke stejné víře. Odevzdané náušnice Áron roztaví – sešmelcuje – do jediné sochy.  

 

Je to zlatá socha býčka, nebo jako překládají Kraličtí: zlaté tele. Takové vyobrazení boha je pro nás dnes nepochopitelné. Může nám připadat směšné. Nerozumíme, proč tehdy potřebovali božskou moc vyobrazovat takto – jako kus dobytka?

Jenže, býk pro lidi odedávna bezpochyby zosobňoval mohutnost, nadlidskou sílu. Byl pro ně symbolem plodnosti a plodivosti, na býkovi závisela síla a početnost jejich stáda.

Býk byl proto obrazem božské síly u některých národů. A tak jsou s ním Izraelci – zdá se – spokojeni. Jsou tím výjevem fascinováni. Nemyslí si, že to byla tato socha, kdo je vyvedl z Egypta, ze země otroctví, ale právě tato socha jim nyní reprezentuje přítomnou božskou sílu. 

 

Nemusíme se zaobírat úvahami, jak to tehdy vlastně izraelští poutníci mysleli, nebo jak se to stalo, že se s takovou náhražkou spokojili. Vyprávění před nás staví mnohem aktuálnější otázky: Co je takovým zlatým býkem či zlatým teletem pro nás? Kdo je pro nás viditelnou autoritou, podle které se rozhodujeme? Co je pro nás hodnotou, podle které v životě volíme? Nebo co je pro nás připomínkou takové autority či hodnoty?  

Pro někoho může být takovým zlatým teletem třeba právě to zlato. Majetek. Bohatství. Ne nutně v tom smyslu, že by pak majetek pro člověka znamenal všechno, že by pro něj udělal všechno, ale v tom smyslu, že se majetek člověku stane hodnotou, která ho fascinuje. Přitahuje. Zaměstnává. Přiznáváme majetku hodnotu, která mu nepatří.

Zlatým teletem by mohla být dnes pro člověka práce. Nemyslím na to dřívější levičácké, povinné a formální uznání vyjadřované pozdravem Čest práci! Mnohem spíše tu jde o současnou skutečnost, že člověk je hodnocen podle svých výkonů. Podle toho, co už v životě udělal. Podle své aktuální pracovitosti a výkonnosti. Člověk je hodnocen podle toho, jestli a nakolik pro práci dokáže opustit jiné hodnoty.

Mohou se nám stát zlatým teletem naše záliby, naše zájmy?  Nemůže být naším zlatým teletem naše rodina? - ptám se ještě s nejvyšší opatrností, protože rodina je zcela jistě jednou z nejvzácnějších dobrých hodnot v našem životě. To jsou otázky, které nám dnešní čtení předkládá.

 

Zlatým teletem nám docela určitě může být samotná církev. Všechny ty viditelné a hmatatelné skutečnosti v církvi, To, na co jsme v církvi zvyklí, čemu jsme tady uvykli a přijali za své. Naše budovy, varhany a lavice. Naše podoba bohoslužeb. Náš ´písňový poklad´ - evangelické rodinné stříbro, které ovšem už nikoho jiného nezajímá. Církev jako taková. Anebo i naše vlastní společenství. Všechno, na co se spoléháme, že v církvi je a bude, necháváme tím určovat své rozhodování a jednání - a přestáváme se ptát, kam nás vede Hospodin.

Církev má velmi blízko k takovému nebezpečí: v upřímném zájmu o Boží věci, v nejlepší snaze o naplňování Boží vůle se začít upínat na to, co lze vidět, co se dá podržet, co lze vlastnit. Je dobře si takové nebezpečí uvědomovat. Bible nás před ním varuje. Amen.

 

 

 Blahoslavův dům 27. 6. 2021 mh

 

Text kázání:   Skutky apoštolů 2, 24               

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

 

Čtení:              Sk 2, 41-47    

 

Písně:            606, 667, 453, 690, 489    

 

Kázání                                                                      

 

Milé sestry, milí bratři,         

v minulém týdnu došlo mimo jiné ke dvěma událostem. Neumím je nezmínit.

Zemřela mladá členka našeho sboru. Sestra Lenka zemřela náhle, zcela nešťastně. 

A koncem týdne začaly přicházet zprávy o tom, jak devastující byl hurikán, který zasáhl jižní Moravu, okolí Břeclavi a Hodonína.

 

Ty události nás zastavují. Staví otazník nad lecčíms, o co se snažíme, co máme za důležité, nebo čím se prakticky zaobíráme. Jako jednotlivci, jako sbor.

První událost zasahuje osobně. Přináší smutek, lítost. A přináší taky otázky: Co zůstává? Co má smysl dělat, o co má smysl usilovat, jestliže se něco takového může stát? A taky přináší zjištění, jak nepodstatným věcem se často věnujeme.

A druhá událost staví otazník nad naší starostí o majetek, ten vlastní nebo ten sborový. Znovu, i když jinak se můžeme ptát: A co pak zůstává?

 

Ty zprávy vyvolaly velkou vlnu solidarity. Už dnes v ohláškách uslyšíme, jakým způsobem bude možné přispět těm, kteří byli hurikánem postiženi.

O tom v kázání nechci mluvit přespříliš. Uslyšíte v účetní zprávě pro sborové shromáždění, jak velice se zvýšily příjmy od členů sboru. A to i v loňském roce, který byl pro mnoho lidí finančně i jinak obtížný. Je na místě vám všem za to poděkovat, a říct: Jste skvělí, že v takové míře na sbor pamatujete.

Ale řekl bych to tak: kdybychom neuměli pamatovat na lidi v nouzi, kdybychom ve svých úvahách a plánech – na které dnes také dojde při výročním jednání - mysleli hlavně sami na sebe, tak jsme tu jako církev zbytečně.

 

A nejde jen o pomoc finanční. Můžeme si tu připravovat bohoslužby, ve kterých jsme doma jen my sami, můžeme pořádat programy, které se nás budou osobně velice dotýkat nebo které nás budou intelektuálně saturovat, můžeme organizovat kulturní podniky, které nás budou povznášet a inspirovat. Když nebudeme pamatovat na druhé, když tady nebudeme pro druhé, tak jsme tu jako církev na nic.

 

Jistě, je potřeba rozlišit dvojí stav, v jakém do církve přicházíme. Někdy člověk přichází do církve z nouze o spasení. S úpěnlivou naléhavostí hledá Boha, křičí po Bohu, nedaří se mu uvěřit v Boží milost. Jednou jsem tak doprovázel člověka, který neuměl uvěřit. Neuměl uvěřit, že by mu Bůh mohl odpustit. Nebyl to žádný zločinec, jen prostě měl za to, že se provinil takovým způsobem, že pro něj odpuštění neexistuje. Přicházet na bohoslužby, mezi ty dobré a čestné lidi v kostele, se neodvažoval. A tak jsem mu mohl vyřizovat evangelium, dobrou zprávu o Boží přízni. Trvalo řadu měsíců, než ho pro sebe přijal a osmělil se vstoupit do církve. - V takovém stavu člověk nebývá s to více myslet na druhé.

Někdy ale člověk nepřichází s takovou naléhavostí. To není nedostatek nebo chyba. Prostě jsme dospěli k odpovědím na své otázky po životě a smrti, po vině a odpuštění. Otázky ztratily svou palčivost, nepotřebujeme je stále znovu řešit. Přicházíme, protože potřebujeme připomenout si své odpovědi, připomenout křesťanské vyznání. Potřebujeme spoluzažít Boží pozvání. Potřebujeme smířit se.

Ale v tomto stavu pak už máme možnost pamatovat na ty druhé a na jejich duchovní nebo tělesnou nouzi.

 

Četli jsme dnes z knihy Skutků, co je pro církev podstatné: poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Není nic podstatnějšího

„Poslouchali učení apoštolů.“ Od počátku se křesťané scházeli, aby si připomínali Ježíšova slova, vyprávěli si jeho příběh. Poslouchali ještě výklady Petra a dalších Ježíšových žáků. Četli svou Bibli. A vyprávěli nové příběhy – jako zachycení Ježíšových slov, Ježíšova života.   

„Byli spolu.“ Byli spolu ve strachu a obavách před nebezpečím. Byli spolu v  hrůze a euforii při setkání se Vzkříšeným. Byli spolu ve svých pochybnostech a sporech. Od samého začátku se církev utváří ne jako shluk individualit, ale jako společenství, kde se učíme, co znamená smíření, otevřenost, ochota k přijetí druhého. 

„Lámali chléb.“ Ve svých shromážděních společně jedli. Byl to pro ně projev důvěry. A zároveň se o svůj chléb navzájem dělili. Někteří z nich se nasytili teprve až tady.

„Modlili se.“ – I to je služba církve. Přimlouvali se za sebe navzájem, za lidi v nouzi, za celý lid, za stát. Modlitba byla podstatnou částí jejich shromáždění.

   

To jsou čtyři základní funkce církve. Od té doby se na nich nic nezměnilo. Když dnes budeme uvažovat o práci našeho sboru v minulém roce a o výhledech pro příští dobu, je dobře si je připomenout. 

 

 

Modlitba

Bože, náš Pane, děkujeme ti, že ses vydal za každým z nás,

dávno před tím, než my jsme se vydali za tebou.

Děkujeme ti, že smíme k tvé církvi patřit.

Děkujeme, že je v ní místo pro každého.

Dej, ať to místo umíme udělat. Amen.

 

 

 Blahoslavův dům, 11. 7. 21, Michaela Najbrtová

 Text: Ef 4, 1-16

 

Písně: Ž 33, 217, 678, 404, 308, 399, 485     

 

Kázání

 

Milé sestry, milí bratři

     když čteme dnešní biblický text do Efezu, může se nám zdát velice těžký, jako nějaký teologický traktát. Jako systematická filosoficko-teologická konstrukce, kterou je obtížné sledovat, nebo jí porozumět. Nebo ji přijmout. Nebo si z ní vzít veliké povzbuzení ve vztahu a ke vztahu k Bohu i k lidem. Ke skutečnému životu.

     Tak to na nás může působit, když se začneme ztrácet v prvních na pohled těžkých a vlastně cizích slovech, o kterých nevíme intuitivně, co znamenají.

     Ale pisatel listu do Efezu, který se hlásí k apoštolu Pavlovi, pro zjednodušení dále říkejme Pavel, přitom maluje úplně jednoduchý obrázek, který je srozumitelný i malému dítěti. Který je dokonce už i malé dítě schopné samo nakreslit.

     Tak máme před sebou obraz nebo obrázek, kde vidíme hlavu a tělo. Snad asi každý z nás maloval takové obrázky, a i když to už zapomínáme, tak nám to připomínají naše děti, vnoučata a pravnoučata.

     Když dítě poprvé namaluje postavu, bývá to většinou veliká hlava, z níž vedou dlouhé nohy nebo jiné podobné končetiny. To je jistě dáno jednak teprve se rozvíjející schopností zachytit skutečnost, a zatím teprve malou zkušeností s tím, jak se postavy malují, jak to dělají ostatní. A pak taky úhlem pohledu toho malého dítěte, které vidí docela vysoko nad sebou obličej a z něho vedou dolů dlouhé končetiny. Ale důležitá je ta hlava.

     Detaily zatím chybí. Možná se objeví úsměv. Pusa, která se usmívá. Tedy tak to je tam, kde dítě vyrůstá v normálním, milujícím prostředí. Hlavně je to hlava, a k ní nějaké končetiny.

     Apoštol Pavel používal vlastně často obraz těla. Jednoduchý obraz těla jako podobenství, jako obraz společenství, lidské vzájemnosti, provázanosti křesťanských sborů, vztahu křesťanů mezi sebou. Ne tedy tak úplně, že by tomu tak bylo, ale že by tomu tak mělo být.

     Že každá část těla je jiná, že každá má svůj důležitý úkol. Že si nemůže stěžovat jedna část těla na druhou. Třeba břicho na pusu, že toho tolik snědla. A taky že části těla spolu sdílí přirozeně radosti i bolesti. Když se nám něco povede, radují se všechny části těla stejně. Když se kopneme do malíčku, bolí to celé tělo. Radosti i bolesti druhých částí jsou v těle radostmi i bolestmi celého těla a všech jeho částí. A tak to je, nebo spíš být má, ve společenství křesťanů.     

     V tom dnešním obrázku je důraz na hlavu. A také na klouby. Ale především hlavně na hlavu. Stejně tak, jak to chápe už i malé dítě a jak to ztvární ve svých prvních uměleckých dílech, která už jsou konkrétní. Hlavní je prostě hlava.

     Tělo bez hlavy nedává smysl. V listu do Efezu nejde ani tak o biologické pojetí, ve kterém je hlava sídlem většiny smyslů, a zřejmě ještě méně o to, že by byla sídlem myšlení, to úplně ve starověkých představách o mozku nenajdeme. Jde o to, že hlava je vrcholem. Ostatní části těla mají své úkoly, ale úkolem hlavy je být právě tím, co je hlavní a nejdůležitější.

     Logicky, když ztratím prst nebo ruku, to se dá přežít. Ale bezhlavě, bez hlavy se žít nedá, to tělo nepřežije.

     Našim biologickým znalostem taky úplně neodpovídá představa, že z hlavy roste celé tělo, to my si představujeme jinak. Ale v tom mohou pomoci právě obrázky malých dětí, pro ty je to jednoduché.

     V pavlovském obrázku je hlavou Kristus. Pán Ježíš. A z něho vyrůstá všechno ostatní. To je obraz jednoty, ke které jsme tak nádherně poeticky zváni v předchozích verších. To je obraz dospělosti a zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To je poznání Syna Božího. To je to všechno, čemu na první poslech úplně nerozumíme, ale na obrázku to vidíme jasně.

     Pán Ježíš je hlava, ze které vyrůstá všechno ostatní. Všechno, co dává smysl, všechno, co je sjednoceno, spojeno a propojeno v lásce, je napojeno na Ježíše Krista, sjednoceno, spojeno, propojeno s ním. S láskou i v lásce.

     Všechno, co má tento hluboký smysl lásky, všechno to, co obstojí tváří v tvář smrti, zlu, hříchu, bolesti a rozdělení, to všechno vyrůstá z toho hlavního. Z hlavy, z Ježíše Krista.

     Takže to je hlava. A pak je tu ten druhý důraz náčrtku těla, a to jsou klouby. Všichni známe klouby, to je jasné. I když jejich funkci a funkčnost v těle moc nevnímáme a nepřemýšlíme nad ní, když správně fungují. Začneme si jich všímat většinou teprve tehdy, když s nimi není něco v pořádku.

     Takže si to radši připomeňme a shrňme. Klouby spojují dohromady. V případě těla kloubí dohromady různé části těla. Přitom kloub umožňuje pohyb. Není to spojení do zafixované pozice, do strnulé, rigidní, nepohnutelné polohy. Klouby jsou tu právě k pohybu. Klouby umožňují tělu, aby se hýbalo.

     Jistě jsou potřeba také svaly, které ten pohyb vykonávají, ale všimněme si, že tady v otázkách víry, naděje a lásky, se nemluví o svalech, ale o kloubech.

     Ty klouby, to jsou totiž křesťani. To jsme totiž my, křesťani. A ten kloub, ten obraz kloubu ukazuje to, k čemu jsme, a proč jsme křesťani. K čemu jsme byli povoláni, proč jsme byli povoláni k víře, naději a lásce.

     My se ve víře učíme vnímat obraz církve jako těla Kristova. To je určitě strašně moc důležité. Vnímáme to tak, že nejsme sami svoji, ale že jsme jeho. Že patříme k sobě a k němu. Že jsme spojeni dohromady. Že Pána Ježíše potkáváme tam, kde se křesťané schází v jeho jménu, kde tvoří společenství mezi sebou a spolu s ním. To se učíme, a potřebujeme se to stále učit.

     A tenhle dnešní obrázek z listu do Efezu, to ještě prohlubuje, nebo posunuje, nebo nahlíží z jiného úhlu. Ukazuje Krista jako hlavu, a to nejen jako hlavu církve, ale jako hlavu všeho a všech – jak čteme: aby naplnil všechno, co jest.

     A úkol kloubů, poslání a povolání křesťanů, je v tomto zřetelně vidět jako povolání připojovat, spojovat a napojovat ke Kristu. K tomu dostáváme spoustu různých darů. Máme zde vyjmenované určité příklady, ale ten výčet není vůbec uzavřený. Právě naopak se opakovaně zdůrazňuje, že dary od Krista dostáváme každý a všichni, a jako křesťané jsme vyvolení každý ke svému povolání, svému způsobu, jak je používat.

     Každý z nás je obdarován různě, ale všichni jsme obdarováni za stejným účelem – k dílu služby, k budování těla Kristova. Jistě to platí o budování církve, ale k tomu až za chviličku, tady to platí nejen speciálně, ale obecně.

     Naše křesťanské povolání a obdarování je tu k tomu, abychom připojovali, napojovali, propojovali jako klouby další části těla ke Kristu. Další lidi, ty dosud nenapojené, máme připojovat a propojovat. Tak aby všichni byli připojeni a napojeni, aby Kristus byl ve všech, jako je se všemi.

     Abychom, jak jsme četli, budovali tělo Kristovo. Tedy abychom k němu připojovali další části. Abychom je propojovali s Kristem. Napojovali na Krista.

     To je podrobnější a komplexnější pohled na misii. Nejde jen o to vyřizovat zvěst, rozhlašovat evangelium. Ale být klouby, které připojují, zapojují ty oslovené do těla, ke Kristu, do těla Kristova.

     I v tomhle ohledu a právě v tomhle ohledu je silný důraz na společenství křesťanů, které je propojené. Jednak se tedy pozná podle toho, že napojuje, připojuje, nebo je k tomu připraveno, protože k tomu je povoláno. A pak taky podle toho, že drží uvnitř pohromadě, že je tvořeno klouby navzájem se podpírajícími. Je to zase spíše nebiologická představa, ale o to silněji to vynikne.

     Tak jako je posláním křesťanů společně napojovat, tak je posláním křesťanů vzájemně se podpírat, jako klouby, které se vzájemně podpírají.

     Skoro by se chtělo říci, jak tohle udělat, jak tohle dosáhnout? A tak procházíme ten text a hledáme recept na to, jak na to. A najdeme ho. Buďme pravdiví v lásce. Tím základním znakem, tím základním nástrojem, tím samotným bytím křesťanského společenství je láska. Láska k těm, které připojuji ke Kristu, ale zároveň sám k sobě, k nám – to vyžaduje velikou nesamozřejmou otevřenost – někoho si takhle pustit k tělu.

     A láska k těm, se kterými jsme spojeni a propojeni dohromady – ve společenství, v církvi ve sboru. V tomhle ohledu platí, že někdy láska k těm „cizím“, napojování a propojování se s těmi zvenku“ může být jednodušší, než se spojovat a propojovat s těmi, se kterými už v tom jednom těle jsme.

     Právě proto píše apoštol Pavel i jeho následovníci do křesťanských společenství a sborů tyhle základní jednoduché věci. Protože to ne vždy úplně funguje. A v našich společenstvích křesťanů zapomínáme na to, že tvoříme jedno tělo a že radosti a bolesti jedné části jsou radostmi a bolestmi nás všech. A zapomínáme na to, že jedna ruka netleská a nemůže tleskat k chvále Boží, ani se spojit v modlitbě a prosbě. A někdy ztrácíme hlavu. Přitom se ale ani Pavel ani jeho následovníci na nás, kterým to ani tehdy ani dnes tak úplně nejde, nějak nevytahují.

     Píší o tom, že k tomu je potřeba stále dorůstat. Dorůstat v Krista, který je hlavou, růst v lásce, dospívat v lásce, zrát v lásce. Abychom nebyli ve společenství, ve sboru, v církvi kyselé a tvrdé nedozrálé plody, ale abychom se navzájem podpírali a propojovali a navenek napojovali a spojovali sladkými a zralými plody Kristovy lásky.

     Tak aby obrázek společenství křesťanů, našeho společenství křesťanů byl úplný, s hlavou i s končetinami, připojenými klouby navzájem se podpírajícími a připojujícími další a další části. A v rodině křesťanů, která žije z víry, naděje a lásky, aby celý ten obrázek právě tu víru, lásku a naději radostně ukazoval a zval k ní.

AMEN

 

 

 Blahoslavův dům 13. 6. 2021 mh

 

Text kázání: Markovo evangelium 4, 30-34              

 Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal.

 

Čtení:             Ez 17, 22-24          

 

Písně:            92, 442, 384, 662, 582

 

Kázání                                                                     

 

 „K čemu přirovnáme Boží království?“

Tak se ptá Ježíš svých posluchačů? To není jen řečnická otázka – vyslovená jen proto, aby řečník na úvod své řeči vzbudil zájem. Ani ji Ježíš neříká jen proto, že by potřeboval napovědět. Sám přece už vyslovil celou řadu podobenství – přirovnání – slovních obrazů k vyjádření toho, co označuje jako Boží království. Tedy, jak bychom mohli říci, Boží vládnutí ve světě.

Ježíš zve svou otázkou posluchače, aby o Božím království sami přemýšleli. Aby hledali obraz, který by vystihoval, jakou mají představu o Božím působení ve světě. Jaké je Boží působení? K čemu bychom ho přirovnali?

 

Ježíš sám i tentokrát najde přirovnání: Boží království je jako hořčičné zrno. Tak je nepatrné. Zdálky není vidět vůbec, zblízka taky ne. Teprve když ho má člověk přímo před očima, má šanci ho zahlédnout. Ale ani pak si ho všimnout nemusí.

Tak je tomu i s Božím kralováním. Je mimo jiné tam, kde mu člověk přenechává místo: kde Pána Boha necháváme vládnout ve svých dnech. Necháváme se vést jeho slovy. Necháváme se vést jeho hlasem – hlasem v nás, který nás vede k dobrému. Ke smíření, k solidaritě, k lásce.

Zdálky nemusí být vidět vůbec. Ani zblízka není vidět. Ale ani když ho máme před nosem – například v jednání nebo ve slovech druhého člověka - nemusíme si ho všimnout.

 

Ale v tomto podobenství nejde jen o onu nepatrnost, takřka neviditelnost. Ježíš své jednoduché a prosté přirovnání přece jen ve stručnosti rozvíjí dále: „Když je zaseto do země…“ Boží působení ve světě není statické. Boží působení není stav, je to děj. Aby z hořčičného zrna byl větší užitek – pokud nemá být jen zkonzumováno - musí se odehrát určitý děj: zrno musí být zasazeno do země.

V Podobenství o zasetém semenu, které v Markově evangeliu předchází dnešnímu čtení, čteme: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země.“ Je to tedy člověk, od koho vychází podnět. A podobenství o zasetém semenu se dále soustředí na skutečnost, že první podnět sice vychází od člověka, ale na všechno další už člověk vliv nemá. Poskytl podnět – nebránil se poskytnout podnět a zasadil semeno do země – ale na výsledek dalšího dění pak už může pouze čekat. Semeno vzchází a roste a on ani neví, jak se to děje. Přispět může jen velmi málo. Všechen další růst a úroda tak přichází jako dar shůry, děje se v Boží režii.

Řekněme si také hned, že hořčici lidé tehdy považovali za plevel. Obvykle si vlastně nepřáli, aby jim něco takového vyrůstalo na poli. Když Ježíš přirovnává Boží vládu na zemi k plevelu, je to velká provokace. Proč volí právě takové přirovnání? Ukazuje tím, jak je Boží moc ve světě životná, jak je životadárná! Bují to jako plevel!

 

A čteme tu hned trojí charakteristiku, toho, co při tomto dění nastane: království Boží roste, stává se větším než všechno ostatní a vytváří prostor k životu. Všimněme si teď těchto tří charakteristik více.

Království Boží roste (jako zrno hořčičné). Co je na tom vyjádření zvláštního? Snad právě to, že si tím nebýváme jisti. Boží působení na zemi velmi často nevidíme. Nevidíme, že by Bůh jednal, natož že by vládl. Vidíme spíš to, co se nám nebo druhým lidem nedaří, co jsme pokazili. Věnujeme pozornost špatným zprávám ze světa a z domova. A snadno si můžeme představit, že takové soustředění lidí na špatné zprávy bylo v Ježíšově době podobné. Že by Bůh v lidech rozhodujícím způsobem jednal, že by navíc takto jednal v přírodě, že by takto jedna v celém kosmu, a že by jeho vliv stále více rostl, to je za těchto okolností velmi překvapivá zpráva. A povzbuzující.

 

A Ježíš jde ještě dál a řekne: to, co z takového hořčičného zrna vzejde, přerůstá všechny byliny. V končinách země izraelské prý hořčice setá – která vyrůstá z hořčičného semínka – dosahuje výšky tří až čtyř metrů. A obvykle pak na poli skutečně nemá konkurenci.

Srovnání, že Boží království přeroste všechno ostatní, jakoukoli jinou moc či mocnost, to se vzpírá naší zkušenosti úplně. Nic takového kolem sebe ani v sobě nevnímáme. A přece Ježíš povzbuzuje svými slovy k takové naději. Nachází slova, která jsou dalším potvrzením té naděje, ke které se hlásíme, totiž že na konci všeho času to bude Hospodin, kdo bude mít největší moc.      

 

A abychom rozuměli, že nejde jen o krásnou myšlenku, teoretickou vizi nebo konstrukci, přidá Ježíš ještě třetí charakteristiku: „vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“

Ježíš tu navazuje na slova proroka Ezechiele, která jsme četli v našem prvním čtení: „Všechno, co má křídla bude bydlit ve stínu jeho větvoví.“ Prorok ovšem mluvil o cedru, ušlechtilém, královském stromu, o králi mezi stromy. Ježíš tu mluví pouze o hořčici seté, bylině, která připomíná nanejvýš jakýsi veliký keř.

Ježíš tak přidává ke svému přirovnání ještě jeden, jiný rozměr: Boží království vytváří prostor pro život, je místem, kde se dá dobře žít. Hnízda jsou obrazem pro domov. Život ve stínu větví evokuje bezpečí, ochranu. Kde se necháváme vést slovem od Boha, kde se odvracíme od zlého, od svých ambic a soustředění na sebe. Kde se necháváme vést k druhým lidem. Kde hledáme shodu, kde nabízíme přijetí, solidaritu. Kde solidárně pamatujeme i na neznámé lidi, kteří žijí někde daleko. Tam vzniká prostor, kde je život. A kde se dá dobře žít.

 

Kde všude je Boží království, to nevidíme. Docela jistě je ale Boží království tam, kde se konkrétní lidé konkrétním způsobem nechávají vést k důvěře, k lásce, k naději. Tam se dá žít. A dobře žít. Amen.

 

 

 

 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně II

Lidická 79

602 00 Brno

 

 

fb ico https://www.facebook.com/Blahoslavak

yt ico https://www.youtube.com/channel/UCYEFwUgOHBicsJlDAWWREBA

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Pro změnu nastavení klikněte zde.

cce foot