Blahoslavův dům, 4. 3. 2018, Iva Květonová

Text:                Lukášovo evangelium 8, 4-8     

Čtení:             Genesis 18, 22-32                                                 

Písně:             406, S 355, 2154, 452, 672, 685               

Kázání

Dramatický rok soukromého zemědělce!

Drtivá sucha, hladoví ptáci a nežádoucí rostliny způsobili snížení výnosu obilí v kraji.

Tak by mohl vypadat začátek novinového článku, který by líčil těžký úděl zemědělců a jejich takřka marnou snahu o pěstování obilí. Mezi řádky by pak čtenář možná vytušil i nastávající krušné časy spojené se zdražováním mouky, chleba a rohlíků.

Je příběh o rozsévači v Lukášově podání opravdu tak zoufalý? Mluví se v něm jen o těžkostech a zklamání hospodáře, který se pokouší osít zemi a získat z ní nějaký užitek?

Podle mě ne. To důležité, co chce příběh říct, není o nezdaru, ale spíš o tom, že i nezdaru navzdory se přece jen něčemu daří a dá se z toho - možná i nečekaně - radovat.

Ježíš vypráví příběh. Na první poslech se zdá, že jde o obyčejné venkovské vyprávění. Jenže jsme upozorněni na to, že v tom obyčejném máme hledat ještě nějaký skrytý smysl. Jedná se o podobenství, tedy jakousi hádanku. Proto nestačí jen běžně poslouchat, ale taky pochopit. Hledat i v mezerách mezi slovy, lámat si pořádně hlavu, hledat řešení, možná ujít i kus cesty.

Zrnem myslí Ježíš Boží slovo a rozsévačem je on sám. Boží slovo přišel Ježíš zvěstovat všem lidem, každému jednotlivci. Nezkoumá vhodnost ani schopnosti svých posluchačů, rodinné poměry ani postavení ve společnosti. Nepřeměřuje velikost dobrých skutků, ani neváží množství vin. Ježíš nehledá nejvhodnější kandidáty pro svoji zvěst, nemá své favority ani oblíbence. Zvěstuje každému, kdo chce slyšet, každému, kdo o to stojí.

Dostane se na každého, nikdo nepřijde zkrátka, všichni jsme v jeho zorném úhlu. Jenže ne každý přijme, ne každý bude mít chuť a odhodlání s jeho slovem dobře hospodařit. Ne každý vydrží. Ne každý, možná jen málokdo. Ježíš to ví a s neúspěchem svého zvěstování počítá. Možná o to větší radost má, když se nakonec něco podaří, někdo uslyší, nechá se proměnit, změní způsob svého uvažování.

Podobně je to při skutečném rozsévání. Nikdy nepadne všechno zrno do půdy a nikdy není každá půda půdou dobrou. A navíc, kdo jste někdy něco pěstovali, víte, že ani úspěch není nikdy zcela zaručen. Dokonce ani tady na úrodné jižní Moravě. Kdosi mi řekl, že tu prý stačí dát semínko do země a pak jen sklízet. Jenže zkušenosti zvláště z posledních let mám jiné. Jahody na zahrádce dřív než dozrají, sezobají kosi, hrozny z vinohradu spolehlivě oberou špačci, salát zvadne suchem a hrášek často zmrzne. Je to docela silný trénink trpělivosti a dobrý podnět pro přemýšlení o nesamozřejmosti toho, co máme.

Naše dnešní podobenství není jen o Ježíšovi a Božím slovu, ale taky o nás lidech. Máme se v něm hledat, přemýšlet…Jak je to se mnou? Kde jsem v té hádance já?

Nechme si ty otázky projít chvilku hlavou…pustit si pomalu film svého života, nechat ho odvíjet den za dnem, rok za rokem.

Možná se nám vybaví starosti, které na čas zúžily náš pohled. Trápení, pod kterým se nám těžko šlo. Výčitky v hlavě, smutek v duši, že jsme se nemohli kolikrát ani nadechnout.

Kromě toho taky vlastní tvrdost, zkostnatělé názory, neschopnost tolerovat jinakost, ustoupit o píď ze své pravdy. A mezi tím vším nám třeba mnohdy i došel dech, něco jsme vzdali, nebo se nám už nechtělo něčím se zabývat, vkládat sílu, snažit se.

Ježíš vypráví hádanku. A tak přemýšlíme o ušlapané cestě, skále, o trní a dobré půdě. Jsme nejspíš jedno z toho. Nebo ne?

Ať už se v těchto obrazech najdeme nebo ne, přece jen je důležité vědět toto:

Ježíš vysévá Boží slovo. Chce, aby v nás rostlo a vydalo své plody. I když se jeho zvěst někdy mine a neprojde ušima posluchače a neujme se v něm, tak přesto má rozsévání svůj smysl a vlastně i dobrý konec -  nesnázím a naší neschopnosti navzdory Boží setba není ohrožena.

Totiž některé zrno z podobenství padlo do dobré země a vzrostlo a přineslo stonásobný užitek. A to je to podstatné. Není totiž tolik důležité to, co se nepodařilo, ale to, co se podařilo. Něco vyrostlo a dokonce vydalo i užitek. Dostatečný. Všeho bylo dost.

Poměrně často vidíme věci, které se nám nedaří. Nedostatky na nás samých, na druhých. Kritizujeme špatný stav věcí kolem nás. Vzdycháme a naříkáme. Ale málokdy se dokážeme z něčeho radovat, málokdy jsme vděční třeba i jen za maličkosti. Když se něco povede, tak řekneme „dobrý, ale mohlo by to být lepší“.

Myslím, že Pánu Bohu stačí k radosti mnohem míň než nám. Deset spravedlivých z celého města. Jeden litující hříšník. Jedna pohanka, která uvěřila.

Jedno zrno může přinést možná i stonásobný užitek. Jeden člověk…kdo to může spočítat?

V tom příběhu zaznívá naděje.  Dnes jsi, člověče, třeba trní, zítra zase ušlapaná cesta. Ale to ještě není konec. Pozítří se můžeš stát úrodnou půdou. Máme šanci zaslechnout Ježíšova slova každý den, dokud budeme dýchat.

Vnímám v tom podobenství taky pohlazení a povzbuzení těm, kteří prožívají pocit marnosti a zklamání, když se snaží druhým kolem sebe povídat o víře v Pána Boha. Bolí to, když se na člověka kvůli víře někdo dívá skrz prsty a považuje ho za blázna. Není jednoduché čelit nepochopení. Je to velké trápení a pocit osobního selhání, když se vlastní děti otočí zády k církvi a k víře. Když se nám nedaří zaujmout děti v nedělce, udržet mladé ve sboru.

Věřím však, že úplně nezapadne to, co jste o Pánu Bohu nějak dosvědčili. Že i víra, která je třeba beze slov, ale projevuje se vaším každodenním způsobem života, ve vztahu k druhým lidem, přinese jednou dobrý užitek.

Amen.