Blahoslavův dům, 1. 4. 2018, Iva Květonová

 

 

Text:               Janovo evangelium 20, 1 - 10

                      

Čtení:             Genesis 15, 1-7

                                                                                                

Písně:            118, 350, 343, 583, 397, 399, 336, 346

 

Kázání

 

Jeruzalém. Neděle nad ránem. Tma. Místo činu hřbitov. Rychlé pohyby sem a tam. Jedna žena, dva muži. Svědkyně, vyšetřovatelé. Přihlížení, ohledávání, zjišťování stop. Vypadá to na krádež pohřbeného těla. Jenže tu něco nehraje. Totiž případný pachatel by musel být velký silák nebo by jich muselo být víc a ještě ke všemu by museli být nezvykle pořádkumilovní. Těžký kámen od hrobu odvalený, šátek úhledně srovnaný, plátna k ovinutí nebožtíka zůstala na místě. Podle prvního přezkoumání tohoto zvláštního případu to nevypadá na násilné vniknutí, ani na krádež mrtvoly. Tak co tedy, když ten, kterého předevčírem popravili a pohřbili, není na svém místě? Co se tady vlastně stalo? A kdo to má na svědomí?

Myslím, že i slečna Marplová by v řešení tohoto případu byla v koncích. A co my? Jak biblické zprávě rozumět, když není rozumem uchopitelná? Zkusme si ten příběh prvního rána po sobotě společně projít.

Evangelista Jan si pro své líčení událostí po Ježíšově ukřižování vybral jako prvního svědka ženu. Marii Magdalskou. Tu Marii, která přihlížela Ježíšovu ukřižování. Tu Marii, která patřila do širšího okruhu kolem Ježíše. Marii, která to kdysi neměla v hlavě v pořádku, a Ježíš ji uzdravil, když z ní vyhnal sedm démonů. Marie však není pro své okolí zrovna věrohodným svědkem. Je to jen žena, její slovo nemá zdaleka takovou váhu jako slovo muže. A ještě ke všemu jí kdysi přece strašilo ve věži! Přesto právě ona, pro druhé možná nedostatečná, je tou první, která se setkává s podivuhodnými událostmi neděle vzkříšení.

Zrána, ještě za tmy na hřbitov nikdo nechodí. Ani milenci. Přece jen jde o místo, které mnohým nahání hrůzu a to i za dne. Ale pro Marii je nějak důležité jít k Ježíšovu hrobu. Sedět jen tak doma na židli, když člověk prožívá smutek ze smrti někoho blízkého? Vždyť mít tmu v duši je daleko horší a tíživější než tma venku. Lepší je se zvednout a jít. Být blíž milovanému člověku, byť leží v hrobě, to pomáhá. Líp se tam třídí myšlenky. Líp se loučí, modlí, pláče i vzpomíná. Jenže odvalený kámen najednou přeruší Mariinu cestu a tok jejích myšlenek. Stalo se něco, co nečekala, co jí ani na mysl nepřišlo. Někdo tu byl a hnul s kamenem! To znamená, že ten, za kterým se vydala, tu není. Nejspíš krádež, co jiného?

           

Místo tichého meditování u hrobu je Marie najednou neklidná a vystrašená. Události na prahu nového dne se vyvíjejí jinak, než předpokládala. Neví si s tím vším rady. Kdo by věděl?  Tak běží pro pomoc za dvěma Ježíšovými učedníky, za Šimonem Petrem a za tím, kterého Ježíš miloval. Říct, co se stalo, nebýt na to sama. Ulevit si, setřást alespoň trochu strachu.

Petr a ten druhý, milovaný učedník. Jeho jméno se nedozvídáme. Víme však, že byl u nejdůležitějších událostí posledních dnů, u večeře i pod křížem. A nejdůležitější události ještě neskončily. Ještě je potřeba něco podstatného zažít, ještě se dá leccos vidět, ještě je příležitost pochopit a uvěřit.

Učedníci na nic nečekají a vydávají se na hřbitov. Přece jen se chtějí raději sami přesvědčit. Vždyť tu novinu mají od Marie, takže kdo ví, co se vlastně stalo.

Jejich cesta však připomíná spíš závod v běhu. Podivné soupeření snad o to, kdo má rychlejší nohy, lepší kondici, kdo víc uvidí, kdo bude tím prvním svědkem, který předá zprávu světu. Jenže být co možná nejblíže, ani vidět jako první, není zárukou pro pochopení tajemství.

Nakonec se ono předhánění jeví jako úsměvné a nesmyslné. Ten, kdo se zdál v pořadí učedníků jako druhý, dorazil ke hrobu jako první, do hrobu však vstoupil jako druhý, ale jako první uvěřil. První, druhý. Co na tom sejde? Možná jako daleko důležitější se ukazuje to, že byli na zvláštní události dva. S Marií vlastně tři. Jeden druhému tak dodávají odvahu udělat další krok k pochopení vzkříšení, být blíž Kristu. Ten bezejmenný učedník v prázdném hrobě uvěří. Ale do hrobu vejít se nejprve neodvážil. Na cestu dovnitř ho navedl Petr. A on sám se zase díky své víře může stát pomocníkem a svědkem víry pro Petra. Však spolu ještě budou i u dalších událostí zjevení vzkříšeného Pána. I Petr nakonec uvěří. A Marie? Ta potřebuje ještě chvíli a taky potkat anděly i samotného Ježíše.

Náš příběh se uzavírá. Přesto je to jen začátek. Víme, že hrob je prázdný a Ježíš v něm nezůstal. Není to žádný rozumný důkaz pro vzkříšeného Krista, který by v našem světě mohl obstát. Přece však pro někoho může být i prázdnota hrobu dostatečným impulzem pro vznik víry. Jako pro jednoho z učedníků. Spatřil vše a uvěřil. Podobně důležité bylo pro Abrama hvězdné nebe. Pohlédl a uvěřil. Někdo jiný bude potřebovat vidět a slyšet ještě něco víc jako třeba Marie a Petr. Někdo si bude chtít sáhnout do ran po hřebech. Jiní se budou muset stát svědky zázračného lovení ryb a snídaně se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Podobně spletitá jsou i naše pátrání po stopách vzkříšení. Některá vedou skrze silné zážitky, třeba prostřednictvím umění. Jiná se potřebují potkat s vírou druhých, nechat se jí inspirovat a posílit. Některá vedou přes knihovny a odborné přednášky. Jiná přes tradici a výchovu. Někdy je to velmi krkolomné a těžké, jindy snadné a úžasné. A to je v pořádku.  I ten dnešní příběh nás v tom uklidňuje. Víra se pokaždé nerodí hned a na základě první zkušenosti. A zároveň se může probudit kdykoli i za dost podivných a rozumově neuchopitelných okolností. Třeba teď a nebo zítra.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015