Blahoslavův dům, 8. 4. 2018, mh

 

 

Text:               Skutky apoštolů 2, 42       

                 

Čtení:             J 20,19-29     

 

Písně:            616, S284, 341, 677, 481, 549                   

 

Kázání:

 

V téhle krátké větě je řečeno o životě církve všechno podstatné: poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. K této čtveřici od té doby už nikdo nic podstatného nepřidal, nikdo nepřimyslel nic, co by pro život církve mělo být důležitější. Jediný posun je v tom, že se tato čtveřice různě pojmenovává: někdy se mluví hlavních úkolech církve, někdy o ustavujících prvcích, jindy je řeč o základních funkcích církve: martyria, koinónia, diakonia, leiturgia.

Slyšeli jsme v našem prvním čtení, že se Ježíšovi žáci shromáždili prvního dne po sobotě. A pak opět zase prvního dne po sobotě. Připomínali si Ježíšova slova, vyprávěli si jeho příběh. Jejich biblí se mimo Jeruzalém stával stále více řecký překlad hebrejských knih, Tóry a prorockých knih, případně dalších spisů. Ale vedle toho tu poslouchali ještě výklady Petra a dalších Ježíšových žáků o tom, jak se v Ježíši naplnila slova Písma.

A mezi kristovci pak vznikaly další, vlastní spisy: výklady a napomenutí či povzbuzení pro nově vzniklá společenství, pokusy o zachycení Ježíšových slov, Ježíšova příběhu. Anebo jako v případě Skutků apoštolských: pokus zachytit, jak Ježíšův příběh pokračoval v příběhu církve i po Kristově nanebevstoupení.

Tato funkce církve je vyjádřena slovem martyria. Slovo martyria totiž neznamená mučednictví ale svědectví, martyr není mučedník ale svědek. Můžeme vidět, že toto svědectví církve mělo od počátku různou podobu – a je tomu tak dodnes: svědectví o Kristu druhému člověku, hlásání evangelia nově osloveným, vyučování těch, kteří již uvěřili, aby mohli žít dospělý a odpovědný život víry, kázání jako výklad Písma při bohoslužbě, teologickou reflexi vlastních vyznání a vlastního života církve.

Při čtení knihy Skutků apoštolských zjišťujeme, že pro první církev bylo takové vyřizování evangelia prvořadým úkolem: její hlavní postavou se brzy stane apoštol Pavel, který se právě tomuto úkolu věnoval nejvýrazněji ze všech.

„Byli spolu“ slyšeli jsme jako další moment, který byl ustavující pro křesťanskou obec. Zní nám to dnes možná velmi banálně: byli spolu. Připusťme si ale otázku: je to opravdu tak samozřejmé, že jsou lidé spolu? Není naopak čím dál běžnější, že lidé spolu jednoduše nejsou?

Lidé v první křesťanské obci v každém případě spolu byli. Ve strachu a obavách před ostatními lidmi byli spolu. V hrůze a radosti při setkání se Vzkříšeným byli spolu. Byli spolu i ve svých pochybnostech a sporech – například když Tomáš prohlásil, že jim neuvěří, dokud Pána sám neuvidí. Rozumíme odsud, že na druhé straně měl Tomáš možnost uprostřed takového společenství vyslovit svou nedůvěru. A přece pak mohl za týden do jejich shromáždění přijít znovu, nikdo mu v tom nebránil. A on sám také přesto přišel, aby byl s nimi – byl svobodný a sám přišel mezi ně, tedy chtěl být spolu s nimi.

Od samého začátku se církev utváří jako koinonia tedy společenství, ne jako shluk výrazných nebo méně výrazných individualit. Když také Ježíš mluví o Božím království, připodobňuje ho k hostině, stavbě, hospodářství – tedy prostředí, kde je vždycky větší množství lidí. Křesťanství v tomto smyslu tedy není nějakou individuální duchovní cestou. Na stole tak v církvi není především otázka osobní spásy: jak já dojdu svého spasení, nýbrž otázka: zda budu připočten k Božímu lidu, pro který Hospodin bude mít naději.

A tak se církev utváří jako společenství, kde se navzájem učíme, co znamená smíření, otevřenost, ochota k přijetí druhého. Je ale společenstvím, které nemáme za úkol do svého vyčerpání hýčkat a opečovávat, mnohem spíše je církev cvičištěm, kde si takovým postojům navzájem učit, abychom je pak dokázali uplatnit (praktikovat) i jinde.

„Lámali chléb.“ Toto vyjádření můžeme číst už jako odkaz k připomínce Kristovy oběti, jako počátek slavení večeře Páně. Jenže ono má svůj původní a docela prostý význam.

Lámat chléb jednoduše řečeno znamená: lámat, abych ho mohl podat dalším u stolu. Právě tak v židovské tradici začínal společné jídlo ten, kdo stolu předsedal: vzal chléb, vzdal díky, tzn. vyslovil požehnání nebo dík za jídlo, a pak chléb lámal, tzn. dělil se o něj. Rozlomil chléb, aby ho mohl podat na obě strany dále.   

Jestliže čteme, že v první církvi lámali chléb, znamená to docela obyčejně, že při svých shromážděních také společně jedli. Už to samo o sobě bylo projevem důvěry. Oni se ale přitom zároveň o svůj chléb dělili. Když apoštol Pavel vytýká korintským křesťanům, že jedí a pijí nehodně, myslí na jejich způsob, že si začínají přinášet své vlastní jídlo a spořádají ho dřív, než přijdou ostatní – a to, právě ti, kteří měli jídlo chudší nebo vůbec žádní. Pro ty chudší členy společenství to společné jídlo ve shromáždění bylo totiž hlavním nebo jediným jídlem dne.

Své žáky takové službě učil Ježíš, když mluvil o tom, že nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale proto, aby sloužil. V první církvi pak velmi brzy zahájili službu tzv. jáhnů, kteří měli na starost právě obsluhování u stolů, a to tak, aby lámání chleba probíhalo řádně a spravedlivě (v té době šlo mimo jiné o zvláštní ohled na vdovy a sirotky).

Z tohoto slova se církev učí sociální spravedlnosti a citlivosti dodnes. Užíváme pro tuto službu pojem diakonie, výraz diakonia se překládá jako služba lásky. Učíme se vnímat, kdo potřebuje pomoc, a s respektem k takovému člověku takovou pomoc taky poskytnout: bratru a sestře ve svém sboru, při sbírce v kostele, nemocnému příteli, bezdomovci na ulici.

„Modlili se.“ - slyšeli jsme jako poslední rys prvního společenství ježíšovců. Také slovo leiturgia, které se užívá pro tuto funkci církve, znamená službu: veřejnou službu pro lid či stát. Ježíšovi žáci užívají tento výraz pro bohoslužby, přesněji řečeno služby Boží. Shromažďujeme se totiž v naději, že Bůh bude sloužit: bude mluvit. A člověk teprve pak může odpovídat na jeho oslovení – modlitbou nebo chvalami. Každé naše mluvení k Bohu je již odpovědí na jeho promluvení k nám. Proto mají bohoslužby podobu dialogu mezi Bohem a jeho lidem.

Dodnes se scházíme k bohoslužbám prvního dne po sobotě a do našich bohoslužebných shromáždění patří vedle Písma, kázání, které už jsme zmiňovali, a svátostí také modlitby. Modlitba je zvláštní výsada promluvit k Bohu Nejvyššímu, vyjádřit svůj nářek, svou prosbu, svůj dík. A nebýt v tom sám: prosit a děkovat spolu s druhými. Tady se děje církev: ve shromáždění, kde se setkáváme všichni. Kde mají místo i všichni Tomášové.   

To jsou čtyři základní funkce církve. Všechny mají své jasné místo. Máme ve svém společenství pamatovat na to, aby žádná z nich nechyběla. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015