Blahoslavův dům, 6. 5. 2018, Iva Květonová

 

 

Text:                Matoušovo evangelium 6, 5 - 8

                      

Čtení:              2 Kr 20, 1 - 6                                                                                                 

 

Písně:             66, S 269, 214, 446, 631, 550

 

Kázání

 

V jednom rčení se říká:

Satan se směje našim slovům,

vysmívá se naší lopotě,

ale třese se, když se modlíme.

Totiž, když se modlíme, pracujeme tak na vztahu s Pánem Bohem a vzdalujeme se tím sítím vztahů, které kolem nás rozprostírá Satan. Modlitba vztah s Pánem Bohem prohlubuje, upevňuje a rozvíjí. Je to taková vzácná linka důvěry s nepřetržitým provozem. Kdykoli se dá zvednout sluchátko a mluvit. Dá se probírat cokoli, věci veselé i těžké, trapné i hloupé. Dá se mlčet, šeptat i křičet, prosit, děkovat, chválit, i nadávat pořádně od plic. Jenže ne každá modlitba je modlitbou a ne všechno modlitbě prospívá.

Ježíš tohle ví a tak ve svém kázání na hoře vyhlašuje pravidla a doporučení, která se týkají modlitby.

Prvním pravidlem je skrytost.

Modlitba není divadelní představení, při kterém je úkolem herce oslovit publikum, vzbudit u něho zájem, pocity a reakce. Modlitba je soukromý rozhovor s Pánem Bohem, který nám zůstává skryt. A tak i my, když se modlíme, máme se modlit ve skrytosti. Jednak je to praktické. Zalézt si někam, kde máme klid, kde nás nic neruší, kde se můžeme dobře soustředit. I Ježíš taková místa klidu a ticha vyhledával. A za druhé pomůže nám to oprostit se od všeho okolního, od nároků, které na nás mají druzí i my sami. S Pánem Bohem ve skrytu můžeme být sami sebou, odhodit všechny masky a převleky, mluvit bez obalu, syrově i surově. Nemusíme se starat o to, co by se mělo, co na to ti a ti řeknou. Možná je to v našem životě jediná příležitost, kdy můžeme projevit všechny své slabosti a strachy, vydat ze sebe to, co je před druhými skryto někde hodně hluboko uvnitř nás samých.

Modlit se ve skrytosti neznamená, že modlitba na veřejnosti je špatně. Ježíš nás jenom zve k tomu, abychom se při modlitbě nesnažili plnit očekávání kohokoli, ani svoje představy o tom, co si myslíme, že se po nás žádá. Zve nás ke svobodě, abychom byli jednoduše sami sebou.

Přemýšlím, jak to s modlením na veřejnosti vlastně máme. I modlitby při bohoslužbách jsou veřejné modlitby. Zdá se mi, že jsme Ježíšovo doporučení vzali za špatný konec a stalo se, že se vlastně modlit moc neumíme. Možná nás svazuje pocit vlastní nehodnosti a nedostatečnosti. Jakoby nám nedocházelo, že na tom si Pán Bůh opravdu nezakládá. Možná se necháváme svazovat strachem, jak náš jazyk, slovní obraty a naši zbožnost ohodnotí ti druzí. Přitom modlit se i jinde než ve svém pokojíku je důležité. A modlitba ve shromáždění podporuje růst společenství. Prosby druhých pronesené třeba při společných modlitebních chvílích nám mohou pomoci stát se odvážnými i ve vyslovování svých vlastních proseb.

Tím druhým pravidlem je nemluvit naprázdno.

Dobrá modlitba nemusí být modlitba plná slov. Skvělá výřečnost může být v tomto případě spíš na škodu. Dobrá modlitba nepotřebuje mnoho slov, natož okázalých a dost dobře může být i zcela bez nich. Ticho na lince důvěry není na škodu. Sdílené ticho má mnohdy větší efekt než mluvení.

Taky si máme uvědomit, že Pána Boha nejde ukecat tak jako učitele u zkoušky nebo maminku v obchodě. Nemůžeme ho v žádném případě donutit, přesvědčit ho, aby plnil naše přání, naši vůli. Pán Bůh není jako kouzelné sluchátko Macha a Šebestové, ze kterého by se stále ozývalo „Ale prosím, beze všeho“.

Jinak by se z nás stali pokrytci jako ti z kázání na hoře, kteří si mysleli, že přišli na fígl, jak Pána Boha přimět k tomu, aby jim splnil, co chtějí. Třeba množstvím modliteb, nebo řečnickými schopnostmi, zajímavou gestikulací nebo tónem hlasu. Už baalovi kněží se zraňovali, aby jejich bůh viděl, jak jim o ten modlitební zápas jde.

V modlitbě nejde o naši vůli, protože ta nemusí být vždycky správná.

Proto se třeba v modlitbě Páně modlíme „staň se vůle tvá“. V té prosbě je důvěra, že Pán Bůh ví nejlíp, co je pro nás dobré, ví, co potřebujeme. To ale neznamená, že nemáme žádat a prosit. Máme prosit a máme hledat odpověď.

Jenže právě s tou odpovědí je to někdy docela potíž. Jak poznat odpověď Otce, který zůstává skryt? Nemáte někdy při modlitbě pocit, že mluvíte do prázdna?  Že je to spíš monolog, protože ten na druhém konci drátu prostě nic neříká? Já takový pocit někdy mám. A docela bych si přála dostat někdy jasnou odpověď. Byla by to velká úleva v mém tápání. Někteří říkají, že takové odpovědi od Pána Boha slyší. A tak jim přece jen trochu závidím.

Naštěstí i v tom Ježíš osvobozuje a vyvádí z tísně. Říká, nechte tu touhu po viditelném a jasném výsledku plavat. Spolehněte se v tom zcela na Pána Boha a on vám dá, co potřebujete.

Víme my sami vždycky, co potřebujeme? To, co nám Pán Bůh dává, může být totiž i něco docela jiného, než si myslíme, než si přejeme. Někdy zase dostáváme mnohem víc. Vybavuje se mi u toho jedna bezprostřední dětská modlitba: Milý Bože, díky za brášku, ale já jsem se modlila za pejska. Gábina.

Dost často nad dětskými modlitbami žasnu. Jsou jednoduché a upřímné. Jako modlitba Gábinky. Dokázala Pánu Bohu říct o svém zklamání díky důvěře, kterou k němu má. Možná mu jednou řekne i o radosti, kterou díky mnohem většímu daru v podobě bratříčka prožila.

Ježíš nám v tom dnešním evangeliu říká, jak modlitbu nezaplevelit. Na to si dávejme pozor. Ale hlavně, nezapomínejme se modlit. Každý den alespoň pár slov. Linka důvěry funguje i mimo sváteční dny, při nočních i o dovolených. Myslím, že Pán Bůh na nás nedočkavě čeká.

Amen.

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015