Blahoslavův dům, 8. 7. 2018, Iva Květonová

 

 

Text:                Evangelium podle Marka 6, 6b - 13

                      

Čtení:              Kaz 4, 7-12

                                                                                                

Písně:             105, 639, 426, 440, 453

 

Kázání

 

Ježíš posílá své učedníky do světa. Posílá je právě ve chvíli, kdy zažil na vlastní kůži neúspěch zvěstování, kdy narazil na nepochopení ve vlastním městě, vlastním domě, mezi svými. V takové situaci by člověk nejraději někam zalezl, vypnul telefon a alespoň na pár hodin nechtěl nikoho vidět ani slyšet.

Ježíš nic takového neudělá. Podiví se, to ano, ale ve svém úsilí pokračuje dál nezdaru navzdory. Jako ostatně po celý svůj život, až na kříž. Zkoušel a zkouší to s námi pořád zas a znova, dokud neuslyšíme, nepochopíme, neuvěříme.  Působí jako nezmar, houževnatý nezdolný jedinec. Pro někoho možná superhrdina, pro jiného blázen, naivka.  Vždyť se zas pouští do něčeho, co zůstalo bez úspěchu, co se jeví jako beze smyslu.

Teď si navíc ke svému snažení přibírá ještě učedníky a posílá je do služby. Pěkně po dvojicích. Vždycky dva a dva.

Je to moudré. Lépe je dvěma než jednomu, říká Kazatel. Totiž dva jsou méně zranitelní než jeden, dva víc vědí, víra dvou je pevnější. Jeden je druhému oporou, povzbuzením. Jeden může být druhému taky tím, kdo ho bude usměrňovat, opravovat, a když bude třeba i napomínat. To je nesporná výhoda práce ve dvou. Nebýt sám na úkoly, na starosti, na rozhodování, na smutky i pochybnosti, to je dar. Kdo je na všechno sám a nemá se s kým podělit, mohl by vyprávět. Známe to nejen z domova, ale i z práce na sborech.  Stesky farářů, kterým chybí někdo ke sdílení. Břímě kurátorů, kteří táhnou chod uprázdněných sborů.  Vyčerpání učitelů nedělní školy, které nemá kdo vystřídat… a dala by se jmenovat celá řada dalších.

Ta dvojice je však důležitá také ještě v tom, že teprve dva svědci mohou podat věrohodné svědectví, které má váhu, které se počítá, jeden je vždycky málo.

Tam kde se shromáždí dva neb tři…dva, to je svědecká jednotka. Totiž svědectví o Kristu nedáváme jako jednotlivci, ale jako společenství. Církev jako celek, ale také její jednotlivá společenství, ať jim říkáme sbory, farnosti nebo ještě jinak. Víra se děje předně ve vztazích, ve společenství. Tam se naplňuje, posiluje, rozvíjí, tam dostává nové impulzy.

Ježíš posílá své učedníky do světa, aby osvobozovali lidi od nečistých duchů. Zvláštní poslání.

Co si pod tím máme představit?  Nemají dělat vlastně nic jiného, než co dělá Ježíš. Pomáhat lidem k pokoji. Zachraňovat před vším, co svírá, dusí, co zastrašuje, ovládá. Jejich úkolem není, jak by možná leckdo čekal, přesvědčovat lidi, obracet na víru, nutit něco přijmout, na něco kývnout, někde se upsat.

Posláním Kristových následovníků je působit pokoj v lidech i mezi lidmi. Vnášet do světa Boží vládu, která nezastrašuje, ale osvobozuje. Která nesvírá, ale umožňuje nadechnutí. A učedníci jdou a dělají to, k čemu je Ježíš vyslal. „I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ 

O potřebě zvěstovat, kázat o Kristu, o misii, jak tomu říkáme, se dnes i v naší církvi hodně mluví. A ta naše současná situace připomíná v něčem i tu Ježíšovu.  Příliš se nedaří. Bible není tady u nás zrovna bestseller. Církve netáhnou. Křesťané ubývají. Sborové kartotéky se tenčí a tenčí. Sbory chřadnou, faráři nejsou, studentů teologie jako šafránu. Docela černý obraz. Co s tím? Nést si v sobě hořkost ze všeho snažení? Zavřít se doma s tím, že už nic nemá cenu? Nebo jako Ježíš zas a znova napínat síly, dávat se do pohybu, mluvit k lidem  a nebo ještě víc: snažit se víru prakticky žít?

Taky se hodně mluví o tom, jak misii dělat a že to vlastně moc neumíme. Přesto se všemožně snažíme otevírat dveře kostelů, nežít si sami pro sebe, ale být tu pro druhé.  Nevím, jestli to děláme správně. Důležité je, abychom nezapomínali, proč to děláme a o čí věc tu jde. Abychom nakonec nenabízeli jen nablýskaný a navoněný obal bez obsahu.

Zároveň to někdy vypadá, že misii vnímáme jako jednu z položek naší sborové práce. Biblická hodina, návštěvy, kázání, misie.  Uděláme, odškrtneme…splněno. Jenže misie je hlavně to, jak jako křesťané a církev svým životem působíme na druhé lidi, jak je oslovujeme svým způsobem jednání, chování. Jak se k sobě chováme navzájem. Jestli si dokážeme odpustit.  Pokud tohle někoho osloví a pozná v tom Boží působení, pak se dá mluvit o misijním úspěchu.

Může se však stát, že naše snažení bude bez úspěchu jako to Ježíšovo v jeho rodném městě. Máme s tím počítat a nehroutit se pod tím. Tam kde to nepůjde, kde se nezadaří, odtamtud máme odejít. Setřást prach ze svých bot, říká Ježíš. Jakoby skončit s daným místem, zavřít za ním dveře, víc nepokračovat. A zároveň se nenechat neúspěchem odradit od něčeho nového, nenechat si vzít naději pro něco budoucího, nenechat se zadusit hněvem a zklamáním a nedat si sebrat chuť do další práce.

Myslím, že to je povzbuzení, které potřebujeme. Totiž neúspěch není podle Ježíše prohra. Je to spíš podnět k nadechnutí a ke zkoušení vnášet do světa Boží vládu zas a znova.  Amen

Pane, posíláš své učedníky do světa, posíláš také nás, abychom o tobě svědčili. Někdy se nám to moc nedaří, nemáme k tomu dost odvahy. Prosíme, Buď v tom všem s námi a naši nedokonalost přikryj svým milosrdenstvím. Amen.

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015