2. neděle po Velikonocích, Misericordias Domini, 15. 4. 2018, BD, křest Robina Vlacha a Ondřeje Marka

čtení Písma sv.: Lk 24,36-48 písně: 667, 627, 681, 244, 486 a pěvecký sbor Cantate Domino
text kázání: Sk 3,12-19

Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy.

Sestry a bratři, jak už zaznělo, scházíme se dnes ve velikonoční době – v době po Velikonocích. Slyšeli jsme radostnou zvěst o vzkříšení. Těm nedělím PO rozumím jako času, kdy si ujasňujeme, co s tou zprávou my. Co znamená pro nás. Velikonoční období je obdobím prohlubování božohodové radosti, obdobím, kdy se s ní snažíme prokutat až do našich vlastních příběhů. I dnes, o neděli Božího milosrdenství.

Nejdřív jsme slyšeli o Ježíši, o Vzkříšeném a jednom z těch jeho prvních setkání s učedníky. Přijde mi trochu úsměvné, že u Lukáše je to vlastně už několikáté Ježíšovo zjevení lidem. Jeho přátelé, ti nejbližší, nepřišli na řadu úplně hned. Takový vzkaz mezi řádky, chceme-li. Ježíš za nimi přichází, když jsou pohromadě, když jsou spolu. Ukazuje jim své ruce a nohy, své rány, jí před nimi – tohle masivní líčení je tu zjevně proto, aby nebylo pochyb o tom, že Vzkříšený je ten Ukřižovaný a Pohřbený. Je to jedno a to samé tělo, jeden a ten samý člověk. Žádný duch, žádný anděl, kterého by se bída lidské bolesti nedotkla. Je to jeden a tentýž Ježíš Nazaretský, Kristus. Potud dobré.
Ježíš však nezůstane u sebezjevení, sebepotvrzení. Otvírá mysl svých přátel, aby porozuměli Písmu, aby význam událostí i jeho činů nahlédli uceleně, aby mu porozuměli v souvislosti s Biblí. A také před ně staví úkol, výzvu.
Zvěstovat ve jménu Ježíše Krista pokání na odpuštění hříchů všem národům. Být takto svědky Ježíše vzkříšeného.
Zvěst o pokání a odpuštění a svědecká role církve. To jsou dva zásadní motivy, které se v Kristově misijním pokynu ozvou. Jsou to zároveň motivy, které vyslovuje ve svém kázání v Jeruzalémě apoštol Petr, jak jsme slyšeli ve čtení z knihy Skutků. Je to tedy nejspíš něco, čeho bychom si dnes měli dobře všimnout, čemu bychom měli věnovat svou pozornost.
Pokání. Obrat. Změna kursu. Je to slovo, které známe nejmíň už od Jana Křtitele. A zároveň je to slovo, kterému leckdy moc nerozumíme. Někdy ho chápeme jako jakési setrvávání v lítosti nad sebou samými, jako takové provinilé prodlívání u vlastních vin. Za slovem pokání je ale schovaná především ona změna. Dynamický posun od jednoho stavu k jinému. Prožít pokání, obrat vlastně může znamenat přemýšlet PO něčem, změnit názor, rozpoznat omyl a následně se celou svou bytostí napřít k nové situaci. Tedy nejen rozpoznat, co nebylo správně v minulosti, ale i zahlédnout, co naopak správné je a k tomu nasměrovat.
Svědek. Martyr. Ten, kdo svou výpovědí něco dosvědčuje, dotvrzuje, vyřizuje. A zároveň ten, kdo to dosvědčuje nejen slovy, ale vším svým jednáním, svým žitím. Je to ohromný nárok. Jenže svědectví, jak ho chápe Ježíš, předpokládá nasazení celé osoby, celého svědkova života. Že to nasazení může vést až k smrti, k mučednictví, to se se teprve ukáže v dějinných souvislostech a okolnostech, v tuto chvíli o tom ještě výslovně řeč není. Ale je to v tom slovu obsaženo.
Slyšeli jsme o Petrovi a Janovi, o tom, jak tu Ježíšovu misijní výzvu chápou v praxi. Nebojí se zvěstovat Ježíšovým jménem uzdravení. Zastaví se u chromého, kterého všichni ostatní míjejí, a zásadním způsobem ho pozvou k novému životu. Tak, že jej jejich slova postaví na nohy, úplně ho uzdraví. Pozdvihněte svoje srdce znavená, posilněte klesající kolena... Tehdy kulhavý poskočí jako jelen... To Izajášovo staré proroctví, které si v Písmu i písničkách připomínáme v souvislosti s Hospodinovým Mesiášem, se plní! Chromého zasáhl mesiášský čas a bylo to nerozlučně spjato se jménem Ježíše Krista. Nazaretského.
Když se děje něco takového, lidi žasnou. Tak jako učedníci, když spatřili Ukřižovaného jako Vzkříšeného, hledí na chromého a žebravého, který teď chodí a poskakuje a chválí Boha. Jsou u vytržení při pohledu na to, jak se do světa vlamuje nová skutečnost. Vzkříšení. A hned si ji spojí s Petrem a Janem. Všimněme si, že Petr to odhadne a hned věci uvádí na pravou míru: To ne my! Proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že ten člověk chodí?! Je to velká věc, že učedníci tak samozřejmě odkazují ke Vzkříšenému. Že odolají pokušení takzvaně se pochlubit cizím peřím – respektive cizí mocí. Utrhnout si z Ježíšovy slávy něco pro sebe, aspoň trochu... Je to výzva a varování i pro nás, být si dobře vědomi toho, čí dílo se v církvi a ve světě děje, byť třeba chvílemi i skrze nás.
Petr před lidmi kolem mluví o starém dobrém Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, o Hospodinu, aby bylo zřejmé, že chromého nepostavila na nohy nějaká tajemná moc či nové božstvo, ale právě Bůh, skrze svého služebníka Ježíše. A k tomuhle malému vyznání víry, k tomuhle „krédu“ přidává Petr kázání, ve kterém nechybí ostré obvinění: ten, kterého jste odepsali a vydali na smrt, se ukázal jako původce života, jako jeho průkopník, jako vůdce k životu, a vstal z mrtvých, aby nebyl odepsaný nikdo, kdo v něj uvěří. Petrova drsná slova nelze číst nezúčastněně. Nelze jimi jednoduše obvinit představitele židovstva či dokonce židy vůbec a zůstat jakoby stranou. Tak jako Ježíšova smrt je událostí, která se svým významem dotýká celého stvoření a zdaleka přesáhla dílčí zájmy či osobní zášť aktérů jeho příběhu, tak i vina za ni dopadá na každého z nás, role těch, kdo Krista vydali, není vlastně nijak speciální. Všude tam, kde panuje atmosféra netečnosti, lhostejnosti, která způsobí, že se zase tolik neděje, zmizí-li jeden člověk, všude tam jsou Petrova slova o zříkání se svatého a spravedlivého zcela na místě.

Příběh o Vzkříšeném. A příběh o tom, co zvěst o Vzkříšeném působí. Co to udělá s námi?
Ty příběhy mluví o tom, co to je být křesťanem. Že to znamená být nositelem Kristova jména. Že to znamená věřit ve Vzkříšeného, uvěřit mu, vyznávat jej slovy i tím, jak žiju. Zvlášť dnes mi přijde důležité připomenout si, že křesťanem se člověk nestane politím vodou ve smyslu tradice, společenského či rodinného zvyku. Křesťan je ten, kdo našel Boha v Ježíši Kristu, ten, kdo se v Ježíši Kristu setkal s Bohem. I naše víra se rodí v setkání s ním.
A pak je tu ta skutečnost Vzkříšení. Někdy ji chápeme jako cosi, co se odehrálo a pro nás se odehraje (snad!) v budoucnu, na konci času. Ale vzkříšení je skutečnost, která se děje. Dnes. Tady. Teď. Třeba právě tím, že mě uschopní k pokání, k rozpoznání vlastní viny a k jejímu vyznání – to proto, že umět rozeznat a přiznat svou vinu je mnohem více třeba než umět se obhájit.

Jsme zváni být svědky. Svědky toho, že Velikonocemi „to“ neskončilo, ani kdysi, ani dnes. Jsme pozváni nasadit se cele proto, aby zpráva o vzkříšení, která otvírá cestu k pokání, odpuštění a novému životu, byla i dnes slyšet. Aby uzdravovala nejen nás a naše příběhy, ale i ty kolem, s jejich příběhy. Příklad chromého žebráka u brány do jeruzalémského Chrámu důrazně připomíná, že ty nejpotřebnější máme často vedle sebe, přímo pod nosem. Kéž máme odvahu se s nimi zastavit a jim Krista dosvědčovat, jako Petr a Jan. Amen

modlitba ke kázání
Pane Ježíši Kriste, prosíme, pomoz nám žít tak, abychom se bezdůvodně nenazývali křesťany, ale abychom jimi skutečně byli. Postav nás na nohy a dej odvahu ve tvém jménu pomoci na nohy i druhým. Amen

 

 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně II

Lidická 79

602 00 Brno

 

 

fb ico https://www.facebook.com/Blahoslavak

yt ico https://www.youtube.com/channel/UCYEFwUgOHBicsJlDAWWREBA

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Pro změnu nastavení klikněte zde.

cce foot