7. neděle po Velikonocích, Exaudi, 13. 5. 2018, Blahoslavův dům, křest Elenky Tůmové

čtení Písma sv.: 1 Pt 4,7-11 písně: ž 130, 688, S 44, 433, 368, 621, 378 text kázání: J 15,26-16,4

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“

Budou vás vyhánět, ba i zabíjet k Boží oslavě... Sestry a bratři, není to zrovna veselé čtení. Najdou se v Bibli i povzbudivější pasáže než právě tyto věty. (Jako vážně!) Ale stará církev je o neděli po svátku nanebevstoupení Páně číst chtěla. Slavíme dnes poslední neděli ve velikonočním období. Kdo plynutí církevního roku moc nesleduje, možná by měl tendenci mávnout nad tím rukou. Možná to skutečně není nic úplně světoborného, ale přece se cosi uzavírá, blíží se letnice, svátky svatého Ducha a takové narozeniny církve, nová témata, čas růstu víry... Na rozhraní těch svátečních i tematických období k nám přes propast staletí zaznívají Ježíšova slova, která adresoval svým učedníkům ve své řeči na rozloučenou (rozuměj, PŘED Velikonocemi). Výzva, varování i ujištění zároveň.

Varování. Ježíš mluví o tom, že se bude vylučovat a dokonce popravovat a že pro víru v něj budou přicházet průšvihy zásadního rázu. Ježíš to zažil sám. Protože pletl do víry leccos, co mnohým nevyhovovalo. A zažili to i jeho přátelé, ti po něm, protože pletli do víry vyznání Ježíše coby zachránce. Ohlédneme-li se po dávných i nedávných dějinách, průšvihy zažili mnozí. A ohlédneme-li se za humny, nepřehlédneme, že pronásledování a nenávist pro víru ze světa rozhodně nevymizely – namátkou Sýrie, Severní Korea, Čína,... a dalo by se vyjmenovávat dál. Ve srovnání s tím a ve srovnání s lety ne tak docela dávnými, je v naší kotlině nábožensky docela vlídně. Nikdo nás pro Boží slávu nemorduje, nezavírá, neperzekvuje (a církev mají lidé leda za přežitek a folklor). Mám ale obavu, že přílišný optimismus v tomto směru zastávat nelze. Z poměrů v naší zemi je mi někdy hodně úzko. A tak to vylučování, odmítání a nejrůznější projevy zášti lze jen stěží vnímat jako něco, co se nás netýká. Nebo týkat nebude.
Ježíš o tom všem pronásledování a utrpení mluví bez příkras, docela drsně, ale zároveň jako o čemsi, co se očekává – tedy se to nevymyká Boží svrchovanosti! To není málo, znamená to, že ani v utrpení nejsme sami, nejsme vytrženi z Boží ruky a vydáni zlu definitivně všanc. Bojím se, že to může vyznít nadneseně, tváří v tvář konkrétnímu lidskému příběhu, ale pod zorným úhlem věčnosti to má velkou váhu.

Ježíš ve své řeči, kterou se loučil s učedníky, postavil proti sobě dvě řady „portrétů“: ty, kdo patří jemu, a ty, kdo patří světu. Není nic snazšího než se poznat v té první partě – mezi těmi pronásledovanými, mezi těmi, kdo patří Bohu. „Oni“, ti ze světa, vás budou honit, půjdou vám po krku nebo aspoň po cti a po majetku a dokonce si u toho ještě budou možná myslet, že to dělají pro větší slávu Boží. Jenže ony taky byly doby, kdy byly karty rozdány docela naopak – kdy těmi, kdo šli druhým po krku a mělo to být pro Boží slávu, byli křesťané. A klidně vylučovali a dusili ty druhé, ty, co se jim zdáli být ze světa, ne-li rovnou spolčení s ďáblem a činili to rádoby pro záchranu jejich duší. Ale hranice mezi partou Boží a partou světa je nebezpečně křehká, a navíc vede napříč srdcem kohokoli z nás a běda, když si to ta (domněle) Boží parta nechce připustit. To se pak označuje, vylučuje, pronásleduje. I v cíkrvi! Varování, které má více poloh.
Výzva. Také vy vydávejte svědectví. Svědek není jen ten, kdo učí nebo poučuje. Svědek není jen ten, kdo o Ježíši Kristu vypráví. Svědek je ten, kdo se projevuje tak, aby díky němu někdo další mohl Ježíše poznat, přijmout. Svědectví se děje slovy, vyprávěním, učením, doprovázením na hloubku, jednáním, nejrůznějším způsobem. Do svědectví se vejde celá šířka života.
Naštěstí Bůh počítá s lidskou nedostatečností. Počítá s nutností asistovat lidem v jejich svědectví. Počítá s nutností dosvědčovat pravdu o Božím Synu, Ježíši Kristu i po své vlastní ose. Proto je tu Přímluvce. Zastánce. Utěšitel. Obhájce. Ten, který je přivolán/poslán na pomoc. Ježíš o něm mluví také jako o Duchu pravdy. Je to tedy ten, kdo je s pravdou v jednotě. Duch inspiruje, vdechuje svědectví, snad proto si učedníci nemusejí dělat příliš starosti s tím, co budou mluvit na soudu, smějí se spolehnout na Boží inspiraci Duchem. A zároveň si tenhle Duch vane, kam chce, svědectví o Bohu a jeho lásce k lidem, projevené v Ježíši Kristu, se neposouvá dál jen lidskými cestami. Ježíš o Duchu mluví jako o tom, který vychází od Otce. Tedy z nebeských zdrojů, které nepodléhají lidské kontrole nebo manipulaci. To zní dobře, ale leckdy se to lecjak překroutilo a překrucuje...

S překrucováním se asi taky počítá. Ježíš mluví o nebezpečí nechat se svést. Hrozí reálné nebezpečí, že člověk se na tržišti světa nechá zmást množstvím nabídek. Že ta, která s sebou nese možnost ponížení, utrpení i naději v toho, který sám byl ponížen a trpěl, vybledne vedle řádky jiných, lákavějších. To je teda těžké! Nebylo by tedy nakonec lepší nějak se od toho světa odstřihnout? Slovník evangelisty Jana k tomu namnoze trochu pobízí – vždyť svět, to je pro Jana protiklad Božího království, to jsou ti „oni“, se kterými raději nemít nic společného! Jenomže on zase nemůže být tak špatný, ne? Vždyť ho Bůh miloval. A dokonce dal svého Syna, aby každý díky němu mohl trefit a došel k cíli. Bůh má lidi rád. Proč? A je to vůbec rozumné? Měřeno rozumem selským, není, ale se naštěstí nejspíš neřídí selským rozumem... Bůh miluje lidi a miluje svět. Nenávidí hřích, ale zamiloval si nás, i když v nás kus zla vězí – a problém s tím zlem zase řeší láskou. Vypadá to dost riskantně a nerozumně, aby se Boží láska vypravila k lidem dřív, než se polepší. Ale právě tak se to stalo. A Přímluvce, Duch pravdy, to je ten, který nám pro moudrost toho nerozumného Božího risku otvírá oči. My pak zase máme pro to otvírat oči i srdce druhým lidem. A nemáme je posuzovat pro tu malou výseč toho, co o nich víme. Bož láska umí zahrnout člověka se vším všudy, i s tím, co snad jednou bude: proto se do ní vejdou i naše dnešní maléry, co je Bůh svou láskou přikrývá.

Nejspíš vás budou nenávidět a půjdou vám po krku, říká Ježíš. Ale to na tom budete zrovna jako já. Boží Duch pravdy vás inspiruje, abyste si uměli vybrat, komu patřit, na čí lásku spolehnout a naopak čí nelásku nějak vydržet a unést. Tak to je to ujištění. Amen

modlitba ke kázání
Pane, přimlouváme se za náš svět, aby slova tvého evangelia rozsvítila, kde je v lidských srdcích tma, aby hřála, kde ve vztazích mrzne, a aby vedla k naději. Amen