2. neděle po Trojici, 10. 6. 2018, Blahoslavův dům, Tišnov, křest Ondřeje Štěpánka

čtení Písma sv.: 1 S 8,4-10 písně: 553, 660, 459, 473a, 671, 447 text kázání: Mk 3,20-35

Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ To pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“
Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Žráč a pijan. Přítel hříšníků. Podvratný živel. Hodně obvinění se snášelo na Ježíšovu hlavu. Dnešní příběh připomíná dvě další. Blázen – pomatenec, magor. A ďáblův spolčenec. To už je hodně těžký kalibr. Ukazuje mimo jiné hloubku odporu, na který Ježíš narážel. Nejen u zákoníků, u cizích lidí, ale i u svých blízkých, u příbuzenstva, u rodiny.

Evangelista Marek to vykresluje mistrně: na Ježíše se lidi lepí jako mouchy na med. Zase je jich kolem celý zástup, množství těch, které Ježíš přitahuje. Zároveň mnozí zjevně nechápou. A v tom chumlu nelze ani chleba pojíst – rozumějme, nejde tu spolu stolovat, nejde tu zažít skutečné společenství, je to spíš taková skrumáž lidí, která dost možná čeká na nějakou senzaci.

Do toho se vkládají Ježíšovi příbuzní. Rodina. Mluvit o Ježíšově rodině je v církvi trochu ošemetné, protože se ihned vynořují otázky, kdo to u všech všudy byl? Jsou to otázky spojené s interpretací Ježíšovy matky, (údajných) sourozenců i Ježíše samotného. Dovolím si je dnes nechat úplně stranou.
Za Ježíšem zkrátka přišli ti, kdo k němu patřili jaksi rodinně – ti, se kterými Ježíš vyrůstal, ti, kteří ho znali tzv. z domu. Chtěli se ho zmocnit. Tedy dostat jej pod kontrolu. Aby přestal blbnout lidi. Je to vlastně takový pokus Ježíše natlačit do nějaké škatulky toho, co je a není normální, vhodné, přípustné. Takové jako: Ježíši, tohle dál nejde, koukej se chovat, jak se sluší a patří. (Kdesi zdálky slyším ozvuk touhy Izraelců být jako ti druzí, být jako ostatní. Tady se k tomu rodina snaží přimět Ježíše...)
Možná za tím byl strach, aby se ten dav neobrátil PROTI Ježíšovi. Strach o něj. Možná to ale bylo hrubé nerozpoznání Mesiáše od mesiášského komplexu. Taková rodinná snaha strčit světlo pod nádobu. Odstavit Ježíše stranou, aby nevyčníval a tím zamezit další hanbě i předejít konfliktu.
Slyšíme to v tom Markově vyprávění dvakrát – že přišli, aby se ho zmocnili, a pak, že si pro něj vzkázali, aby přišel za nimi ven. To proto, že oni jsou vně i přeneseně. Jsou jinde. Ježíš je pro ně cizinec. Pro své vlastní, pro svou rodinu. Je za tím znát napětí, konflikt. To je trochu zvláštní. A ještě zvláštnější je Ježíšova odpověď: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Jako by na to kašlal, kdo je jeho rodina. Ale vždyť rodina je něco tak základního! A křesťané jsou ti, kdo rodinu a její tradiční uspořádání často brání (ať už se do této role pasovali sami, či jim ji přiřklo okolí). Tak co to tu Ježíš povídá?
V Bibli je na rodinu kladen nemalý důraz, bývá vnímána jako požehnání i jako nutnost pro život vůbec. Na druhou stranu značná část biblických postav jsou jakýmisi rodinnými anomáliemi – požehnaní druhorození, děti přestárlých nebo naopak příliš mladých rodičů atd. To důležité tedy není z člověka, ale z Boží vůle, děje se navzdory genetice. A tímto směrem snad uvažuje i Ježíš, když za své bratry a sestry označí ty, kdo jednají podle Boží vůle – není to výzva vydělovat se z rodinných vazeb, ale povzbuzení, že důvěra v Boha zakládá vztahy, které mohou být leckdy pevnější než pokrevní příbuzenství. Ostatně to, že se (v církvi) navzájem oslovujeme „sestro“ a „bratře“ není jen nějaký spolkový zvyk, ale vědomí, že díky Kristu k sobě patříme víc a jinak, než by to bylo možné přirozeně.

Za Ježíšem vyrazili příbuzní z Nazaretu, aby ho chránili před sebou samým. Kromě nich ale dorazila i delegace teologů z hlavního města. Zákoníci z Jeruzaléma. Poprask kolem Ježíše už není provinční bouře ve sklenici vody. Mnozí mu jdou po krku, včetně snad i Heroda Antipy. Zákoníci vynášejí skandální obvinění: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Je spolčený s ďáblem. Ti muži se cítí oprávněni a kvalifikováni, aby tuhle diskvalifikující nálepku Ježíšovi přišili. Jak se zpívá v jedné písničce: podejte mi skalpel, bratr má nečistého ducha... Nemohou popřít uzdravení, ale mohou zpochybnit zdroj Ježíšových sil. Uzdravuje, to jo, ale v čím jménu to činí? A aby zaseli semínko pochybnosti i do druhých, vytáhli Belzebuba. Je to odkaz na starý příběh o Izraelském králi Achazjášovi, který se jednou, snad po únavné šlechtické veselici, propadl mříží ze střechy svého domu a od té doby trpěl následky tohoto pádu. Achazjáš byl král nedobrý – Hospodinu nevěrný. A proto se tenkrát o pomoc neobrátil k Bohu Izraele, ale k pelištějskému božstvu Baal-Zebúbovi čili Belzebulovi – k bohu podsvětí. Ježíš že uzdravuje? Možná, ale pozor na to...
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium, ale Ježíšovi protivníci tohle ovoce Ducha nejsou sto rozpoznat. Uvědomují si, že Ježíš skutečně nejedná sám za sebe, ale nejsou schopni poznat toho, kdo stojí za ním. A zgruntu to vyhodnotí jako čertovinu.

Zas a znovu mě ohromuje Ježíšova reakce na tohle drsné nařčení, na tohle nafoukané posuzování: nelituje se, nebrání se do krve, nekřičí, nekope kolem sebe. Odpovídá řečnickou otázkou, podobenstvími, obrazy.
Může satan vyhánět satana? Ne. To je blbost. Nesmysl. Copak by Satan hatil své vlastní dílo a osvobozoval lidi z okovů? To by přece byl sám proti sobě... Boží dílo je poznatelné podle svého ovoce. Tam, kde padají okovy, kde jsou nesvoboda, nemoc a smrt překonávány, tam nemusíme a ani nemůžeme pochybovat: zdrojem tohoto díla je Hospodin. Boží moc, to je síla, která vede k plnosti života a k nápravě zlého. Někdy léčením, které potřebují nemocní, oporou a ochranou slabého a ohroženého, jindy zase naopak v tvrdém boji se zlem. V napomínání hříšníků a v boření falešných model. Pokaždé je ale cíl Boží moci stejný – udělat prostor, aby to dobré mohlo růst a aby nebylo dušeno vnějšími či vnitřními překážkami.
Po podobenstvích ale přijde drsnější nota: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“
Co to má být? Ježíšovo naštvané seknutí? Však on tě Pán Bůh potrestá? Nebo ještě hůř NIKDY ti to neodpustím?! Myslím, že ne. Myslím, že je to spíš popis toho, k čemu sami sebe odsuzují ti, kdo se proti Duchu rouhají než hrození strašlivým Božím trestem. Ten, kdo vidí a poznává pohyb od beznaděje k naději, ale vědomě jej popře, ten vlastně sám sebe od té naděje odstřihuje. Kdo bílou vědomě přetře na černou, tomu už bez Boží naděje zbude jen vlastní lidská beznaděj.
Ale pozor! Ten výrok o rouhání se proti Duchu nelze osamostatnit a udělat z něj technický termín. Myslím, že z něj nemá být strašák, před kterým se budu zimomřivě třást. Ale především to nemá být nálepka, kterou zase ohodnotím kohosi jiného, ať jedince nebo společenství! Realitou církve i křesťanů jednotlivě v tomto světě vždy bude směsice Ducha a lidské padlosti, běda, kdyby to někdo chtěl rozsoudit jinak, třeba tak, že u nás ten Duch vane, ale támhle u těch, to je jen člověčina...

Všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání. A aby šlo vykrást satanův dům, je třeba nejprve ho spoutat. Slyšeli jste to?! Ježíš tu jakoby mimochodem mluví o nesmírné velikosti odpuštění. A o satanovi jako o tom, kdo je už poražen, pročež se všechno to uzdravování a posouvání od beznaděje k naději může dít.
Věřit v Ježíše Krista jako toho, kdo se na život a na smrt porval s ďáblem o záchranu vzácných Božích dětí. A neznačkovat ty děti na místě Pána Boha. O to jde. Amen