10. neděle po Trojici, 5. 8. 2018, Blahoslavův dům

čtení Písma sv.: Ž 51,1-12 písně: 689, S 65, 671, 421, 163 text kázání: 2 Sa 11,26-12,13

Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, naříkala nad svým manželem. Jakmile však smutek pominul, David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou. Porodila mu pak syna. Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal.
Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“ David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“ Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou. Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.“ David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin tvůj hřích sňal. Nezemřeš."

Znovu David. Král. A taky provinilec, hříšník. Dnes však už nikoliv při setkání s Batšebou nebo Uriášem, ale v rozhovoru s Nátanem, při setkání se svou vinou a s jejími důsledky. Je to dlouhý příběh. Hodně složitý.
Složitý?! Co je na tom složitého?! David prostě zásadně selhal. Zvoral to, choval se jako mocí opilý tyran, ne jako král Bohem pomazaný. Tečka. Jenže mně to celé opravdu přijde složitější. Při čtení příběhu o Davidově lapsu hrozí, že se nám stane přesně to, co králi nad Nátanovým podobenstvím. Že se budeme rádoby spravedlivě pohoršovat. Jako co že to ten velký král tehdy udělal... Jenže on to není jen černý puntík, pardon, černý flek na Davidově jinak poměrně čistém štítu. Je to zpráva, výzva, varování pro nás, dnes. V židovském uspořádání Bible patří knihy Samuelovy mezi Přední Proroky, ne do dějepravy. Ano, mezi proroky! To není poznámka z biblické hodiny, ale návod, jak jim rozumět. I Davidův příběh bychom měli číst jako prorockou zvěst, která chce pohnout s naším dnes a třeba i s naším zítra.
To, co nás v tom může brzdit, je povaha Davidovy viny. Cizoložství, intriky, úkladná vražda... ...nechci to vůbec zlehčovat, ale ono o to vlastně tolik nejde. Když se totiž zasekneme na skutkové podstatě Davidova jednání, pro mnohé může ten příběh zůstat opravdu vzdálený a nepřístupný. Ale on je to příběh o vině, o hříchu. Povaha našich vlastních přestoupení může být velmi různá, ale máme v nich s Davidem cosi společného.

Především to, že se dějí. Dopouštějí se jich děti ze starobylých církevních klanů i církevní činitelé, dopouštějí se jich velké postavy, hrdinové, docela obyčejní lidé, ba i šedé myšky. Hřích se nás týká, tak to je. Všichni jsme ohroženi pokušením v jeho rozmanité pestrosti a v jeho snadnosti. Považte, David si vyšel na střechu, dalo by se říct, že byl v blbý čas na blbém místě a bylo zaděláno na malér. Takhle prosté to bylo. Možná se dá také říci, že velké osobnosti vrhají velké stíny, ale raději zůstanu u toho, že se to zkrátka děje. Ujíždíme na nejrůznějších frontách, klopýtáme, podléháme. A nenechme se mýlit, přikázání „Nesesmilníš“ nemá větší důležitost než třeba takové „Pamatuj na den odpočinku“ nebo „Cti otce svého i matku svou“, o milování bližních jako sebe sama snad ani nemluvě... A tak zpráva o tom, že a jak selhal jeden z nejlepších izraelských králů, pro mě není především sdělení o něm a o jeho slabosti, ale o tom, že selhání jsou vlastní těm na špici i těm na chvostu, selhání jsou vlastní nám lidem bez rozdílu. Rozdílná jsou ta selhání. Nevidím v tom nějakou lacinou útěchu a už vůbec ne mávnutí rukou nad těmi konkrétními maléry, kterých se dopouštíme a které ovlivňují a bolí nás i ty kolem. Na druhou stranu považte, jak plochý by byl Davidův obraz, kdybychom právě tento příběh o něm neznali? Svět není černobílý, nedělí se na dobré a zlé lidi, žijeme dobře i zle a Bible to nijak nezastírá. Nestaví před nás papírové hrdiny, Mirky Dušíny. I proto ji čteme s mrazením, ale snad s menší naivitou než Rychlé šípy.

Už jsem nakousla, že obtížnost příběhu o Davidově hovoru s Nátanem spočívá v tom, že je to vlastně takové podobenství na druhou – David se „spravedlivě“ rozohnil, když slyšel příběh o boháčovi, který naprosto zvráceným způsobem okradl chudáka o to jediné, co bylo jeho potěšením. Člověku se stejně tak snadno může stát, že se podobně „spravedlivě“ rozhořčí nad Davidem (nebo někým druhým). To se nedělá! To je nepřípustné! Je snadné odsoudit druhého s jeho chybou, s jeho vinou. Je strašně snadné proto nevidět tu svoji vlastní, mít takovou slepou skvrnu. A stává se to. Už z toho důvodu, že odsouzení je vlastně způsob ospravedlnění sebe sama – jestliže tohle není v pořádku, jestliže ten druhý se nechová, jak by měl, pak já jistě ano. Máslo na vlastní hlavě už pak člověk snadno přehlédne, vytěsní, opomene. David se v první chvíli zachová dost alibisticky, opravdu zaslepeně, domnívá se, že o jeho vině nikdo neví, a tak jako by ani nebyla. Kvůli jeho cizoložství, ani kvůli lapsům druhých bychom však neměli zapomenout na ty svoje. Koneckonců, vzpomeňme si, jak to říkal Ježíš s těmi trámy a třískami...

David selhal. Vážným způsobem. O tom není pochyb. Jestli je však něčím inspirativní, pak svým přístupem k tomu, kdo mu nastavuje zrcadlo a vinu vytahuje na světlo – svým postojem k Nátanovi. Prorok se s králem nemaže: „Ten muž jsi ty!“ A pak vlna ostré kritiky. To by unesl málokdo. Obzvlášť ti, kdo vládnou, bývají na posuzování svého jednání citliví. Mezi národy, se kterými Izraelci sousedili, se podobné spílání panovníkovi nenosilo. A ani mnozí izraelští vladaři nebyli ochotní naslouchat prorokům, za všechny lze připomenout krále Achaba a jeho manželku Jezábel. Proroku Elijášovi šlo o život, když jim vyřizoval Boží slovo. David je ochotný slyšet, že podléhá Božímu Zákonu jako kdokoliv jiný. Je schopen poslouchat, že nemá žádnou „královskou imunitu“, že pro něj neplatí jiná pravidla ani výjimky. Nenaštve se. Nedá proroka zavřít ani umlčet. Nátanovu příkrost pokorně přijme. A nechá se jím pohnout k upřímnému vyznání: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“
To není snadné. Ba dokonce je to velmi těžké. Poznat, uznat, vyznat svou vinu na popud druhého. Dát se pohnout k lítosti nad zlem, které jsem způsobila, zavinila. Davidova velikost se projevuje ne v tom, že by byl bezchybný, ale v tom, že svou chybu dovedl přiznat. Kolik z našich politických představitelů to dokáže? A kolik z nás samotných?

Nátan mluví tvrdě. Připomíná Davidovi, že jeho jednání se neobejde bez následků, ačkoliv měl pocit, že se mu vše podařilo skvěle ututlat. Hřích se nevyčerpává jen tehdy, kdy se děje. Přehazuje výhybku. Prorok otevřeně odmítá Davidovu lačnost, jeho pohrdání Božím slovem i jeho konkrétní intriky. A přece je v tom jednoznačném NE k Davidově hříchu schováno Boží ANO k Davidovi. Výhybka nezůstává přehozená, Bůh posílá proroka, aby s Davidem hnul. Skutečné peklo by bylo, kdyby Bůh mlčel. Kdyby Davida v jeho situaci nechal jen tak a dál už do vztahu s ním nevstupoval. Navzdory Davidově vině, navzdory jejím (nevyhnutelným) následkům nachází David u Boha odpuštění. Boží milosrdenství je větší než rozsah škod, které napáchal, jakkoliv je není možné napravit.

Martin Luther se vyjádřil v tom smyslu, že vězení hříchu může být otevřeno jen zvenčí, nikoli zevnitř. Podobně uvažuje i žalmista, kající modlitebník, když prosí: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“ Navzdory našim nejrůznějším selháním můžeme mít naději, že Bůh skutečně nechce, abychom ve šlamastyce hříchu zůstali sami. Chce přehodit výhybku správným směrem. Zásadním způsobem to ukázal Ježíš Kristus, když přišel, aby potkal Zachey a cizoložné ženy, když vyprávěl o lásce otce k pobloudilému synu, když mluvil o pokání a blízkosti Boží vlády. A ještě hlouběji, když na sebe vzal naši bolest i naše viny a zemřel, abychom pro život ve vztahu s Bohem nezemřeli my. Amen

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015