Květná neděle, Palmarum, 25. 3. 2018, Blahoslavův dům, VSS

čtení Písma sv.: Iz 50,4-9a písně: ž 42, S 297, 190, 622, 678, 447 text kázání: Mk 14,3-9

 

Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“

 

Sestry a bratři, lidé milí, která že je to dnes ta neděle?
Ano, Květná neděle. Latinsky Palmarum. Ta, o které se připomínají palmové ratolesti a... Nechybí vám tu něco? Nebo spíš někdo? Docela konkrétně osel?! Vždyť o Květné neděli se přece tradičně čte o Ježíšově prazvláštním vjezdu do Jeruzaléma! Ano. A já už jsem se od podzimního Bienále pro Diakonii těšila, jak budu kázat o stínovém oslíkovi Daniele Balabána, co visí v obýváku mých rodičů. Jenže evangelista Marek mi vypálil rybník. Podle něj Ježíš sice vjel do Jeruzaléma na oslu, ale bylo už pozdě večer, takže se jen rozhlédl po Chrámu a uklidil se do Betanie na noc. A stejně to udělal každý večer během svého předvelikonočního pobytu v hlavním městě. Jeruzalém pro Ježíše představoval horkou půdu plnou nepřátel, zatímco Betanie byla místem k nabrání sil ve společnosti stoupenců, kteří jej ctili. Ale nerozuměli mu. To se ukazuje i v dnešním příběhu. Evangelista jeho prostřednictvím mimo jiné dostává tak trochu zadními vrátky do svých pašijí mesiášské téma.

Večeře s přáteli. Žena. Drahý olej. Rozhořčení. Písmáci si nejspíš vzpomenou na příběh o ženě hříšnici. Možná jej evangelista Marek měl skutečně v hlavě, když psal ten svůj. Řada faktů sedí: kromě těch, které jsem už uvedla, ještě Betanie a dům jakéhosi Šimona. Jisté ale je, že Marek položil důraz jinam. Nejde mu o Ježíšův postoj k hříšníkům. Jde mu o Ježíše samotného. O jeho roli. O jeho poslání.
Vybavte si tu scénu ještě jednou: Ježíš spolu s ostatními polosedí – pololeží u nízkého stolu. Jedí, diskutují. Přichází žena nesoucí nádobku s drahocenným obsahem: olejem z nardu. Už obal naznačuje, jak velkou cenu má tekutina uvnitř. Vzácný olej, dovezený snad až z Indie, velice cenná kosmetika. Lahvička je zatavená, žena jí musí ulomit hrdlo, aby bylo možné olej použít. A použije ho všechen – aby s ním Ježíšovi pomazala hlavu.

V tu chvíli se rozjíždí zvláštní reakce stolovníků i Ježíše samotného a zároveň je zjevně patrné, že se všechny 3 strany navzájem míjejí v porozumění tomu, co se právě stalo, tomu, co žena udělala.
Jedno z možných čtení je, že žena sama za sebe jednala prorocky. Že Ježíše pomazala coby krále, tak jak bylo v Izraeli kdysi zvykem, tak jak to znala od velkých proroků, tak jak to u správného Mašiacha – Mesiáše bylo třeba. Ovlivněna snad i tím Synem Davidovým, na kterého Ježíše pasovaly jeruzalémské zástupy, učinila to, co bylo nutné, aby Ježíš mohl být vskutku nazýván pomazaným. Pomazala jej. Sama za sebe jej před druhými označila za toho, kdo měl naplnit dávná proroctví i naděje mnoha tehdejších židů. Věřila, že právě on je mesiášský král, byť svou vládu neprosazuje násilím.
Ježíš sám se znovu k tomu mesiášství staví zdrženlivě. Především vykládá ženin čin jinak: jako pomazání k pohřbu. Totiž jako součást balzamovacího procesu. Jako přípravu mrtvoly do hrobu. To musela být pro jeho učedníky docela silná káva, jakkoliv s nimi již dříve o svém očekávaném utrpení mluvil. Přátelé, nerozčilujte se, tady paní mě vlastně chystá do truhly, to je chvályhodný čin! Jenže Ježíš tou svou naprosto nečekanou reakcí a svým klidem dává najevo, že je jaksi nad věcí, že je pánem situace, že i to, co má následovat, očekává, že to má pod kontrolou.
Reakce učedníků je hněvivé odsouzení neúčelného a rozmařilého plýtvání čímsi, co šlo velmi dobře zpeněžit. Další vývoj situace ale ukazuje, že učedníci jsou zase jednou vedle jak ta jedle. Podobně jako když lidé za Ježíšem přináší své děti a učedníci se jim v tom snaží zabránit. Jejich chování je navíc z určitého pohledu docela nafoukané, skoro až arogantní – ten olej nebyl jejich! Jakým právem si osobují nárok rozhodovat o jeho využití a posuzovat jeho účelnost? A jak si vůbec mohou dovolit nazvat to celé „ztrátou“, když se jedná o Ježíše?
Moudří jsou pobouřeni. Fuj, takové plýtvání, tolik peněz za to mohlo být a komu všemu se daly věnovat?! 300 denárů! To je dost. Zhruba tak roční mzda dělníka. Tady se učedníci nejspíš přepočítali. Střelili cifru jen tak od boku, trošku si zapřeháněli, hlavně aby bylo jasné, že je to prostě plýtvání a škoda.
Ježíš reaguje velmi překvapivě, jak už to tak (nepřekvapivě) bývá. Místo aby dal učedníkům zapravdu a ženu pokáral, brání ji a naopak kárá učedníky. Že by změnil názor? Vždyť jindy a jinde stavěl almužnu i nad dodržování Desatera. Vždyť jindy a jinde vybízel k sociální odpovědnosti! To najednou obrátil a potvrzuje teď naopak sociální rozdíly? Ne. Ježíš ale klade důraz na ženin vztah lásky a úcty. A krotí učedníky v jejich rozumbradovském rozletu. Jste to ale chytrolíni, hned víte, co byste na ženině místě udělali vy a že by to bylo rozhodně lepší. Ale co její důvody? Ti kolem je ignorují a Ježíš je na to svým šokujícím vysvětlením upozorňuje. To se to od stolu mává čísly, to se to hodnotí... Jenže ono to může být i jinak. A jestli jste tak chtiví pomáhat, můžete to udělat kdykoliv jindy. Řečeno slovy 5. knihy Mojžíšovy: potřebný ze země nevymizí...

Učedníci se zkrátka projeví necitliví jako balvani. Žena rozpoznala cosi důležitého. Rozpoznala, že teď je jakýsi „jiný“ čas, že je třeba se chovat podle toho, že teď se děje něco velikého, co má a bude mít dalekosáhlý dopad. Uviděla to a uvěřila tomu. Jednala podle toho, dala to najevo. Učedníci zůstali v přízemní rovině praktických úvah, jakkoliv chvályhodných.

To je obrovská výzva pro nás: nebýt ti balvani. Často si lámeme hlavu s praktickou stránkou života církve či sboru, často promýšlíme, počítáme, sestavujeme rozpočty. Dozajista je to správně, dozajista je to potřeba, dozajista je to zodpovědný přístup ke svěřeným hřivnám i statkům. Ano.
Ale pak je tu ještě jiná rovina. Totiž ta duchovní. Do kostela chodíme nejen proto, abychom byli spolu nebo abychom si navzájem vypomohli. Alespoň doufám. Mám za to, že přicházíme, protože tu toužíme také cosi zažít. Cosi jiného. Hlubšího. Cosi naplněného významem a smyslem, cosi, co nám dodá naději, sílu, radost, odvahu, moudrost,... A to cosi velmi těžko přichází ke slovu, je-li člověk otevřen jen těm praktickým a třeba i bohulibým věcem. Je potřeba, aby to cosi dostalo také jakýsi prostor.
Ježíš velmi důrazně varuje před určitou duchovní plytkostí nebo snad zabedněností. Pozor, neříká, že peníze jsou fuj. Ale poukazuje na to, že je potřeba mít otevřené oči, uši, srdce. Rozpoznávat jinakost času, rozpoznávat momenty obtěžkané významem.
Zdviženým prstem v dnešním příběhu je pro mě fakt, že ti, kdo jsou Ježíšovi nejblíž, ti, kterým na něm vskutku záleží, se vlastně míjejí s tím, co je skutečně podstatné. Kéž bychom v tom nebyli s nimi...
Amen

modlitba
Pane a Bože, ženeme se za mnohým. Prosíme, zastav nás, zbrzdi nás, ukaž nám hloubku svých činů, ukaž nám, co sami nevidíme, neumíme vidět. Amen.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015