16. neděle po Trojici, 16. 9. 2018, Blahoslavův dům/Tišnov

čtení Písma sv.: Ž 12 písně: 182, 675, 419, 451, 542, 613 text kázání: Jk 3,1-12

Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.

Řeč. Slova. Jazyk. Všechna dnešní biblická čtení se těchto témat dotýkají. Od Izajáše jsme slyšeli o jazyku učedníků. Můžeme zkoušet domyslet, co to je, jaký takový jazyk je. Žalmista úpěl, sténal spolu s ubožáky o vzájemném šálení v řeči lidí, o úlisnosti, chvástání, domnělé převaze těch, kdo jazykem vládnou,... A od Jakuba, respektive od autora listu, který se Jakubovou autoritou zaštiťuje, jsme slyšeli cosi o síle slov, síle řeči, síle lidského jazyka.
Je to docela zvláštní pohled. My často, obvykle vidíme řeč, jazyk, slova jen jako prostředek, kterým vyjadřujeme, co si myslíme, co cítíme. Jako má řezbář dláto, malíř štětec a nástrojař soustruh, tanečník tělo, tak má (téměř) každý člověk jazyk a ústa, aby mohl dát vnější – viditelnou nebo slyšitelnou – podobu tomu, co se rodí někde v něm, v jeho hlavě, v jeho srdci. Většinou asi považujeme jazyk za nástroj, který jen plní a vykonává naše záměry, který přenáší naše myšlenky a city z nitra navenek. Jako by to byl jen jakýsi reproduktor, amplión naší bytosti, který pouze dává hlas tomu, co do něho pustíme.
Je tomu ale skutečně tak? Máme svůj jazyk opravdu plně ve své moci? Máme ho vskutku pod kontrolou? Víme vždycky, co říkáme? Dokážeme se vyjádřit přesně? Vyslovují vždycky naše slova to, co si myslíme a co cítíme, nebo někdy naopak formují naše myšlenky a city? Vládneme opravdu svým jazykem, nebo spíš někdy náš jazyk - to, co jsme řekli a vyslovili -, ovládá nás?

Stává se přece – a samozřejmě to snadněji zaznamenáme u druhých než na sobě – že v zápalu rozhovoru slova předběhnou myšlenky. Něco prostě neuváženě, bez rozmyslu plácneme. Bez plného vědomí toho, co že to vlastně říkáme. Jakoby nás k tomu strhnul proud řeči. Zpětně pak leckdy ani dost dobře nevíme, kde se to v nás u všech všudy vzalo. Jako by měl jazyk svojí vlastní logiku, která nám sama diktuje a podsouvá slova. A nebrání-li se člověk tomu, co mu slina na jazyk přinese, není-li celou svou myslí a celým svým srdcem vědomě při tom, co říká, může se dostat do vleku. Jazyk sám ho jakoby směruje, formuje, ovládá. Říkáme také někdy, že člověk ani neví, co mluví.
Nemusí ale jít jen o naše vlastní neuvážená slova. Stačí, když něco opakujeme nebo něčemu přizvukujeme, aniž bychom se zamysleli nad tím, zda je to skutečně pravda, aniž bychom si dali práci a ověřili si, zda to tak doopravdy je. Naše bezmyšlenkovitost a pohodlnost, kterou si někdy ještě ospravedlňujeme lidovou moudrostí, že na každém šprochu pravdy trochu, dává nad námi slovům moc. Díky nim stačí vypustit fámu, zasít pochybnost, přiživit strach, onálepkovat nepřítele a už to jede, už jsme ve vleku, aniž si to uvědomíme. Stačí slovíčko a požár se rozhoří.

Pisatel Jakubova listu nenechává nikoho na pochybách o tom, co v takové chvíli, kdy nedržíme na uzdě svůj jazyk, kdy si prostě pustíme pusu na špacír, přichází ke slovu: „Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.“ Tomu tedy dáváme prostor, když nevíme, co mluvíme, když slova předbíhají myšlenky, když se dělají řeči, aniž by si byl člověk vědom, že za všechno, co řekne, nese odpovědnost. Kde se člověk oddá řečem, tam se stává žhářem života, tam ho ničí, tam dělá ze života peklo. Sobě i ostatním.

Zde si dovolím jednu osobní vsuvku, respektive odbočku: jen těžce se odhodlávám ke kázáním opřeným o parenetické, domlouvající, varovné oddíly Písma. Vždycky mám pocit, že je to trochu nerovné, trochu nefér, já si tu stojím na kazatelně/za ambonem, mluvím o slovech kohosi jiného, ale ono to přece jen trochu zní, jako bych ta slova, varování, domluvy, vyslovovala já vůči vám. Není to tak, milí, jsem i v tu chvíli zároveň s vámi, naslouchám také těm výzvám a napomenutím, dotýkají se mě stejně jako vás. Tolik odbočka.

Autor těch dnešních napomenutí varuje velmi důrazně: „Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří,...“ Nemluví ke katechetům či pedagogům, specializovaným učitelům. Mám za to, že dokonce nemluví na prvním místě ani k těm, kdo kážou. Souhlasím s novozákoníkem Jiřím Mrázkem, že Jakub, nebo zkrátka ten, kdo list píše, má na mysli celou křesťanskou obec a především ty, kdo jsou (cítí se být) obzvlášť zbožní. Nemyslete si, že když jste ti křesťané, musíte pořád všechny kolem o něčem poučovat a pořád jim něco vysvětlovat, překládá Mrázek volně. Nechtějte pořád dirigovat a moralizovat. Spravedlnost Boží, člověče, neprosadíš tím, že budeš na všechny prskat v Božím jménu, raději se občas ztiš, abys zaslechl, co Bůh skutečně říká. Tobě. A ne, co ty jeho jménem vykřikuješ jako hotové soudy.

Pisatel totiž ví, jak velká je odpovědnost (ať už přijatá nebo nepřijatá) těch, kdo vědou, učí, ovlivňují jiné. Když člověk udělá botu, nevadí. Nebo i vadí, ale jen do nějaké míry. Když ale svým příkladem nebo nabádáním způsobí, že botu udělá ještě kdosi jiný, to už je průšvih jiného kalibru. Vzpomeňme si, co o tom říkal Ježíš... „Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.“ A svést druhé, opanovat je svou řečí, uvést je svými slovy do pohybu, to nemusí být nic těžkého. „Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce.“ Koně kočírujeme uzdou, lidi jazykem. Plachetnice je hnaná, často i zmítaná mnohem mohutnějšími silami, než jakou má mrňavé kormidlo. A přece ji s jeho pomocí šikovný kormidelník dokáže manipulovat tam, kam on chce. Tak jako lidi dovedeme dostat, kam chceme několika málo dobře zvolenými slovy, hesly, slogany. (V těchto týdnech můžeme tato slova slyšet i jako varování, abychom si pomyslnou uzdu nenechali nasadit pár směšně líbivými slovy politických kandidátů.) Plamínek zapálí les. Slovo může zfanatizovat davy a zapálit požár. Vyvolat hádku, spor, konflikt, válku, pogrom,... Na začátku stačí slovo jako rozbuška. A nemusí to být jen slovo ze zlé vůle, ale právě naopak i slovo naprosto upřímné, vyřčené v horlivosti pro dobrou věc – ano i ve víře. Bacha na to!, varuje nás autor.

A pokračuje: jedním jazykem chválíme Pána a Otce a zároveň proklínáme – tedy zatracujeme a odepisujeme lidi, kteří přitom byli stvořeni k Boží podobě. A vůbec nám nedochází, jak si to protiřečí. Naopak často považujeme ten přísný odsudek za projev zásadové důslednosti. Ale copak to jde dohromady – velebit tvůrce a mít zároveň pro jeho dílo jen slova zatracení? Copak byste nepovažovali za absurdní, kdyby třeba někdo oslavoval malíře a zároveň o jeho obrazech prohlašoval, že jsou to jen prázdné mazaniny, které nemůžou nikomu nic dát? Tak je to i se zbožností, která odepisuje druhé, která pro lidi ztratila naději.
Kdo opravdu věří v Boha Stvořitele, ten nemůže rezignovat na důvěru, a přestat v druhých s nadějí hledat jeho podobu; proto s nimi nemůže být jednoduše hotov.

Skoro to vypadá, že by bylo asi nejlepší mlčet. Prostě nemluvit, udržet jazyk na uzdě a radši třeba něco dělat. Zní to sympaticky. Proto možná tolik lidí naletělo sloganu „Makat a neblábolit.“ Jenomže takhle jednoduché to právě není. Jakub opakovaně připomíná, že blábolíme. Všichni. Často šlápneme vedle. Když si to nepřiznáme, vyhýbáme se možnosti s tím něco udělat a chceme si vlastně jenom dál vést svou. Odmítáním rozhovoru uhýbáme tomu, co může náš jazyk střežit, co může naše slova korigovat. Naděje víry není v mlčení, ale právě v tom, že člověk nevede monolog, že chce s pokorou slyšet, co k jeho slovům i životu říká Hospodin. A ten, jak Bible ukazuje, dost často mluví skrze lidi. Tedy ne pusu na zámek, ne zamknout se do svého mlčení proti všem, ale znovu a znovu jazyk užívat. S vědomím, že je to ošemetná věc. A třeba taky s modlitbou, aby v tom Bůh byl se mnou...

modlitba (sv. Augustin z Hippo)
Dýchej ve mně, Duchu svatý, abych svatě myslela! Pobízej mě, Duchu svatý, abych svatě jednala! Nadchni mě, Duchu svatý, abych svatost milovala! Posiluj mě, Duchu svatý, abych svatost ochraňovala! Ochraňuj mě, Duchu svatý, abych svatost nikdy neztratila! Amen