19. neděle po Trojici, 7. 10. 2017, Blahoslavův dům, Díkčinění

čtení Písma sv.: Ž 103,1-13 písně: 613, S 331, 694, 621, 583, 162, 638, 584, 177 text: L 17,11-19

Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Milí lidi, dneska je neděle díkuvzdání. Za úrodu, dodává se často. Leckde mají na stole Páně to, co vyrostlo, dýně a kukuřici a ovoce... A leckde pak ty pěstitelské výdobytky prodávají na dobrou věc nebo je rovnou darují těm, kdo na tom nejsou právě nejlíp. Barevné to bývá a hezké. A my se máme potkat s příběhem o 10 malomocných, na které zrovna hezký pohled nebyl. To teda pěkně děkuju...

Malomocenství. Nám se asi vybaví lepra. Zlé, vážné onemocnění. I dnešní svět ho zná, i když v naší zemi doma není. Naštěstí. Dlouho před Ježíšem a ještě i za něj to však bylo souhrnné označení pro nejrůznější kožní nemoci, ty závažné i ty méně. Nevíme, jak na tom bylo těch 10 z příběhu. Jestli měli vážně lepru nebo nějakou škaredou vyrážku. V jistém ohledu je to ale prašť jako uhoď, protože malomocným se měřilo stejným metrem: izolace mimo vesnici, při kontaktu s lidmi zůstat hezky daleko a upozornit hlasitě na svoje onemocnění. Tedy žádný život s rodinou, žádný profesní a ekonomický život, jinými slovy žebrat o almužnu, žádný duchovní život (protože do Chrámu nesmí nic, co není čisté a to teda malomocenství fakt není!), společenský život taky nic moc – zkuste se potkávat s lidmi, když se k nim nemůžete přiblížit a navíc už zdálky musíte volat, že jste „malomocný, malomocný!“. Malomocní byli skutečně na okraji. Úplně odsunutí stranou. Jediná komunita, ve které mohli žít, bylo společenství podobně nemocných. Tedy podobných zoufalců.
V Lukášově příběhu se právě taková malá komunita vyhnaných ztracenců dostane blízko Ježíšovi. Chovají se skutečně předpisově: nejsou ve vsi, zůstanou stát opodál a hlasitě volají.
„Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Je to trochu podobné prosbě o almužnu – smiluj se, dej se vést smilováním a dej, co můžeš dát. Já v tom však neumím neslyšet ty naše prosby – „Pane, smiluj se!“ Odevzdání se Božímu milosrdenství. Napadá mě, že to jejich volání je vlastně poslední, co jim zbylo. To můžou. Zdálky se dovolávat soucitu, lítosti. A s námi je to podobně: tahle možnost tu vždycky je. Volat, dovolávat se Božího milosrdenství. Navzdory naší nejrůznější malo-mocnosti, naší nejrůznější bez-moci, tato poslední možnost tu vždy zůstává.

Ježíš se k těm 10 neobrátí zády. Jednoho malomocného už uzdravil, dokonce se ho dotkl. Dotkl se malomocného! Nečistého člověka. A když jsme u těch nečistých, nebylo to jednou... Ježíš tu ostrou hranici mezi čistým a nečistým záměrně prolamoval, místo aby se štítil cizí nečistoty a chránil se před ní, očišťoval svým dotekem a tu svou čistotu dával právě těm, kdo byli jinak z „čisté“ společnosti vyloučeni. Ani mrtvého člověka se neváhal dotknout, když ho chtěl probrat zpět do života.
Teď má těch malomocných před sebou 10. Co s nimi udělá? „Jděte a ukažte se kněžím!“ To zní podivně. Může to znít jako „hybaj do kostela“, ale jen tomu, kdo neví, že právě do toho kostela se svým malomocenstvím nemohli. Tak na co ke kněžím?! Kněží byli ti, kdo mohl nemocné prohlásit za zdravé, za čisté, za ty, kdo jsou zbaveni malomocenství. Tak proto... Jenže, to stejně Ježíšův příkaz tak docela nevysvětluje. Tentokrát žádné vkládání rukou, žádná uzdravující formule? Rovnou je posílá pryč. Mluví s nimi, vlastně jako už byli zdraví. Možná je to tím, že lidi vidí z perspektivy Božího království? Nebo je to zkouška jejich víry? Jsou teda zdraví? Nebo nejsou? Lukáš píše, že jejich uzdravení nastalo cestou, když ke kněžím vyrazili. Až cestou... To tedy chtělo pořádný kus důvěry v Ježíšovu moc!
Když pak Ježíš znovu promluví, zase to zní trochu podivně: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Co by ten Ježíš čekal?! 100% úspěšnost?! Dobře, 10% je dost málo, ale copak šlo čekat, že se vrátí všichni? Inu, nevděk světem vládne, Ježíši... Já si však všímám spíš toho, jak Ježíš mluví o cizinci... Podle mě prostě chtěl zdůraznit, že se vrátil ten, od koho by to bylo možné nejméně očekávat.

Samařan. Člověku se asi mimoděk vybaví milosrdný Samařan. Ten z podobenství. Ten, co pomohl, i když by to od něj nikdo nečekal. V tom příběhu o uzdravených malomocných taky sehraje roli dobrého příkladu, jakkoliv by to do něj nikdo asi předem neřekl. Takové píchnutí. Jenže píchnutí to bylo pro lidi kolem Ježíše, nás už se to podle mě nedotýká – nevraživost mezi Judejci a Samařany si musíme obšírně vysvětlovat. Myslím, že to píchnutí je skryté v tom, že se jedná o někoho, kdo je nám vlastně dost blízko, ale přitom je jiný a tou svou jinakostí nás irituje, provokuje. Nebo jím rovnou pro jeho jinakost pohrdáme a snažíme se ho proto vytěsnit, vytlačit co nejdál, aby nám nezavazel. Samařan, to je taková nálepka. Skupinová nálepka. Představuju si, kdo by to mohl být pro nás, ale vlastně se mi to moc nedaří... ...mohl by to být třeba Pražák, muslim, bezdomovec, Rom, gay, nácek... Asi podle toho, kde kdo máme svoje slabá místa, na kterou skupinu jsme citliví, a která nám leze na nervy. Já v té Ježíšově popichující otázce slyším výzvu – nepodceňujte samozřejmě Samařany, nepodceňujte ty, kdo jsou příslušníky nemilované menšiny, leckdy je jejich reakce mnohem případnější než ta většinová...
Samařan z příběhu se zachová jinak než zbylých 90%. Nejde hned domů. Nepospíchá zpátky do svého života, aby zkoušel dohnat, co pro nemoc zameškal. Jde zpátky za Ježíšem, aby vzdal díky Bohu. Jak už to tak bývá, ve světle jeho jednání vidíme těch 9 zbylých hodně kriticky. Nevděčníci. Nebo ještě hůř, malověrní. Potřebujeme si ty postavy natřít na černo a na bílo, abychom se v tom vyznali. Ale život není černobílý. Ostatně, Ježíš je neodsoudí. Ptá se po nich a ptá se naléhavě, ale ani jejich uzdravení není zrušeno! A na tom, že člověk z nemocnice pádí domů, jako by mu za patami hořelo, zpátky k rodině, do práce, do života, na tom není nic zas až tak divného.
Náš Samařan se vrací za Ježíšem, velebí Boha, děkuje. Dojde mu, čí moc ho uzdravila, rozpozná, že Ježíš není jen tak ledajaký divotvůrce nebo léčitel, že v něm jedná Bůh. Těch 9 zbylých nemuselo být nutně nevděčných, ale tohle jim nedošlo. Zůstali ve svém starém způsobu uvažování, vrátili se do svých zajetých kolejí. Samařana to šouplo v životě. Zdraví asi nepovažoval za něco, nač má nárok nebo právo. Ve svém uzdravení rozpoznal a zažil Boží dar, Boží milosrdenství. To ho naplnilo hlubokou vděčností. Ne vůči divotvůrci, ale vůči Bohu. Vůči zdroji, dárci. V Ježíšovi se setkal s Boží blízkostí. Tahle víra nejen uzdravuje, ale i zachraňuje, říká k tomu Ježíš.

Dnes slavíme díkčinění. Dalo by se jednoduše říct, že zkrátka nemáme být nevděční a máme děkovat. Takhle to taky někdy meldujeme dětem, tenhle příběh i „kouzelné slovíčko“ děkuju. Jenomže mně se zdá, že je děkovat a děkovat. Můžeme klidně před jídlem zpívat zbožné písničky, a přitom to může být jen zvyk. Nebo něco vynuceného, co jsme přijali s tím, že „to se přece má dělat“. To je slušné, to se musí. Děkovat. Nijak se o to neotírám! V tom příběhu jde ale podle mě o víc než o správný návyk. Samařan velkým hlasem velebí Boha, padá před Ježíšem na zem. Projevuje svou hlubokou, radostnou vděčnost. To není mus, to není zvyk. Tahle vděčnost se rodí někde tam, kde člověk poznává, že život, zdraví, jídlo, bezpečí, partner, ba ani dobré kafe, místo k parkování, zhola nic není samozřejmost. Že je to dar. A že těch dárků je! Tak za tuhle úvahu vám, milí malomocní teda pěkně děkuju...

Pane a Bože, tvým darem pro nás je
když se ráno probudíme ve své posteli a můžeme říct „díky za nový den“
když si sedáme ke stolu a můžeme říct „díky za jídlo a pití“
když sedáme k počítači a pomyslíme si „díky, že můžeme pracovat“
když nastupujeme do autobusu a jedeme na návštěvu a můžeme říct „díky za setkání a sdílení“
když se sejdeme s těmi, kdo jsou „naši“ a můžeme říct „díky, že jsme spolu“
když přichází noc a s ohlédnutím za uplynulý den se modlíme „díky, Bože, za ty dary“.
Prosíme, kéž se do vděčné radosti nemusíme nutit. Kéž ji nenecháme přehlušit starostmi, trápením ani bolestí.
Díky, Pane, za tvé dary. Amen