Blahoslavův dům, 30. 9. 2018, mh

 

 

Text:               Markovo evangelium 9, 38-41            

                 

Čtení:             Nu 11,24-29       

 

Písně:            19, S 157, 440, 647, 579, 703      

                            

Kázání:

 

„Kdo nejde s námi, jde proti nám“, vyslovil Klement Gottwald, poté co komunisté v naší zemi se ujali moci. Po svém tak parafrázoval Ježíšova slova. Ta Ježíšova věta zní ale docela obráceně: „Kdo není proti nám, je pro nás.“

Komu a proč ji Ježíš říká? Ježíš byl v rozhovoru se svými žáky. Vyprávěli mu o někom, kdo v Ježíšově jménu vyháněl démony, ale protože s nimi nechodil, bránili mu v tom.

Viděli jsme někoho, kdo v Ježíšově jménu navštívil nemocného, ale neznal Ježíšova slova tak dobře jako my. Viděli jsme někoho, kdo jako Ježíšův žák navštívil vězněného, ale nepatřil do naší party. Viděli jsme někoho, kdo dával najíst a napít hladovému, ale nehlásil se k našemu vyznání. Viděli jsme někoho, kdo se hlásil k Ježíši a ujal se člověka na ulici, ale kdo ví, co vlastně o Ježíši věděl. Viděli jsme lidi, kteří chválili Boha docela jinak, než jsme zvyklí, ale určitě neznal Ježíšovy výroky tak dobře jako my. A někteří zpívali jakési podivné popěvky, a určitě nepatřili k nám, kteří spolu chodíme.

Možná se v tom rozpoznáváme. Nedůvěra k tomu, kdo je jiný, cizí, kdo se odlišuje. Nedůvěra v situaci, když někdo chápe víru jinak, když ve víře jinak než my rozumí tomu, co má mezi lidmi dělat: svědčit o víře, modlit se za uzdravení…   

Někdy nás může napadnout: ať to nedělá. Ať to nedělá, když neumí domyslet důsledky. Pomáhá tím komusi, je to služba, to ano, ale kdo ví, k čemu to dál povede. A nevíme, co tím chce dosáhnout. Dělá to vůbec správně? Není to jen nějaký fanatizmus? Nějaké zbožné plácnutí do vody?   

A někdy nás možná také napadne, jak nějakým takovým podivným projevům víry předejít, anebo rovnou zabránit – aby se v Ježíšově jménu něco takového nedělo. Nebo aby bylo jasné, že my jako křesťané s tím nemáme nic společného. Možná kuriózně dnes přesně v takové situaci, ne když někdo navštěvuje, dává najíst a napít, a obléká, jak se to děje třeba v Diakonii, ale přesně právě tehdy, když kdosi někde praktikuje exorcismus, tedy když v Ježíšově jménu vymítá démony, jak se to příležitostně děje v katolickém nebo pravoslavném prostředí.

A vlastně ten kdosi jen plní Ježíšovo poslání: Když vysílal svých dvanáct prvních žáků, jak čteme: počal je posílat dva a dva a dával jim nad nečistými duchy… a dále čteme: I vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“

Nechme pro tuhle chvíli stranou, co se takovým vyháněním duchů myslelo – jak tomu tehdy rozuměli – a jak se na otázku exorcismu díváme my dnes. Všimněme si právě jen toho, že onen člověk dělá to, k čemu Ježíš vyzýval. A Ježíšovým žákům to vadí, protože neposlouchal Ježíše spolu s nimi.

Jaká byla Ježíšova odpověď? „Nebraňte mu!“ To je zvláštní slovo! Může nám připomenout otázku etiopského dvořana při rozhovoru s Filipem: „Co brání, abych byl pokřtěn?“ (Sk 8,36). Anebo Ježíšovo napomenutí: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“ (Mk 10,14). Slovo nebraňte totiž církev velice brzy začala užívat pro vyjádření námitek proti křtu určitého člověka: Co tomu brání?

Nebraňte dětem“ tak můžeme slyšet i my právě tuto neděli jako slovo k dnešnímu křtu. Nic nemá bránit dětem ve křtu: i pro ně platí, že je Bůh má rád, že je přijímá za své. Je připraven jim odpustit a také to dokáže. A křest dětí dává smysl, ačkoli to ještě rozumem nechápou, a svou důvěru k němu ještě dlouho nebudou umět vyjádřit slovy. Ale křtíme děti s naději, že jednou se o své křtu dozvědí, začnou mu rozumět a budou se chtít ke svému křtu přihlásit.

V případě onoho muže z dnešního čtení zaznívá tedy vlastně podobně: Nebraňte mu v tom, co se své víře dělá. I když je to něco, k čemu vy vedeni nejste. Nebraňte mu v jeho cestě víry. Nebraňte mu v jeho projevech víry. Tím spíš mu nebraňte v jeho službě, kterou pomáhá druhým. Nebraňte, i když máte představu, že by se to mělo dělat jinak nebo myslíte, že by se hlavně mělo dělat něco úplně jiného. Nebraňte.

A pak Ježíš vysloví ta známá a překrucovaná slova: „Kdo není proti nám, je s námi.“ Citovali jsme parafrázi Klementa Gottwalda, ocitujme ještě jinou parafrázi – výrok Karla Hermanna Franka sudetského nacistického politika, který svého času prohlásil: „Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen.“ Jak totálně jinak zní Ježíšova slova! Nevylučují, ale zahrnují.

„Kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit“, pokračuje Ježíš. Mluví-li se tady o jménu, nemyslí se nějaká magická funkce Ježíšova jména: jméno je odkazem k celé Ježíšově osobnosti. Konat něco v jeho jménu znamená dělat něco z jeho příkazu, na základě jeho výzvy, pod jeho autoritou. Rozhodující při tom všem je vztah ke Kristu. A ten, kdo jedná dobře v Ježíšově jménu, patří ke všem ostatním lidem, kteří se ke Kristu hlásí.

Slova, která tu dnes slyšíme, pomohla první církvi ke sjednocení skupin, které se uvnitř církve začaly od sebe navzájem oddělovat. A pomáhala i později k překovávání dalších a dalších bariér mezi Ježíšovými žáky. Kristus nás zve, abychom se s takovou otevřeností navzájem přijímali i my dnes. Amen.

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015