Blahoslavův dům, 28. 10. 2018, mh

 

 

Text:               Markovo evangelium 10, 46-52            

                 

Čtení:             Jb 42,1-7.10-17      

 

Písně:            33, S 331, 442, 240, 702, 550    

                            

Kázání:

 

 

„Co si přeješ, abych pro tebe učinil? Co chceš, abych pro tebe udělal?“ ptal se Ježíš toho člověka. Jakoby neporozuměl jeho situaci, jakoby neuměl odhadnout, jaké je asi největší přání takového člověka. 

Ne, právě naopak. Ježíš se takhle ptá, protože jeho situaci rozumí. Ježíš se tohoto muže ptá proto, aby si uvědomil, co vlastně od Ježíše očekává, proč k němu volá, proč za ním přichází, co tím myslí, když prosí: „Smiluj se“. Ježíš chce, abychom to ve své modlitbě – v našem rozhovoru s ním – právě takto vyslovili. Abychom si totiž sami uvědomili, co si přejeme, když se k němu obracíme.

Našemu dnešnímu čtení z evangelia bezprostředně předchází vyprávění o tom, jak se Ježíš přesně takto ptal svých žáků Jakuba a Jana: „Co chcete, abych vám učinil?“  A jejich odpověď zněla: „Abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Najednou se tak vyjevilo, že ti dva si chtějí zajišťovat nějaké zvláštní, výsadní postavení, pro sebe a bez ohledu na ostatní učedníky. Neviděli, že není věcí Ježíše udělovat taková místa. Neviděli, že než Ježíš přijde do slávy, bude muset dát život z mnohé. A tak měli znovu slyšet, že Ježíš přišel především proto, aby druhým sloužil.

Na rozdíl od Jakuba a Jana ten slepý muž mnoho věcí vidí. Vidí - na základě toho, co slyšel. Vidí, že Ježíš Nazaretský je Syn Davidův: Ježíš je z rodu Davidova, a vyznává pak i svou víru, že Ježíš je tím, kdo obnoví davidovskou říši pro Izrael. Vidí, že Ježíš je tím, kdo se nad člověkem dokáže slitovat. Vidí, že Ježíš je snad ještě někým jiným, vždyť ho prosí slovy žalmu – „smiluj se nade mnou“ - která jsou v žaltáři vždy adresována boží osobě.

A také ovšem tento Bartimeus zná svou slepotu: vidí, že sám si nemůže pomoci. Navzdory tomu, co všechno správně vidí, umí vyznat: Nevidím, a neumím si sám pomoci. To je vyznání, které ho odlišuje i od některých Ježíšových žáků.

Připomíná mi to jeden z rituálů Anonymních Alkoholiků, možná i dalších obdobných svépomocných skupin, které mají křesťanský základ: při jejich setkáních vždy každý sám za sebe vysloví: Jsem alkoholik; a neumím si sám pomoci. To je vyznání, které vede člověka k tomu, aby si uvědomil svou situaci, a otevírá ho k tomu, aby ve své situaci mohl přijmout pomoc.

Bartimeus, syn bohabojného, také vyznává tímto způsobem: Nevidím, a sám si neumím pomoci. A pak také podle toho také jedná, dělá, co může: křičí, řve jako jelen po tekutých vodách. Řve tak nevhodně, že ho mnoho lidí začne napomínat a umravňovat: ať je zticha, ať neruší, ať nedělá ostudu.

Ale on řve o to víc. Protože teď je tu pro něj ta chvíle, kdy se mu Ježíš přiblížil, kdy je na doslech. Teď a tady se Bartimeus může potkat s tím, kdo mu umí pomoci. Křičí, v obavě, aby ho Ježíš neminul.  Vidí, že taková chvíle se v jeho životě už nemusí opakovat.

A co na to Ježíš? Ježíš se zastaví a řekne okolo stojícím: „Zavolejte ho!“ Člověk, který ho volá, který ho tolik potřebuje, je pro něj v této chvíli důležitější než všechno ostatní. Je důležitější než celé to množství přihlížejících, kteří ho zřejmě tolik nepotřebují. Anebo potřebují, ale nevědí proč. Anebo vědí proč, ale nezdá se jim to zas tak podstatné, aby kvůli tomu tady na veřejnosti vzbuzovali rozruch.

Všimněme si, jak se na tento rozhovor soustřeďuje i pisatel evangelia. O tom všem, co se právě kolem Ježíše událo ve městě Jerichu, nepíše evangelista vůbec nic. O zástupech, které se shlukují kolem Ježíše v této chvíli, nečteme také téměř nic. Důležitý je nyní tento jeden člověk, který se obrací k Ježíši, jeho víra a naděje. 

A pak tedy zazní Ježíšova otázka: „Co si přeješ, abych pro tebe udělal?“ Bartimeus ví, co si od Ježíše přeje: „Pane, abych prohlédl“. On, který toho tolik viděl správně, ví, že potřebuje prohlédnout. A svou prosbou zároveň vyzná, že ví, že Ježíš mu může dát prohlédnout. 

Jak je to s námi? Míváme za to, že tolik věcí vidíme správně. Vidíme, co se děje v naší společnosti, máme svůj oprávněný náhled na to, co se v naší zemi odehrálo před 100 lety, i na události pozdější, vidíme příčiny těch událostí, kdy si moc nad naší zemí přisvojili nacisté, bolševici nebo komunističtí normalizátoři. Zahlédli jsme ale i časy, kdy se lidé vzchopili k iniciativě pro druhé, odporu proti totalitnímu režimu, dobrému společnému dílu. Vidíme, v čem selhávají druzí, nebo naopak, v čem se jim daří. Máme náhled na svou rodinu, i názor sami na sebe. A přece je na místě si přiznat: všechno vidím jen ze svého úhlu pohledu, nic nevidím úplně, správně. Potřebuji prohlédnout.

Slyšeli jsme první čtení z knihy Job. Job byl postihnut nesnesitelnými ranami: ztrátou majetku, ztrátou milovaných dětí, ztrátou zdraví. Přišli jeho přátelé a snažili se mu dokázat, že se nějakým způsobem provinil, a rány pak přišly jako trest za jeho provinění. Job to odmítá. Právem. Jejich rozhovory žádný posun nepřinášejí. Pro Joba nastane změna, teprve když je schopen uznat, že Bůh může všechno. Když s pokorou přizná, co všechno neviděl a neznal. Pak se věci v jeho životě začne měnit.

Co na to Ježíš? Odpovídá Bartimeovi: „Tvá víra tě zachránila.“ Také ve dnech Bartimea nastala změna. Jeho proměna se ale udála ještě před tím, než byl tělesně uzdraven. Proměnila ho jeho pokora, jeho touha po změně, jeho naděje, že změna je možná. Tělesné uzdravení Bartimeových očí tu pak bylo jen důsledkem toho, že se začal proměňovat vnitřně.

Bartimeus prohlédl. U cesty nechává ležet svůj plášť, možná to jediné, co vlastnil, a přidává se k Ježíši, který jde dál do Jeruzaléma. Jde tam, aby dovedl svůj úkol do konce: aby sloužil druhým, navzdory různým rizikům a ohrožením. A tak máme s Ježíšem pokračovat i my. Amen.  

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015