Blahoslavův dům, 25. 11. 2018, mh

Text:               Janovo evangelium 18, 33-37             

Čtení:             2. Samuelova  23, 1-7             

Písně:            24, S 344, 673, 632, 262, 488 

Kázání:

Jakého druhu je kralování Kristovo? Na tuto otázku dnešní čtení přináší odpověď. Je to otázka, kterou je na místě si položit, když v těchto dnech znovu přemýšlíme o tom, jak se má projevovat vládnoucí moc, kdo má mít podíl na moci a zaslouží si vládnout. Anebo když naopak uvažujeme o tom, komu moc do rukou nepatří a kdo k tomu není dostatečně důvěryhodný.

A navíc, příští neděli začínáme slavit advent, a začíná se tak doba, kdy si jako církev zvlášť připomínáme Kristův příchod a příchod jeho království. Proto čteme oddíl z Písma, který mluví o tom, jaké povahy je Kristovo království, které očekáváme. 

Tentokrát takové vyjádření ale neslyšíme z nějakého Ježíšova vyučování, z Ježíšových podobenství nebo jiných výkladů. Slyšíme tu slova, který Ježíš řekl při svém výslechu před Pilátem. Ocitáme se při něm vlastně jako přímí účastníci, jsme při tom, když římský prokurátor Pilát z Pontu vyslýchá Ježíše. Výslech se děje v souvislosti s obviněními, která na Ježíše podali představení jeruzalémské obce. Obvinění jsou tak vážná, že kvůli nim požadují Ježíšovu smrt. A nacházíme zde římského úředníka Piláta v situaci, kdy se Ježíšovi snaží pomoci. Pilát si pro Ježíše sice určitě nebude pálit prsty, přece ale chce dostát spravedlnosti a hodlá prověřit, jestli jsou vznesená obvinění oprávněná.

„Ty jsi král židovský?“ zazní první otázka prokurátora Piláta. Poznáváme z ní, že k Pilátovi už se takové sdělení dostalo. Nejspíše přímo od těch, kteří Ježíše přišli obžalovat. Bylo to závažné obvinění - římští úředníci se jím mohli cítit ohroženi nebo přinejmenším uraženi: kdo by tu chtěl vládnout namísto nás? Sdělení mohlo souviset s aktuální událostí: Ježíš před svátky přijížděl do Jeruzaléma a nechal se jako oslavovat a oslovovat jako davidovský král. 

Jenže za židovského krále směl být v této době prohlašován jen ten, koho k tomu Římané předtím schválili a jmenovali. A navíc právě v této době sílilo bojovné mesiášské hnutí – těch, kteří intenzivně očekávali nového mesiáše, který by pro Izrael vybojoval svobodu od Římanů. Celá země se kvůli těmto lidem nacházela ve stavu guerillové války.

 „Říkáš to sám od sebe nebo ti to o mně řekli jiní?“ odpovídá Ježíš svou protiotázkou. Je to tvůj úsudek, ty sám jsi k takovému názoru došel, anebo jsi to jen slyšel od někoho jiného? Ježíš odmítá představu, že by byl takovou zpolitizovatelnou figurou - ať už jako král jmenovaný Římany, jako vůdce ozbrojených bojůvek, anebo vůbec jako někdo, kdo má Izrael vysvobodit politicky či vojensky, nyní tedy zejména vyhnat římské okupanty. A ačkoli o svém pronásledování a smrti mluvil již předem, chce si Ježíš možná nyní potvrdit, odkud přesně obvinění proti němu pocházejí. 

Pilát dá ovšem jasně najevo, že nepatří mezi židy, že není ovlivněn žádnou ze židovských představ a očekávání. A nechce se tak nechat ovlivnit ani při svém soudu.

„Tvůj národ a velekněží mi tě vydali.“ Dost možná tak chce prokurátor Pilát zároveň vyjádřit, že na rozdíl od židů by Římané své vlastní lidi takovým způsobem jiné mocnosti k soudu a popravě nevydali.

„Čím ses provinil?“ zazní najednou při výslechu přímá, férová otázka muže k muži. Muže, který má pravomoc vinu soudit, muži, který bude mít čest vinu přiznat. Pilát tedy nechce vycházet jen z obvinění, která na Ježíše podali třetí osoby. Ptá se Ježíše zpříma a očekává, že bude umět svou vinu posoudit a vyslovit. Právě tato otázka otevírá vrchol celého hovoru.

„Moje království není z tohoto světa“, odpoví Ježíš. Kolik toho zazní v téhle jedné větě! Ježíš tedy má království. Je to jeho království, on sám je v tomto ohledu králem. Spočívá ale v tom jeho vina? Ne, právě naopak. Ježíš má království, ale na jeho kralování nelze přikládat představy a míry tohoto světa. Ani soudy tohoto světa. Z tohoto světa pocházejí Ježíšovi protivníci, z něj pocházejí králové a panovníci, prokurátoři, pletichářští a intrikánští politici a náboženští vůdci, ale také všichni partyzáni nebo vůdci lidových hnutí. Jeho kralování je z jiného světa: je to vláda myšlenky, vláda dobré vůle, vláda Ducha. 

„Jsi tedy král?“ slyšíme odvětit Piláta. Z té otázky zaznívá úžas. Ten obžalovaný tu stojí, při výslechu, který rozhodne o jeho životě nebo smrti, a prostě, samozřejmě a s autoritou mluví o tom, co je předmětem žaloby. Přesně o tom, čím se stává pro Římany nežádoucí a ohrožující osobou.

„Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Můžeme z těch slov zaslechnout zvláštní Ježíšův důraz na já: já na rozdíl od druhých, já na rozdíl od všech ostatních. Toto byl jeho záměr, cíl a poslání: svědectví pravdě. Dosvědčit, že člověk má a může být pravdivý, stálý a důvěryhodný ve vztahu k Bohu. A může a má být pravdivý, stálý a důvěryhodný ve vztahu k druhému člověku. Právě k tomu, který je mu nablízku.

Jeho království se děje tak, že občané tohoto království jsou ti, kdo slyší Kristův hlas. Je to království, kde se nevládne prostřednictvím násilí. Kde se nebojuje intrikami a politikařením. Kde nepřicházejí ke slovu dýky a mečíky ani tanky. 

Zdálo by se, že jeho království se děje jaksi samozřejmě akusticky. Musíme si ale připomenout, že v židovském myšlení a jazyce souzní slova slyšet a poslouchat. To, že člověk něčí hlas slyší, se projeví tak, že ho také uposlechne. Když někdo hlas neuposlechne, tak to znamená, že ho (dostatečně) neslyšel. Kristovo království se děje tam, kde lidé slyší a uposlechnou. Amen.