Vytisknout

 

Blahoslavův dům, 26. 12. 2018, J. Šimsa

 

 

Text:               Lukášovo evangelium 2, 18-19                

                 

Čtení:             Mt 2, 9-12               

 

Písně:            118, S 181, 278, 288, 307, 306

 

Kázání:         

 

Milé sestry a bratři!

            Má nám být Maria příkladná, i když jsme evangelíky? Jistěže! Vždyť to byla matka Páně. A jako taková vážená mezi jeho učedníky. Dokonce i mezi jeho učednicemi. A co si na ní máme vážit, nám evangelista Lukáš napíše hned ve druhé kapitole svého evangelia. Ona se totiž lišila od všech svědků Ježíšova narození. Proto tu dá Lukáš to krátké slovíčko ale. Ale Maria to v mysli zachovávala. Jistě byli současníci Ježíšova narození, tedy i současníci jeho života. Ale Maria se i jako matka od všech těchto současníků lišila. Měla odvahu zachovávat jako by nesouvislé děje a rozvažovat o nich. Měla odvahu k rozvaze.

            Čas lidského života je krátký. A čas života Ježíšova byl poloviční nebo třetinový než je průměrný lidský život. Umět však počítat jeho dny a tedy o životě rozvažovat je vkládat moudrost do jeho středu, to bylo jasné i žalmistům. Pán Bůh nám dal život jako dar pro druhého, jako dar pro nás samé. Aby náš život byl příležitostí pro moudrost, pro Ducha, který takovou moudrostí nám dává život dvakrát, život prožitý, život vzpomenutý, život v rozvaze.

            Úžas byl na počátku víry těch, kdo slyšeli, co jim pastýři vyprávěli. Úžas jako slovo je na počátku víry. Vyposlechnout svědectví, vyposlechnout to, co utváří víru, co vyvolává slovo ve skutečnost, slovo, aby se stalo tělem. To vše je na počátku. Počátek však nevytváří celý život, celou skutečnost. To je teprve počátek. Ale bez počátku se nic nestane, bez slova, bez úžasu, bez divu není nic, co je. Ale naopak počátkem našich životů, láskou našich rodičů jsme počati. To přijala i Maria. Ať bylo početí Ježíšovo jakékoli, ona je přijala jako přijetí Ducha svatého. To přijala jako andělskou zvěst od svého muže Josefa. Jemu to zjevil sen, jehož hostitelem byl anděl. Přijmout naše těžkosti jako od Boha počaté, to má Boží požehnání, to je Bohem počaté a způsobené. Takto k nám andělsky Bůh sestupuje s nebe.

            Evangelista Matouš má moudrost vepsanou do našich duší z počátku evangelia zastoupenou v mudrcích z východu. Mudrci jsou možná méně než filosofové, protože ti pěstují lásku k moudrosti. A láska je to největší. Dokonce láska k moudrosti více než moudrost sama. Ale i tito mudrci z východu uměli poslechnout svou rozvahu. A měli odvahu neposlechnout vládce země, ve které se ocitli. On si myslel, že je svou zchytralostí získal. Oni však poslechli, hlas anděla ze snu, to byla podstata jejich moudrosti. Mudrc je podřízen pravdě, rozvaze, rozmyslu. Proto nemusí poslouchat mocných tohoto světa. A odváží se jít jinou cestou, než mu mocní chtějí předepsat. Jde jinudy, protože moudrost přichází do jeho světy jinak než moc, násilí, ale jako svědomí a poslušnost pravdě Páně.

           

Oproti moudrým měla Maria svou paměť, to co v mysli zachovávala. A taková paměť má svou moudrost. To, co člověk v mysli zachovává, to vychovává jeho osobnost, jeho charakter. Moudrostí vychovaný charakter určuje lidský život. Jen otroci, nemají svou paměť, žijí ze dne na den, jako nádeníci, jako lidé bez paměti. Proto je mocní tohoto světa chtějí zbavit paměti, aby si nevzpomněli na své svobodné dny, na dny kdy byli osvobození, propuštěni do života z odpuštění vin. To nepůsobí Pán Bůh, ale mocní, kteří mají raději otroky než svobodné. Pán Bůh do našich dnů nám dává život, protože pro nás chce svobodu, ne smrt, ne otroctví.

            Mariina paměť byla předpokladem její svobody. Taková paměť je základem budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Paměť je pro nás základem toho, že žijeme v přítomnosti z Boží blízkosti. Tato blízkost nás uchovává v čase. Otevírá nám čas budoucí i minulý. Dokonce i ten minulý se otevírá v naší budoucnosti. A to vše z času, který žijeme. Času, kdy si klademe otázku, co uděláme v následující chvíli. Zda se staneme bližním těm, kteří to mají zapotřebí. Kteří na naši pomoc čekají. To je ta naše žhavá přítomnost. Budeme bližními těm, ke kterým nás Pan Bůh posílá. Staneme se Boží oporou na místě našeho Pána, Ježíše Krista? A uvěříme jeho naději, té, která se zjevila v naší minulosti, ve chvíli, kdy jsme uvěřili, že náš život je otevřen Boží budoucnosti, jeho Království, tomu, co zvěstoval Ježíš a máme to zapsané v evangeliích?

            V naší paměti žijí ti, kterým jsme něco dlužni Naši pomoc naše odpuštění, náš závazek. Náš úkol na této zemi je jimi určován. Oni nám dávají do našeho života připomenutí toho, co jsme jim dlužni. Náš dluh Pánu Bohu roste, oč víc jsme dlužni našim bližním. A čím umazáváme náš dluh u našich bližních, tím i sekyra u Pána Boha přichází o své čárky. A tak jsme provázání láskou k našim bližním, tím jak se jim bližními stáváme, s láskou k Bohu. To je pak ta pravá láska k sobě samým. Láska k Bohu i k bližnímu.

            V naší paměti jsou dny, které byly i které budou. Ty jsou udržovány pamětí současnou. To, co v paměti držíme. Tím čím jsme. Nevíme, kým budeme, tušíme, čím jsme byli, ale doufáme, že z odpuštění náš život v Pánu Bohu vzniká, v jeho odpuštění se nám otevírají brány do života přítomného. Z jeho moci, z jeho odpuštění, si pak odpouštíme navzájem. Tam vzniká ta láska Boží, do nás vniká, v nás ji působí, z jeho lásky žijeme. Jí dýcháme, jeho dech nás občerstvuje a obživuje. To je pak to pravé počítání dnů. To je to uchovávání v mysli. To je ta pravá odvaha k rozvaze. Vždyť v Božím objetí čerpáme tu pravou studni k čerpání vody. To si dnes připomínáme. Vždyť z vod živých čerpáme i náš čas. Bez něho bychom neměli tu příležitost, abychom život rozmnožili a naplnili. Proto buďme tu Otci Ježíši Krista vděčni i Marii,   která jeho život přijala jako Bohem darovaný. Jemu buď chvála i čest!