Blahoslavův dům, 11. 11. 2018, mh

 

 

Text:               Markovo evangelium 12, 41-44                

                

Čtení:             1 Kr 17,8-16        

 

Písně:            119, S 23, 672, 679, 486     

 

Kázání:

 

„V církvi jde jenom o prachy“, slyšíme poměrně často mimo církev.

Před několika lety probíhalo jednání synodu naší církve. Jako obvykle začínalo bohoslužbami, kázal synodní senior a ve svém kázání řekl jednu větu o tom, že synod se bude muset zabývat také otázkou restitucí a finanční samostatnosti církve. Média pak přinesla zprávu, že probíhá synod ČCE a že už v jeho úvodu hlavní představitel církve kázal o tom, že se synod bude zabývat finančními otázkami a otázkou restitucí. 

Bratři a sestry, v církvi nejde především o peníze. Nepamatuji se, jestli jsem v naší církvi vůbec někdy slyšel kázat o penězích, v Blahoslavově domě jsem o penězích ještě v kázání nemluvil. Dnes se tomu ale nevyhneme: naše dnešní biblické čtení nás k otázkám peněz odkazuje, takže dnešní kázání také o penězích bude.

To čtení z evangelia začíná zvláštně. Ježíš se posadí u chrámové pokladnice. Boží Syn že tu sedí jako celník na cle? Hospodinův Pomazaný kontroluje či monitoruje, kolik kdo hází do pokladny? Na žádném jiném místě v evangeliích nečteme nic podobného. 

Všimněme si ale také hned na začátku: Ježíš neřekne nic jiného, než že ocení jednání té jedné chudé vdovy. Vyzdvihne, čeho by si jeho žáci zřejmě jinak nevšimli. Nehodnotí nikoho jiného, nekomentuje, kdo kolik dal a kdo kolik má dáti. Nenabádá nikoho, ani učedníky ani zástup lidí, aby do chrámové pokladny dávali více.

A navíc, četli jsme, že Ježíš si k sobě své žáky musel zavolat. To znamená, že Ježíšovi žáci tu s ním od začátku nebyli. Nesledovali tu spolu s Ježíšem, co kdo hází do pokladnice.

Celá zpráva o Ježíšově výroku u pokladnic má ale svou zvláštní souvislost. Navazuje totiž na předcházející vyprávění o tom, jak Ježíš vyučoval: Ježíš varoval před zákoníky, kteří se rádi předvádějí ve svých řízách, kterým záleží na uznání druhých lidí, jejichž zbožnost je neupřímná nebo dokonce vypočítavá. Bylo tehdy zvykem, že zákoníci navštěvovali domy druhých lidí, aby se za ně modlili – a přitom se jimi ovšem také nechávali živit. A Ježíš připomene, že zákoníci takto navštěvují i domy chudých vdov a také u nich své modlitby protahují, a tak domy vdov vyjídají.

V kontrastu k jednání a neupřímné zbožnosti takových zákoníků pak tedy čteme o jednání této chudé ženy. V kontrastu k hodnocení jejich zbožnosti čteme o Ježíšově hodnocení zbožnosti této ženy.

Ježíš se posadil u jeruzalémského chrámu, a to tak, aby viděl na chrámové pokladnice. Stávalo tu tehdy třináct velkých nádob. Bývaly na ženském nádvoří – tedy tam, kam mohly přicházet i ženy, na rozdíl od dalších chrámových prostor. Muži a ženy, kteří do chrámu přicházeli, do těchto nádob vkládali svůj příspěvek na podporu chrámu; peníze byly určeny na běžný provoz chrámu, na chrámové potřeby a živobytí kněží.

Mezi všemi lidmi, kteří se tehdy na nádvoří pohybovali, si Ježíš všimne právě té jedné ženy. Skromně, vskrytu vhodí do pokladny dvě malé mince. Ježíš rozpoznává, že ty dvě mince jsou všechno, co má. Toho, jak se tato žena zachovala, si nikdo ze všech přítomných lidí ani nevšiml, Ježíš o tom ale ví.

Jak je to s námi? V porovnání s onou vdovou nejsme ani bohatí ani chudí. Jak tu dnes jsme, není mezi námi nikdo tak při penězích, že by nějaké peněžní dary církvi, příspěvky do sbírky nebo roční salár mohl věnovat, aniž by tomu musel věnovat zvláštní pozornost: všichni musíme vážit, jak své peníze použijeme. A na druhou stranu ale nikdo z nás není v situaci, že bychom se vydávali z posledního. Všichni jak tu jsme, přispíváme na různé účely ze svého nadbytku.

Jak jsme řekli na úvod kázání, nejsme v naší církvi zvyklí mluvit o penězích, o sbírkách, darech, salárech. Neplatí v těchto věcech u nás ani nějaká přesná pravidla: od členů církve se nevyžaduje placení desátku (v některých církvích ovšem taková praxe existuje, a tak se také ukazuje, že takový způsob je i dnes možný). Pouze se doporučuje, aby salár (roční příspěvek církvi) odpovídal 2 až pěti procentům z příjmu, a to u členů církve, kteří jsou výdělečně činní.

Někdy je nám nepříjemně, že je v církvi vůbec řeč o penězích, a nikoli o záležitostech duchovních, o diakonii, o misii atd. Můžeme ale říci, že o penězích se nemluví jako o nějakém cíli, ale právě jen jako o prostředku: o prostředku, který má sloužit dobrému účelu. Abychom se měli kde scházet k bohoslužbám. Aby naše modlitebna byla přiměřeně vybavená, a také uklizená a vytopená. Aby se kde měli scházet děti ke svému vyučování, a taky konfirmandi a mládež. Aby tu byl farář, který se bude moci své službě věnovat. A abychom takovou možnost zachovali i pro své děti a jejich děti. K tomu potřebuje sbor peníze. A proto můžeme být jako sbor vděční, když někdo má možnost takto přispět na život církve více; víme, že to není samozřejmost. Proto se neubráníme trapnému pocitu, když víme, že někdo přispěje na sbor pár korun ročně anebo vůbec nic. 

Ježíš ale zase do našich úvah přináší něco jiného. Nevěnuje pozornost tomu, co je na očích, co je vidět, ale právě tomu, co vidět není. Upozorňuje nás, že je zbožnost, která se neprojevuje navenek, která se nevystavuje na odiv, ale přesně naopak. Upozorňuje nás, že je také obětavost, jakou ani nejsme schopni rozpoznat. Můžeme mít radost z toho, že něco takového existuje: i když my nevidíme, on o tom ví. Amen.

 

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015