Blahoslavův dům, 31. 12. 2018, mh

Text:               Lukášovo evangelium 13, 1-5               

Čtení:              Iz 55, 1-3.6-9              

Písně:             531, S 46, 373, 240, 697, 535    

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

konec roku, tedy konec občanského roku je pro nás dobou, kdy bilancujeme. Přemýšlíme o dalším úseku našeho života, který se chýlí ke konci. Upomínáme se na to, co se v těch uplynulých dvanácti měsících stalo, připomínáme si zvlášť důležité chvíle a události. Znovu vzpomínáme na všecko, z čeho jsme měli radost, co jsme prožili krásného a pěkného, co se nám a našim blízkým podařilo a co stojí za to znovu oslavit. Myslíme na všechno, za co jsme Pánu Bohu upřímně vděční. Ale vzpomeneme si i na události, zážitky a zkušenosti, které bychom si byli raději odpustili. Podaří-li se nám najít klid a soustředění, snažíme se ten končící se rok nějak zhodnotit, vyjádřit třeba jen sami pro sebe, co pro nás znamenal.

Do tohoto našeho pohledu nazpět, do našich myšlenek a úvah, které mají někdy velice osobní ráz, se promítá i dění, které se odehrává kolem nás, v naší zemi, ve světě. Televizní zpravodajství i noviny přinášejí závěrem roku také své sumáře toho nejdůležitějšího, co se za minulý rok stalo. Můžeme si ale všimnout, že obvykle v těchto přehledech mívají navrch špatné zprávy. Tomu, co se stalo dobrého, se už tolik pozornosti nevěnuje. Také tato hodnocení patří k naším vzpomínkám  a k našemu obrazu právě končeného roku.

Důvody, proč právě ty zlé události vzbuzují tolik zájmu a pozornosti, jsou jistě různé. Psychologové a sociologové mají pro to celou řadu vysvětlení. Všimneme si jenom několika souvislostí. Možná že za tím je skutečnost, že sami takové dramatické nebo tragické události zpravidla neprožíváme, nepostihují nás. Pozorujeme zprávy z jiných částích světa z bezpečné vzdálenosti, usazeni doma před monitorem.

K našemu zájmu o katastrofy někdy patřívá myšlenka, že ti lidé si za to mohou sami: jezdí autem příliš rychle – a proto havarují, postavili si dům v povodňové zóně – a tak jim ho voda strhla, nepracují – a tak trpí hladem, začnou si se zbraněmi – a proto teď trpí ve válce.“ Asi nejhorší je, když se takové soudy halí do jakési rádoby zbožné podoby. „To je za to pámbu potrestal“, můžeme ještě pořád někde slyšet. Je to úsudek, který je povrchní a nespravedlivý.

A někdy patřívalo k takovému pozorovatelství i určité zadostiučinění: to nám tady se něco takového stát nemůže. My jsme přece slušní, vzdělaní, civilizovaní, pilně pracujeme.

Jednou přišli za Ježíšem nějací lidé. Mluvil tenkrát zrovna o Božím soudu, o Božích nárocích a o naší odpovědnosti za svůj život před Bohem. Ti lidé přišli a začali vyprávět tu žhavou novinku: „Už jste o tom slyšeli? Jak dal Pilát pobít ty Galilejce vedle jejich obětních zvířat?“

Ježíš jim na to odpovídá: „Zdá se vám, že ti lidé, kteří to museli vytrpět, byli horší, hříšnější než ostatní? Buďte si jisti, že ne. Ale jestli se nezměníte a neobrátíte, všichni zahynete podobně.“ Ježíšova slova jsou zdánlivě nesmyslná. Jak souvisí takové neštěstí s naším pokáním? Ježíš tu ukazuje, že souvisí velice úzce.

Neštěstí druhých, jejich smutek a bolest, to není žádné konverzační téma. To není nic k vyprávění, žádná zajímavost k ukrácení dlouhé chvíle. Jak vidíme, v tomto smyslu ona zpráva Ježíše nezajímala vůbec. Neptá se, kde se to stalo a jak se to stalo, proč to Pilát udělal, jak to tam pak vypadalo atd. Nechce slyšet nějaké detaily.  Na takovou novinu, s jakou ti lidé přišli, se dá reagovat jen dvojím způsobem. Buď ji vezmeme jako něco, co se nás osobně dotýká, co nás obviňuje z lhostejnosti a pohodlnosti, co nás třeba zve k tomu, abychom se za postižené modlili, abychom nějakým způsobem pomohli. Anebo k takové zprávě o utrpení druhých máme jednoduše mlčet.

A těm, kteří raději mluví o tragédiích odehrávajících se někde daleko, někde za hranicemi, připomíná Ježíš neštěstí, ke kterému došlo přímo v Jeruzalémě: spadla zde věž a zabila osmnáct lidí. Říká tím: Ale vy tomu nejste vzdálení, takové věci se přece děje i mezi vámi.

„Zdá se vám, že ti lidé, kteří tragicky zahynuli nebo kteří procházejí strádáním, jsou hříšnější než ostatní? Nikoli“, říká Ježíš. Reaguje tak na přesvědčení, že kdo je nějakým zvláštním způsobem postižen, toho postihl Boží trest, ten se musel nějakým zvláštním způsobem provinit. Ježíš svou řečnickou otázkou dává najevo, že ti postižení nebyli horšími lidmi než všichni ostatní.

Ale především se Ježíš obrací ke svým posluchačům, včetně těch, kdo rádi vyprávějí špatné zprávy. „Čiňte pokání, obraťte se, jinak zahynete podobně.“  Ti lidé, které zasáhlo něco zlého, nebyli horší než vy a vy nejste lepší než oni. Mohlo se to stejně tak přihodit vám. Jestliže se to nestalo, jestliže jste dnes ještě tady, v dostatku a v bezpečí, s určitou mírou zdraví, pak máte ještě příležitost.

Slova „jinak zahynete podobně“ nejsou výhrůžkou: buď budete činit pokání, anebo zahynete podobně tragicky. Odejdeme ze života ale smrtí podobně náhodnou, zbytečnou a absurdní, když budeme žít život náhodný, zbytečný a absurdní. Způsobem, jak nežít náhodně a zbytečně je právě pokání: litovat toho, co jsem komu udělal zlého. Vyznat svou vinu. Rozhodnout se takové jednání neopakovat. Takovým způsobem se proměňuje naše myšlení. Tak se mění způsob našeho jednání. Díváme-li se tímto pohledem na uplynulý rok, pak má naše bilancování na konci roku smysl. A pak máme také naději, že ten nový rok bude rokem novým: že přinese obnovené vztahy k lidem, nové úkoly mezi lidmi. A pak máme dnes co oslavovat.

Amen.