Blahoslavův dům, 20. 1. 2019, mh

 

 

Text:               1. List Korintským 12, 12-26               

                 

Čtení:             Jan 2, 1-11             

 

Písně:            62, S156, 671, 477, 410, 685     

 

Kázání:

 

Bratři a sestry,

minulou neděli skončil další Alianční týden modliteb. Jeho tématem byla Jednota v rozmanitosti, a jedno z důležitých podtémat znělo Jednota v těle.  Podtéma bylo odvozeno z biblického čtení, které jsme právě četli z první epištoly Korintským.

Začněme tím biblickým svědectvím. Pavel nepsal o jednotě celé církve obecné. Psal korintskému sboru, přesněji řečeno korintské církvi, která existovala vedle církve v Galatii, v Efezu, v Římě - slovem církev totiž označovali celé křesťanské společenství, které žilo v tom kterém místě. 

Pavel tedy píše o jednotě uvnitř jednoho společenství, jednoho sboru – a to v situaci, kdy se tento sbor rozděluje a tříští. To je třeba vzít v úvahu před tím, než se začneme ptát, nakolik Pavlova slova můžeme vztahovat na celou církev. 

Slovy, která jsme četli, pak apoštol Pavel navazuje na část dopisu, ve které mluví o duchovních darech. To není náhoda: byly to v Korintu totiž právě ony duchovní dary, které vedly k rozdělení a povyšování mezi křesťany. 

Pavel, aby se jasně vyjádřil k tématu jednoty, užije metaforu (podobenství) lidského těla: „Tělo je jedno, ale má mnoho údů, všecky údy jsou jedno tělo.“ 

Všimněme si, že Pavel nepíše o nějaké jednotě v těle. Co by to vlastně mělo být: jednota v těle? Neexistuje žádné jednotné tělo. Neexistuje ani žádné sjednocené tělo. Je jen prostě jedno tělo. Tělo je jedno. A toto tělo tvoří ho mnoho údů, které jsou navzájem různé.

Co ale potom jednotlivé části spojuje? Co umožňuje, aby navzájem tvořily jedno tělo? - Krev, může nás napadnout. Ano, je to krev. Ale – aby nás metafora krve nezavedla jiným směrem – v případě církve jako Kristova těla to není Kristova prolitá krev, ta, která stékala z jeho ran. Naopak, části těla spojuje krev jako oživující princip. Bylo pradávnou zkušeností lidí, že v těle ve kterém kolovala krev, byl život, a naopak v těle, ve kterém krev nebyla, nebyl ani život. Z tohoto pozorování je odvozena řada biblických vyjádření o krvi, a také o srdci – jako o té dutině, ve které je se krev shromažďuje.

Co ještě umožňuje orgánům, aby tvořily jedno tělo? Dnes bychom mohli přidat odpověď: je to DNA. Jak jsem se dočetl, charakteristikou DNA je, že „zadává program buněk, a tím předurčuje vývoj vlastnosti všech částí organizmu.“ To přesně odpovídá naší otázce. A kdybych si dovolil tuhle metaforu posunout dál: DNA nás jako křesťanů je Kristus. Čím více bude naším DNA Kristus, tím více také budeme jedním tělem.

Apoštol Pavel ale přichází ještě s jinou odpovědí. Zazní v jeho slovech: „jsme jedním Duchem pokřtěni a napojeni.“ Tím, co nás jako nejrůznější části Kristova těla spojuje, je Duch svatý – a jeho působení.

Není to náhoda, že Pavel zde odkáže ke dvěma svátostem: „jsme jedním Duchem pokřtěni“ je odkazem ke křtu, napojení (ve smyslu napití, nasycení) odkazuje k večeři Páně. Právě tehdy, když církve navzájem neuznávají své vysluhování svátostí, křtu a večeře Páně, vnímá mnoho křesťanů rozdělení církve nejbolestněji. 

Slyšíme zde dále tři Pavlovy výhrady. Třikrát řekne své NE – vůči vyjádření, která zaznívají mezi křesťany (v Korintě nebo kdekoli jinde).

To první vyjádření zní: já nepatřím k tělu, „protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“ (v. 15). Za takovým vyjádřením může stát povýšenost, s jakou jednotlivci (nebo část společenství) sama o sobě prohlásí, že oni s těmi druhými nejsou zajedno, nebudou zajedno, že prostě nepatří mezi ty ostatní.

Za těmi slovy („protože nejsem ruka, nepatřím k tělu.“) by ale naopak mohla taky být skromnost, malé sebevědomí, pocit nedostatečnosti některých křesťanů. Ať je to tak či tak, k těm prvním i těm druhým je nyní ale řečeno: Ne, patříte. Vy k tomu tělu patříte. I vy jste jeho součástí.

Tím druhým názorem, proti kterému Pavel argumentuje, je myšlenka uniformity: křesťané jednoho střihu, stejných názorů, jednoho zaměření. Pavel k tomu ale řekne: tělo přece není tvořeno jedním orgánem, jednou svou částí. Tělo je celý organismus: „Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch?

Pro ty, kteří v církvi chtějí zdůrazňovat a upřednostňovat jednu její funkci, jednu činnost, jeden smysl, a to samozřejmě ten, který sami považují za nejdůležitější, Pavel rozvine svou metaforu dále: „Ale Bůh dal tělu údy, a každému z nich určil, jak sám chtěl.“

Třetí vyjádření, ke kterému Pavel řekne jasně své NE, zní: nepotřebuji ty ostatní, nepotřebuji tě (v. 21). Na obrazu těla Pavel ukáže, že jeho jednotlivé části se navzájem potřebují. A nejen to: části těla, které se zdají méně potřebné, jsou nezbytné. Zaslouží zvláštní čest a pozornost. Zaslouží si vzájemnou péči.

Pavel píše svá slova do situace sboru, ve kterém si někteří připadali tak nějak zbožnější, tak nějak obdarovanější, tak nějak spasenější. Někteří se ze společenství místní církve začali vydělovat na základě toho, kdo má jak zvláštní duchovní obdarování – dar proroctví, dar moudrosti, dar modlitby v jazyku... - Můžu poznamenat, že jsem ovšem ještě nikdy neslyšel, že by se od církve někde oddělila skupina, která by se zvlášť vyznačovala duchovním darem rozdávat, který Pavel jmenuje ve 12. kapitole listu Římanům. 

Po těchto úvahách můžeme tedy zvážit, co Pavlova slova říkají do situace rozdělení celé církve. Položili jsme si prve otázku, co nás jako křesťany spojuje, co umožňuje, abychom byli jedním tělem. Pavel v jednom listu odpoví: je to Kristus – on je hlavou církve, hlavou svého těla. My jsme došli k odpovědím: Duch svatý, kristovské DNA…

Když toto tělo spojuje, pak jeho jednotlivé části mohou být velmi různé. Tělo to tak také ke svému životu potřebuje: nepotřebuje žádné nohoruce nebo rukonohy, nepotřebuje žádné unifikované nebo multifunkční orgány. Tělo potřebuje údy, které zastávají svou funkci: nohy, které dokážou jít. Ruce, které umí držet, uchopit nebo obejmout. Rozum, který umí rozumět. Zadek, který dokáže sedět. 

A tak je tomu tedy i s tělem církve: nepotřebuje jednotné, uniformní, sjednocované denominace. Potřebuje evangelíky, kteří vědí, co je evangelium a proč se v jejich denominaci zdůrazňuje. A budou to umět dosvědčovat a obohacovat tím ostatní. A když si nakreslí bibli do znaku, tak taky budou Bibli číst a znát ji. Ale taky budou vědět, co ve svém myšlení víry ponechávají stranou a v čem je dobře, aby naslouchali druhým.

A církev potřebuje fundamentalisty, kteří budou Písmo považovat za základ svého myšlení a jednání - ale vždycky a všude, a nejen tehdy, když se jim to hodí, a budou v tom důslední a nebudou zůstávat na půl cesty. 

A potřebuje evangelikály, kteří Hospodina budou milovat celým srdcem a celou svou myslí a celou svou silou - a nebudou o tom jen pořád nemastně neslaně mluvit.

A potřebuje liberální křesťany, kteří budou otevření ke společnosti a její problémy jim budou ležet na srdci - ale taky vždycky ještě navíc přiloží ruce k jejich řešení.

A pak se přestaneme bát o svou církvičku, která se nám scvrkává před očima, protože před očima budeme mít už jenom tu jednu, mohutnou Kristovu církev vítězící. 

A pak bude platit, co píše apoštol na závěr: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. Dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015