Vytisknout

 Blahoslavův dům, 10. 2. 2019, mh

 

Text:               Lukášovo evangelium 5, 1-11                

                

Čtení:             Iz 6, 1-8              

 

Písně:            138, S135, 440, 646, 426, 700   

 

Kázání:

 

Bratři a sestry, toto okrajové, epizodní vyprávění evangelia o jednom příležitostném rybaření se stalo modelovým příkladem pro církev a její základní poslání.

Ježíš zahájil své působení v synagogách. Nejdříve učil v synagogách v Galileji, jmenovitě ve městech Nazaret, Kafarnaum, pak působí také v synagogách v Judsku. Nyní ho ale vidíme učit u břehu jezera Genezaretského. To není někde na pláži v letovisku u jezera. Kotvily tady lodě, rybáři tu čistí své sítě: tady jsme v přístavu nebo u přístavu, a tedy na pracovišti. A dost možná jsme na místě, kde probíhal první prodej ryb, než se úlovek dostal dál na tržiště, jsme tedy na místě každodenního obchodu. Ježíšovo učení patří nejen do synagog, do modliteben a učeben, ale patří do našeho všedního dne, týká se naší práce, našich obchodů, našeho všedního každodenního shonu.   

Na takovém místě se tedy shromáždil zástup. Lidé se tehdy tlačili na Ježíše, doslova naléhali na Ježíše, aby od něj slyšeli Boží slovo. A Ježíš takovému naléhání vychází vstříc. Může nám připadat podivné, že Ježíš kvůli tomu nastupuje na loď, a učí pak zástupy lidí z lodi. Ale to bylo jen nutné technické opatření. Jednak tím získal ode všech určitý odstup, zároveň tak mnoha lidem na břehu mohl zůstat poměrně blízko. Mohli ho tak dobře slyšet. A pokud si můžeme domyslet, že se na tomto místě zvedal vyšší břeh, pak takové jeho nastoupení na loď skutečně umožnilo, aby celý zástup lidí dobře slyšel jeho slova. Aby se jim pak jeho slova stala Božím slovem.  

Zvláštní je, že z celého jeho vyučování na tomto místě se nedozvídáme ani slovo. Nebylo na jeho vyučování nic mimořádného, nic nového, nic, co by zasloužilo zaznamenat? – Za to čteme doslova, co řekl Ježíš Šimonovi, poté co přestal učit. A pak čteme v evangeliu doslova, co mu Šimon odpověděl. To je tu tedy na této zprávě to podstatné, na to se máme soustředit.

 

„Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu.“ Touto Ježíšovou výzvou začíná celý zázračný rybolov. Výzva by mohla vyznívat, že Ježíš byl jakýsi všeuměl a všem mluvil do všeho: nejen znalcům Zákona do jejich znalosti Zákona, zbožným do jejich zbožnosti, démonům do jejich démonizování, ale nyní také rybářům do jejich rybaření. Jako mudřec, který trousí svá moudra kolem sebe úplně všude.

Jenže tady jde o něco jiného. Jde o nás. Jsme zvyklí jednat podle svých zkušeností, svého poznání a svých možností. V práci, ve společnosti, ve své rodině. Řekneme si: Jak bychom taky mohli jednat jinak? Často se ale ukáže, jak jsou naše zkušenosti, poznání a možnosti omezené. Jak velice se jimi necháme omezit. Jak velice potřebujeme, aby k nám zazněl hlas odjinud, který otevře jiný úhel pohledu. Který upozorní na to, co vůbec nevidíme nebo neznáme. Čím je důležitější to, čím se zabýváme, tím důležitější je, abychom slyšeli takový hlas odjinud.  

A navíc, Ježíš i v této chvíli projevuje svůj zájem o člověka: ví, že Šimon v noci jako obvykle pracoval a vidí, že pracoval nadarmo. Ježíš ví Šimonově situaci: že si ještě nevydělal na svůj denní chléb vezdejší. A nabízí mu novou možnost.

 

Nastane Boží úlovek. Takový úlovek odpovídal představě lidí té doby o tom, co znamená požehnání. Nechápali Boží požehnání jen jako nějakou duchovní posilu, ale viděli projev Boží přízně už i v tom, jak se jim dařilo navenek: požehnání viděli v počtu svých dětí, zvláště synů, ve velikosti svých stád, v mohutnosti úrody, ve velikosti úlovku. Jak na takové požehnání reagovat: s vděčností, úžasem, vzdáním pocty Bohu?

Šimon reaguje docela jinak: odpovídá svým vyznáním vin. Šimon, řečený Petr – to je Skála, se rozsypal, když takový lov zažil: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Nejsem hoden být při tom, když se děje něco tak nezračného, nejsem hoden stát na svaté půdě. - Ten mohutný úlovek mu nebyl darován proto, že by byl svatější, poslušnější, zbožnější. Nenastal ani proto, že Šimon v konkrétní situaci uposlechl Ježíšova slova. Petr byl hříšníkem jako každý jiný. A ví o tom, nezapírá to. Petr je na tom stejně jako my, úlovku se mu dostalo jako komukoli jinému.   

 

Řekli jsme na začátku kázání, že toto vyprávění se stalo modelovým příkladem pro církev a pro její základní poslání – získávat lidi pro Krista. S velkým užitkem bychom teď mohli uvažovat o jednotlivých momentech tohoto vyprávění a vykládat, co znamenají. Co pro církev znamená nezůstávat na mělčině, ale zajet na hlubinu. Co znamená pro spolupráci uvnitř církve a uvnitř církví, že Šimon nechce celý úkol strhnout sám, ale umí požádat druhé o pomoc. Co znamená jeho vyznání vin jako odpověď na požehnání. Co znamená loď jako symbol církve. A samozřejmě také: co znamená lovit či zachraňovat lidi.

Ale dnes si všimneme něčeho jiného: u onoho břehu byly lodě dvě. Vedle té první, průkopnické lodi tu byla ještě ta druhá. Loď, na kterou Ježíš nevstoupil a do níž si nesedl. Loď, z které nevyučoval. Loď, kterou sám nevyslal k žádnému lovu. A přece tu pořád byla i tahle druhá loď. A ve finále bylo rozhodující, že tu byla také.  

Ta druhá loď upomíná na naši situaci: když nezažíváme, že Ježíš je s námi na jedné lodi. Když neslyšíme, že jeho slova jsou určena i nám. Když jsme nezaslechli jeho povolání ke konkrétnímu úkolu. Když si připadáme, že zůstáváme stranou a zůstáváme stranou, tak jako v oné chvíli Jakub a Jan na své lodi.

Ale nakonec bude potřeba i takových, kdo budou jako Jakub a Jan připraveni přispěchat a přispět. Ve finále bude k Božím působení na zemi potřeba i vás, kteří si dnes možná připadáte jako na opomíjené lodi. V tom Božím záměru nefigurují jen předáci typu Petr-Skála, ale máme tam místo i my ostatní. Amen.