Blahoslavův dům, 10. 3. 2019, Iva Květonová

 

 

Text:        Jan 10, 1 - 10

 

Písně:      23, SV 374, 672, 693, 355, 489               

 

Kázání

 

 

Nejdřív takový malý průzkum: Kdo z vás chová ovce? Ruku nahoru.

No, je to bída.

Když Ježíš vykresloval před svými posluchači obraz ovcí a pastýře, bylo to něco, co si dokázali dobře představit. Ovce měl doma skoro každý, byl to zdroj obživy. Přesto Ježíšovi úplně dobře nerozuměli.

Pro nás dnes je takový obraz už dost vybledlý. Viděli jste sami. Těch, co se hlásili, bylo málo. Pro maso si chodíme ke Steinhauserovi, pro sýr do Lidla a pro vlnu do výtvarných potřeb.

Pokusím se přidat pár barev a obtáhnout kontury.

 

Obraz první: ovčinec

Místo, kde jsou ovce doma. Kde jsou v bezpečí.

Co je pro nás takovým místem? Kde máme svoje doma a s kým?

Kde se cítíme v bezpečí, svobodně, kde je nám dobře?

Je to rodina? Parta přátel, zaměstnání?  Nebo třeba společenství sboru?

Doma však nemusí být vždycky místem, kde je dobře, kam se dá pokaždé s radostí vracet. Někdy tam něco skřípe, není klid, chybí láska. Nebo jsme my sami těmi, kdo vnáší napětí, dělá vlny, kdo trápí ty kolem sebe svojí nespokojeností, sebestředností.

Pak už doma není místo k životu, je to spíš klec, vězení.

Do Ježíšova ovčince však vedou dveře. Dá se jimi chodit dovnitř i ven. Vejít a odpočinout, načerpat sílu. Vyjít ven a nadechnout se vzduchu, něco poznat, zkusit, prožít.

Vcházet i vycházet, to je životní pohyb. Oba směry jsou možné a není jeden bez druhého.

Ježíš přišel do světa, aby nám tuhle možnost ukázal. Jednak že u něho můžeme mít domov, zátiší, kde je dobře, kde můžeme čerpat sílu a kde zažíváme Boží milosrdenství. A že zároveň máme svobodu se sami rozhodovat, podílet se na životě a žít ho v plnosti, se všemi možnostmi, které nabízí.

Pak ani naše doma nemusí být něčím uzavřeným, vězením pro jeho obyvatele, protože už víme o průchodu, o možnosti vpustit do našich vztahů a domovů Boží způsoby, jeho velkorysost a odpuštění.

 

Obraz druhý: Ovce

Nevím, jak jsou na tom vaše (Židkovic) ovce, ale ty naše jsou pořád v ohradě, chodíme za nimi jen sem tam, nemají jméno, někdy ani vodu, taky se nás většinou bojí a na podzim je vždycky zabijeme a sníme nebo nacpeme do mrazáku. Pravda, někdy nám jich je líto, zvlášť když je sucho a žádná tráva. Nejsme však jejich pastýři. Jsme jen vlastníci. Ti, kdo chtějí mít užitek takřka bez starostí.

Nejsem sice ovce, ale chtěla bych mít dobrého pastýře. Takového, o kterého se dá opřít, kterému můžu důvěřovat. Někoho, komu můžu všechno svěřit, kdo mě ponese, když už nebudu moct, kdo mě bude znát a bude mě mít rád.

Jenže není to spíš někdy tak, že pastýř je na překážku? Vždyť člověk má přece svůj rozum, dovede se rozhodovat, nepotřebuje cizí zkušenosti, ani rady a poučení. Je schopný, umí si všechno zařídit, sám se o sebe postarat.

Představa, že by se měl nechat vést, přijmout pomoc, že by za něho měl rozhodovat někdo jiný, je dost těžká. Kdyby to tak šlo vystačit si sám, zvládnout se o sebe postarat až do konce.

Někdy taky takhle uvažuju. Tvrdohlavě jako ovce. Vedení odmítám, neslyším, neposlušně zdrhám a vlastní nesoběstačnosti se obávám.

Myslím však, že to je nakonec velká úleva. Vědět, že na všechno nejsem sama. Že své starosti mám na koho vložit a že to smím. Že je tu Bůh, který mě může přivést na klidná místa u vod, na pastviny zelené.

 

Obraz třetí: pastýř

Už dávno v dějinách Izraele se stal pastýř symbolem pro pečující službu a ochranu. A taky symbolem pro toho, který jednou přijde, aby lidi zachránil natrvalo.

Dobrému pastýři nezáleží na sobě samém, ale předně na ovcích. Všímá si každé z nich. Na rozdíl od škůdců, kteří hledají jen svůj užitek a svůj prospěch, chtějí vlastnit, zotročovat a ubližovat. Však takoví se poznají podle toho, že přicházejí většinou pokradmu, postranními vchody nebo lezou přes ohradu. Nejednají napřímo, ale záludně, jsou nečitelní a nepředvídatelní.

Kdežto pastýř chodí hlavními dveřmi, tak jak se má, nepotřebuje totiž nic skrývat ani maskovat. Jeho úmysly jsou jasné a čisté. Přijít, postarat se a vést k pastvě, ke zdroji života.

Pastýř k ovcím patří, poznávají ho po hlase. Kdežto zloděj a lupič je jim cizí, před ním utíkají.

Poznat někoho po hlase to znamená mít už spolu něco odžito, znát se, rozumět tomu druhému. Je v tom hloubka, nějaká zkušenost. Už nejde jen o někoho, koho znám jen od vidění, ale jde o blízkost, o vztah.

A podobné je to, když pastýř zná každou ovci jménem. Se jménem je spojený konkrétní příběh, smích i slzy a taky jedinečnost, nikdo takový už na světě není.

 

A jak je to s Pánem Bohem? Dá se poznat podle hlasu? Z jeho slova? Z Bible?

 Myslím, že právě to je víra. Svobodné rozhodnutí.  Nikdo mě k víře nemůže přesvědčit, ani mi ji naordinovat. Víra je vnitřní poznání toho, kdo mi není cizí, ale kdo je mi nejbližší, a je tu vždycky pro mě, zná mě jménem, ví o mně. Zná taky všechny mé pády, i ty nejčernější myšlenky, ví o všech zraněních, která jsem způsobila. A přesto znovu volá: „Ivo, pojď sem.“ A já smím přijít.

Přemýšlím, jak je to s lidskými pastýři.

No nejspíš nic moc. Když si vybavím třeba starozákonní příběhy, tak vlastně všichni selhali. Když se rozhlídnu, tak vidím, jak je těžké zvedat ty, kteří klopýtli, a sám neupadnout. A když se podívám na sebe? Však jsem to už říkala: mučím žízní, neznám jménem a plním mrazáky.

Povolali jste mě ke službě farářky pro mládež a já tu službu přijala. Nevím, jak se mi bude dařit, jak ve službě obstojím. Chtěla bych být pastýřem, který o vás ví, jde s vámi kus cesty, ať je jakákoli, a snaží se pozvednout.

Být vám lepším pastýřem než svým ovcím.

Ve všech mých pochybách mě uklidňuje, že vaším i mým dobrým pastýřem je Ježíš Kristus a já jsem jen jeho služebnice.  

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015