Blahoslavův dům, 7. 4. 2019, mh

Text:               Janovo evangelium 12, 1-8                                

Čtení:              Iz 43, 16-21         

Písně:             65, S233, 440, 648, 606, 486    

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

to byl tedy trapas. Pozvali Ježíše jako vzácného hosta na večeři. Kolem stolu se sešla celá společnost. Marta jako paní domácnosti obsluhovala ostatní u stolu. Byl tu u stolu i Lazar, kterého Ježíš před časem probudil z mrtvých a který tu seděl jako živý příklad Ježíšovy zvláštní moci. A ta svéhlavá Marie provede takovou těžko pochopitelnou akci! 

Co se v takové společnosti tehdy považovalo za normální? Normální bylo hosta přivítat. Vzácného hosta bylo normální uctít tak, že mu někdo ze služebnictva domu umyl nohy zaprášené z cesty (asi jako u nás v Česku nabídneme bačkory) - ale ne že hostitel nebo někdo z jeho nejbližších to bude dělat sám. Normální bylo opláchnout hostu nohy vodou – ale ne pomazávat nohy olejem z indického nardu v hodnotě celoročního výdělku. Normální být utřít hostu nohy plátnem – a ne nohy utírat vlastními vlasy.

Jednání Marie je nepřiměřené, pro mnoho lidí trapné. Vzbuzuje otázky: Proč Marie tohle dělá? Proč právě v tuhle chvíli? Proč to dělá před lidmi – chtěla, aby se o tom všichni dozvěděli? Proč má zrovna teď potřebu lít hostu na nohy ten drahocenný olej - proč si to nenechá pro sebe nebo na nějakou slavnostnější příležitost, než je tato? A proč mu utírá nohy svými vlasy, tak důvěrně, tak intimně? Proč prostě Ježíše uctívá takovým nevhodným způsobem?

Postava Marie ukazuje, že jsou situace, kdy je na místě Ježíše Krista uctít. A to i nepřiměřeným způsobem. Třeba z vděčnosti za to, co on pro mě nebo pro moje nejbližší udělal. Nebo třeba z radosti, že přišel do našeho domu. Že je ještě mezi námi. Že v jeho přítomnosti můžeme slavit večeři. Je na místě ho uctít, protože není jisté, jestli se taková chvíle bude opakovat: jestli ještě budeme mít příležitost takovým způsobem ho uctít příště. Marie se v takové situaci rozhodne jednat.

Když Marie Ježíše pomazává olejem, neodkazuje tím – vědouc či nevědouc – k jeho blízké smrti, pohřbu a balzamování. Když pomazává olejem Ježíšovy nohy, nenaznačuje tím královské nebo kněžské pomazání. To by musela pomazávat jeho hlavu. Marie takto jedná z vděčnosti, z úcty, z lásky. Láska se neohlíží na to, co by mohlo působit nevhodně, trapně. Láska nepočítá.

Druhou postavou dnešního čtení je Jidáš. Jeho námitka zní: „Proč ten olej nebyl prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“

To je velice rozumná a uvážlivá námitka. K tomu, aby se Jidáš takto vyjádřil, ho přiměla Mariina neuváženost. Můžeme si všimnout, že Jidášova odpověď velmi dobře odpovídá naší evangelické spořivosti: chceme naše prostředky používat s rozmyslem, ne je rozmařile rozhazovat. Venkovské stavení v Betanii teď sice nardový olej na pár dní provoní, ale za týden se vůně vypaří jak pára nad hrncem a z celé téhle akce nebude nic.     

A Jidáš navíc vedle té rozumnosti projeví zájem o diakonické projekty. Marii šlo jen o to „já, teď a tady“, Jidáš ale pamatuje na lidi, kteří jsou v nouzi a kterým by bylo bývalo možné pomoci.

Jidášovy výhrady jsou tedy na místě. Ale všimněme si jeho postoje blíže. Jidáš jen mluví, nedělá nic. Neudělal vůbec nic pro lidi tady v místě, natož aby začal něco dělat pro jakési neznámé chudé lidi někde daleko. A nepřehlédněme, že Jidáš projevuje svou starost nad tím, jak by se mělo naložit s majetkem, který ale patří někomu jinému. 

Závěrečnou, třetí postavou dnešního čtení je Ježíš. V tom nedopovězeném sporu a napětí mezi Marií a Jidášem straní Ježíš Marii.

Ježíš straní tomu, kdo přichází upřímně, nezištně. Straní tomu, kdo přichází s vděčností, kdo mu sám od sebe chce věnovat to, co má – aniž by hodnotil, jestli je to už dost anebo ještě málo. A nehodnotí ani míru naší úcty. Nepotřebuje naši úctu, to my potřebujeme obracet se k němu s úctou. To my potřebujeme připomínat si, co pro nás a pro mě udělal. Často si potřebujeme připomenout i to, že je přítomen.

Potřebujeme uctít jeho přítomnost. Tím spíše, že to jediné, co nám dnes Ježíš připomíná, je skutečnost, že jeho nemáme vždycky. Však také Marie v našem vyprávění vystihla, že nastala příležitost, která se už později opakovat nebude

Vedle Ježíše tak dnes máme před sebou dvě postavy: Marii a Jidáše. Jsou to dva lidé z těch, kteří Ježíšovi byli nejblíže. Vidíme Mariino jednání beze slov, slyšíme Jidášova slova bez činů. A Ježíš straní Marii. Máme tak jako ona ctít drahocennou Ježíšovu přítomnost, dokud je mezi námi. Jeho přítomnost je tím, do čeho stojí za to investovat, třeba i nepřiměřeně a trapně. Amen.