Blahoslavův dům, 28. 7. 2019, mh

 Text:               Lukášovo evangelium 11, 1-13                               

Čtení:             Gn 18, 20-32                                              

Písně:             138, 673, 202, 474, 703      

Kázání:

Dá se modlitbě naučit?

Můžeme teoreticky rozumět tomu, že modlitba je základní způsob, jak se projevuje vztah člověka k Bohu. Můžeme chápat, že je to zvláštní výsada: oslovovat Boha, mluvit k němu. Ale jak se naučit, jak se to dělá?

Ježíšovi žáci si zjevně mysleli, že se to naučit dá. A jeden z nich o to Ježíše požádal: „Pane, nauč nás modlit se!“   Nedozvídáme se z vyprávění evangelisty, kde k téhle žádosti došlo, kdy to bylo nebo za jakých okolností, dokonce ani to, který z učedníků se takto zeptal! Zřejmě to v téhle chvíli není podstatné – podstatné je v tomto případě, že ta prosba zazněla a že na ni Ježíš odpověděl. Na to se máme soustředit a ničím jiným se tentokrát nemáme nechat rozptylovat: ta slova mohla zaznít kdekoli a kdykoli.

Ježíš na tu vyslovenou žádost odpovídá třemi způsoby: dává příklad takové modlitby, dává povzbuzení k vytrvalosti v modlitbě a dává výzvu k modlitbě.

 Jako první Ježíšovu odpověď slyšíme jeho příklad modlitby: „Tohle říkejte, když se modlíte: Otče, buď posvěceno tvé jméno...“ Zvykli jsme si v církvi nazývat tuto modlitbu Modlitba Páně. Zaznívá tu ve své kratší podobě, než jak ji většinou známe (ta pochází z Matoušova evangelia a z jiného překladu).

Podstatné rysy této Modlitby Páně ale zůstávají stejné. Na prvním místě se v ní přimlouváme za Boží záležitosti: tvé jméno buď posvěceno, tvé království ať přijde. (A Matouš ještě zaznamená: a tvá vůle ať se stane). A teprve pak přichází řada na naše záležitosti. To je dobré a správné pořadí důležitosti.

A všimněme si, přednášíme v této modlitbě prosby za naše záležitosti, ne tedy předně za mé vlastní a soukromé věci: dej nám náš denní chléb, odpusť nám naše hříchy, nevydej nás do pokušení. 

Tak totiž můžeme prosit o chléb náš vezdejší, i když my sami ho máme dostatek. Vždycky jsou totiž na světě lidé, kteří chleba na příští den nemají. V téhle prosbě tedy myslíme na druhé: aby chléb měli i oni, aby ho měli na každý příští den dostatek.

Ježíš nám jako svým žákům nezakazuje mluvit v modlitbě o své nouzi, prosit za svou situaci, přimlouvat se za své zdraví… Bylo by taky nepřirozené, kdybychom o tom neměli v modlitbě mluvit, i tyto prosby nebo sdílení mají své místo v životě víry. Ale když se ptáme, jakou modlitbu od nás chce slyšet Ježíš, pak je tedy jeho odpověď: prosby za to, co se nás týká všech. Anebo ještě spíše prosbu za to, co se předně týká těch druhých. Ježíš tak před námi otevírá osvobozující možnost: můžu od svých osobních záležitostí odhlédnout, nemusím se na ně soustřeďovat přespříliš, můžu si připomenout, že mnoho lidí je na tom podstatně hůře než já, a přimlouvat se za jejich situaci.  

Pán Ježíš svým žákům nevydal příkaz, že takto a jen takto se od nynějška mají modlit, nebo že jeho slova mají opakovat při společné modlitbě. Přesto se právě tato jeho slova stala jedinou modlitbou, kterou všichni jeho žáci znají, kterou vyslovují společně a kterou až do dnešního dne stále opakují.    

Po příkladu modlitby slyšíme Ježíšovu druhou odpověď na žádost „nauč nás modlit se.“ Ježíš vypráví svým žákům krátký příběh, kterým je chce povzbudit k vytrvalé, neodbytné modlitbě.  

Odpovídá vyprávěním o třech přátelích. První přítel byl na cestách. Před půlnocí se přitelí ke druhému. Druhý přítel vstane, otevře dveře a přijme ho do svého domu. Nabídne, co má. Nemá ale, čím by přítele uhostil. A tak jde za třetím přítelem. Žádá ho o to, co by byl sám připraven poskytnout, kdyby měl: prosí přítele o chléb. O ten vezdejší, na jeden den. A opět: Neprosí o chléb pro sebe, přichází prosit o chléb pro přítele, který je na cestě a nemá, co jíst.  

Říkáme v naší modlitbě slova: „chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Ale někdy nastane příležitost, abychom pro to také sami něco udělali. Udělali jsme dost pro to, abychom měli chléb na každý den my sami. Ale někdy je třeba také něco udělat pro to, aby i ten druhý člověk měl, co potřebuje k životu. A když sám už nemám co dát, můžu za to prosit. Ne za sebe, ale za toho druhého, který teď potřebuje a kterému já nemám co dát. 

A svým vyprávěním Ježíš jakoby mimochodem říká: s modlitbou je to tak, jako když prosíte a tlučete u přítele o půlnoci. Tak nepatřičné, nevhodné, neslušné vám to může připadat, tak velice se vám do toho někdy nechce. Ale je to potřeba, když vaši přímluvu potřebuje váš přítel.

Třetí Ježíšovou odpovědí na žádost „nauč nás modlit se“ jsou jeho výzvy k modlitbě: proste, hledejte, tlučte.  

Mohlo by nás hned napadnout, že to pořadí výzev postrádá logiku. Nejdříve přece hledáme, a teprve pak prosíme. Nejdřív musím hledat, abych věděl, za co mám prosit a za co nemusím, u koho, kde a kdy mám prosit, a také jak mám prosit – a teprve pak můžu začít se svými prosbami.

Jenže právě pořadí proste–hledejte mnohem spíše odpovídá skutečnosti. Takhle to přece často je: napřed prosíme, a pak teprve hledáme. Teprve v modlitbě, často teprve až coram deo, tj. před tváří Boží, si začneme uvědomovat, které naše prosby, přání a touhy nejsou na místě. Často teprve až při modlitbě si uvědomíme, za co naopak je potřeba se přimlouvat. Anebo na které dveře se má tlouct a mlátit.

Tím pořadím výzev proste-hledejte vyjadřuje Ježíš tuto moudrost, říká: proste – a svými prosbami hledejte, nacházejte odpovědi svou modlitbou. 

„Což je mezi vámi otec, který by dal svému syna hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho poprosí o vejce?“ Ježíšova přirovnání jsou záměrně absurdní. Když děti prosí o rybu nebo vejce, prosí o něco k jídlu, k nasycení. Had a štír patřili v Izraeli k nečistým zvířatům, lidé je jíst nesměli. A navíc to byla havěť nebezpečná: had a štír mohou svým jedem člověku vážně uškodit, anebo i zabít.  Shrnuto: na prosbu svých dětí o jídlo žádný otec takovým způsobem neodpoví. Otec v nebesích tak taky neodpoví na naše prosby.

Jeho největší a nejlepší odpovědí na naše prosby je, že dává Ducha svatého: že on sám v nás působí svým Duchem. Amen.