Vytisknout

 Blahoslavův dům, 5. 5. 2019, J. Vítek

 POTOM SE JEŽÍŠ OPĚT ZJEVIL UČEDNÍKŮM

 

Text:            Jan  21, 1-14

Čtení:           Ž 116, 1-9                                                         

Písně:           341, 667, 544, 368, 664, 406

 

Kázání:

 

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.

Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, To-máš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.

Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.

Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste ně-kolik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.

Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

To byla sestava! Co jméno, to mimořádná osobnost. Lidé, kteří utvářeli charakter církve na samém jejím začátku. Schopní geniálních postupů a rozhodnutí. Dokázali tomu společenství vtisknout tvar, jehož bylo potřeba. Když o nich svatý Jan po víc než půlstoletí psal, vznikl mu z toho seznam autorit. A ještě jich tam prý bylo víc, ani se do toho seznamu všichni nevešli.

Tam v Galileji se s nimi setkal Ježíš, vzkříšený. A prý se to stalo „potom“. Tak jsme to četli: „Potom se Ježíš znovu zjevil.“ Pozorný čtenář má právo se zeptat, co znamená to časové určení. Chtělo by to něco přesnějšího, nejraději třeba datum. Jaké „potom“. Po čem?

Možná se to dá říci docela úsečně: Po velikonocích.

Evangelijní zpráva nenechala na pochybách o tom, jaký zlom znamenaly v životě lidí kolem Ježíše velikonoce. Den po sobotě to tehdy v Jeruzalémě začalo. Nečekaně, neslýchaně. Událost plná světla – až oči přecházely. Setkání se Vzkříšeným, nejdříve to bylo jenom neuvěřitelné překvapení, ale změnilo se to, následovala veliká radost, nadšení. Všecko bylo nebývalé a nesrovnatelné. Strhující.

Úžas a nadšení jsou v lidských příbězích velmi potřebné, nepostradatelné. Koho nic podobného nikdy nepotkalo, toho bychom snad dokonce měli politovat. Nikdy nevystoupit z každodennosti, ve které je všecko pořád stejné. Nikdy neprožít radost z nebývalého děje, nového pohledu na lidi a na svět. Nuda a smutek se navzájem doplňují.

Jenže zároveň: veliký úžas a veliké nadšení si nedovedou podržet sílu a závažnost. Stačí na to nenápadný, skoro nepostřehnutelný, nejsamozřejmější úkaz: plynutí času. Z toho, co se stalo právě teď, bude cosi dřívějšího, cosi minulého. Z bývalé veliké a úžasné přítomnosti se udělá to, co bylo. Nenápadně a neodvratně, bez halasu a bez vytrubování je to zgruntu jinak.

Co zbylo z velikonočních setkání učedníků se Vzkříšeným, když tehdy tiše přišlo ono „potom“? Sešli se v Galileji – a co dál?

Petr byl vždycky nejrozhodnější z nich. Už víckrát dokázal jako první vyslovit, na čem záleží. A tehdy sdělil ostat-ním: Já půjdu lovit ryby.

Snad není potřeba moc vysvětlovat, že neměl na mysli jakési krácení dlouhé chvíle tím, že si zajde na ryby. Víme, že rybáři, které si Ježíš vybral za přátele, od něj dostali za úkol vyhledávat lidi a získávat je, aby se dali zaujmout dobrou zprávou Božího království. Vypadá to tak, že celé další vyprávění je plné symbolů. Jsou tam učedníci, kteří zastupují církev a jejich podivný rybolov. A vzápětí kdosi neznámý. Vyhledal je a ukázalo se: vyhledal je proto, aby s nimi promluvil a pozval je, aby s nim šli pojíst.  

A tak to zkusme, těm třem věcem se malou chvíli věnovat. Rybolov učedníků, oslovení pro ně a pozvání pro ně.

Nejdřív o tom, jak lovili ryby. Nevypadá to, že by zrovna sršeli samým nadšením. Jistě, Ježíš je kdysi čímsi pověřil, mělo by se to zkusit. A podaří se to?

Prý: půjdeme s tebou. Až potud dobře. Nenechají v tom Šimona Petra samotného. Jenže, zdá se: čím víc odpovědnosti, tím méně jistoty o výsledku.

Tak nějak prý mohli vypadat představitelé církve v jejích počátcích. To měla prožívat hrdinské a průkopnické období. Zářný vzor v čele chyběl. – A zprávy z těch časů potvrzují, že lidé, kteří se na to dívali zvenku, věděli, že to nevydrží ani do podzimu. Každému soudnému člověku prý to musí být jasné.

Podobně se uvažovalo znovu a znovu, asi nespočetněkrát. Je to tuším pětapadesát roků, co mi dobře situovaný úředník vysvětloval, že nejpozději za pět let už žádná církev nebude. Zanikne. Nikdo si na ni nevzpomene. Říkal to velmi důrazně, a jsem si jistý, že o tom byl upřímně přesvědčen.

Prosím, abyste přijali s pochopením, že nechci předkládat obdobné současné pohledy na budoucnost církve – a jak prý je to přece jasné. Nebudou peníze, nebudou lidi, nemá už smysl zkoušet něco začínat a o něco se snažit.

Pokud to někdo vysloví jako starost, nechci se posmívat, nechci to znevážit. Ostatně: kdo má nutkání takové předpovědi hned vyvracet, ať s tím raději ještě chvilku počká. Není nemístné všimnout si, že už ti galilejští učedníci tehdy po velikonocích se sice odpovědně a s úsilím dali do práce, ale nepodařilo se jim to. Celou noc až do rána se namáhali, byla to dřina a nepříliš bezpečná – a zůstala bez užitku. Není to děsivá tragédie. Není to hrůza. Jenom nelítostný, nenapravitelný neúspěch je potkal. Jednoduše, kdyby se nedělo vůbec nic, bylo by to stejné.

Vypadalo to, že stejně nevýrazně to bude pokračovat. Když se ráno vraceli, unavení, mokří a prochladlí, s rozedřenýma rukama od práce se sítěmi ve vodě, nic neslýchaného se neudálo, jenom tam na ně kdosi čekal.

A tak jsme u toho druhého, jak je ten čekající oslovil. Evangelijní vyprávění nám poskytlo výhodu oproti zmoženým účastníkům. Víme, že ten člověk na břehu byl Vzkříšený, a že tehdy znovu vyhledal učedníky. Máme zas odkud si dát říci, že Kristus bývá blízko dřív, než si to stačíme uvědomit a jaksi vyhodnotit.

Ba ani tu nenajdeme zprávu, že by učedníky třeba utěšoval a chlácholil. Dal se s nimi do řeči přívětivě, a přece je to nesnadné. Zeptal se prý: Děti, nemáte nic, co by nasytilo, viďte?

Neměli. Jenom udělali, co jim vzápětí řekl – a mělo to nečekaný výsledek. Těch sto padesát tři velikých ryb v síti, to prý byl podle jakési antické zoologie signál, že se to týká všech tvorů, co tam žili. – Vnímat řeč Ježíše Krista, vzít vážně, co říká, a pustit se do toho, má veliký dosah, i když to asi pokaždé bude předmět všelijakých nejistot a otázek a sporů. Zas a znovu přijdou experti, kteří vědí, že se všecko mělo provést jinak, a navíc prý už ani nemá cenu nic zkoušet. Ale po velikonocích už se mnohokrát stalo, že to probíhalo jinak, než experti vědí.

Zatímco předchozí večer věděl Šimon Petr jako první z učedníků, co je zapotřebí, příští den ráno to si vzal slovo nepojmenovaný učedník, kterého miloval Ježíš. Jako první oznámil ostatním, že ten neznámý je Pán. Vzkříšený, jediný, komu se patří tak říkat. Pán, který je dál blízko, nečekaně blízko.

Když se potom vrátili na břeh, čekal na ně a pozval je, aby se s ním najedli. A to je to třetí, co jsme chtěli ještě zmínit. Šli k němu a hřálo je tam přívětivé teplo a bylo čím se nasytit. Už to pro ně měl připraveno. Ale prý: Pojďte, přidejte něco z toho, co jste ulovili.

A že bylo z čeho přidávat.

Ráno bylo moudřejší večera. Ačkoli se skoro nic nezměnilo, s výjimkou jedné – řekněme – podrobnosti. Věděli, že Ježíš je tam s nimi. To bylo jaksi navíc, tak se to projevilo tehdy po velikonocích. Už nebylo potřeba se ptát, jestli to způsobila zdařilost nebo vytrvalost lidských činností, anebo to, že Ježíš Kristus uvádí ve skutek nebývalé a nečekané. A na čem z toho jako záleží víc.

Na přítomném Pánu Kristu záleží. Na tom, že nás vyhledává a zve. Zas je možné dát se pozvat. Neopomene mít pro nás všecko připraveno.

Tak se to událo tehdy po velikonocích. Tak se nám to v našem světě stává. A prý to tak bude i úplně nakonec.

Pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, nechť střeží vaše srdce i mysli v Kristu Ježíši.