Blahoslavův dům, 26. 5. 2019, Iva Květonová

 

Text:                Jan  8, 2-11

                      

Čtení:              1 Kr 3, 16 – 28                                                                                              

 

Písně:             103, SV 44, 614, 693, 421, 487

 

Kázání

 

V chrámu v Jeruzalémě se hned zrána koná hodina vyučování.

Zpočátku to vypadá, že Ježíš je učitel. Za chvíli zas, že je spíš zkoušený žák a že to s ním dnes nebude nijak slavné. A nakonec všechno dopadne úplně jinak, než všichni čekali, než bychom asi čekali i my.

Pojďme se podívat, kdo je v tom dnešním příběhu kdo, a kdo jsme my.

Zákoníci a farizeové. Znalci Písma, mezi lidmi vážená duchovní autorita a s nimi horliví hlídači příkazů, kteří mnohdy stavěli pravidla nad lidskost.  Tihle ctihodní muži přicházejí za Ježíšem a nejsou sami. Vlečou s sebou ženu, kterou přistihli při činu cizoložství.

Případ je jasný, předmět doličný je tu, svědkové jsou k dispozici. Zákon říká takové kamenovat. Tak co ty, Ježíši, na to?

Ježíš není proti Zákonu, naopak učí nás žít podle Zákona. Ctít desatero, vést člověka k lásce k bližnímu, nedělat druhým to, co by si člověk sám nepřál.

Zákon je důležitý, potřebujeme ho, bez něho by nám chyběly mantinely pro život, špatně by se nám žilo, život by byl daleko bolavější. Jenže zákon ještě není spravedlnost.

Je potřeba moudrého soudce, který podle zákona posoudí každý jednotlivý případ, pečlivě zváží všechny okolnosti, a co nejspravedlivěji rozhodne.

Jsme my takovými moudrými a spravedlivými soudci?

Zákoníci a farizeové nakonec jako soudci neobstojí. Vytratí se ze soudní síně jeden po druhém, těmi nejstaršími a nejváženějšími počínaje. Zjistí, že na to nestačí. Vidí najednou taky sami sebe, svoje hříchy, svoje provinění proti desateru.

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. Položme si tu Ježíšovu podmínku sami, až budeme z kapsy tahat kameny, až budeme mít na jazyku drsná odsuzující slova, až budeme druhé posílat do horoucích pekel nebo se zadostiučiněním druhému sdělovat „vidíš, to máš za to“.

Žena cizoložnice. Ta, co se provinila proti Zákonu, tedy i proti Bohu, a taky proti člověku. Zklamala nejspíš toho, kdo jí věřil, muže, který ji měl rád, který s ní spojil svůj život, který na ni spoléhal. Co všechno a koho svým hříchem zranila, si můžeme jen domýšlet. Stejně tak i to, jak svůj hřích nese a jakou tíhu pro ni znamená. My čtenáři se o tom nic nedozvídáme, stejně jako se to většinou nedozvídáme ani o jiných cizoložnících a hříšnících kolem nás.

Vidíme hřích, přestupek proti pravidlům a zákonům našeho světa, litujeme poškozené. A hříšníci? Víme, co si zaslouží, co jim patří a umíme k nim být velmi tvrdí. A kdyby snad na ně byla ruka lidského zákona příliš krátká, spoléháme ještě na Boží spravedlnost. Vždyť Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Potrestání hříšníka čekáme, bez toho by nebyl svět světem. Jenže možná při tom zapomínáme na to, že na místě ženy cizoložnice můžeme stát taky my sami, ať náš hřích bude spočívat v cizím loži, cizím majetku, cizí svobodě nebo v něčem jiném, co porušuje zákony, boří životně důležité hranice, ničí soužití mezi lidmi. A tak ty pomyslné mlýny, které mnohdy sami roztáčíme, jednou mohou semlet taky nás.

A pak je tu taky lid. O něm se nedozvídáme skoro nic. Snad jen to, že byl při tom, když onu ženu přivlekli a taky při tom, když Ježíš učil. Možná v tomto příběhu hraje jen roli němého svědka.

Kolikrát hrajeme takovou roli my? Čemu všemu v životě přihlížíme, co si z toho bereme za poučení? Na kterou stranu se případně přikláníme, komu dáváme za pravdu?

Není tu ani jasné, jestli byl lid přítomen celou dobu nebo se nakonec taky vytratil jako ti zákoníci a farizeové. A tak je otázka, kolik toho slyšel, jestli byl nakonec i svědkem pointy příběhu, velkolepého Božího milosrdenství.

To se vždycky nepodaří. Někdy známe jen kousek, rozumíme jen zčásti. Nasloucháme jen jedné straně a chybí nám k úplnému porozumění ještě ta druhá. Jenže bez ní budeme sotva s to pochopit. V jedné písničce se zpívá „Chcete-li však dojít poučení, nezůstaňte v půli cesty stát, snažte se naslouchat jen plnému znění, půlka pravdy může taky lhát.“ Takhle to řekl Miloš Rejchrt a já bych to líp nesvedla.

Ježíš. Dostává se rychle do centra zájmu, do kterého byla původně jakoby naoko „nastrčena“ ona žena cizoložnice. O ni v příběhu nakonec vlastně nejde, hlavní je to, jak Ježíš vyřeší léčku, do které ho chtějí chytit.

Hodit kamenem nebo ne?

Jenže ať by se Ježíš rozhodl tak či onak, vždycky to bude špatně.

Nehodit by znamenalo dostat se do sporu se Zákonem. Zákon totiž mluví jasně: „kamenovat“.

Anebo hodit, pak by to ale znamenalo dostat se zas do sporu s Římany, protože ti v Ježíšově době odňali Židům právo kamenovat.

Dvě misky vah. Na kterou z nich položíš svůj kámen, Ježíši?

Na kterou z nich bychom ho položili my?

Králi Šalomounovi kdysi dvě ženy chtěly vnutit také jediné dvě možnosti, jak vyřešit jejich spor. Šalomoun byl velmi moudrý a nabídl ještě další možnost. Takovou, která nakonec vedla k životu a ke spravedlnosti.

Ježíš se nenechá lapit do sítí. Neskočí na buď a nebo.

Ti, kdo ho chtěli soudit, odcházejí s nepořízenou.

Nakonec zůstává jen on, ta žena a dar života.

Nejsme jako Ježíš, těžko bychom se s ním mohli ztotožňovat. Ale máme možnost se od něho něco naučit, jednak podobně jako on.  V něm si jako v bezpečí můžeme přiznat svoji hříšnost, u něho smíme doufat, že pro nás hříšníky existuje ještě i další možnost než trest.

Ježíš zve k milosrdenství, k velkorysosti srdce. Druhý člověk se dá odsoudit, ale taky mu můžeme darovat nový začátek, jako Ježíš oné ženě.

Hřích se nedá smýt, je prostě tu, nedá se zapomenout, nedá se vygumovat. Dá se ale odpustit tím, že tomu druhému otevřeme novou cestu.

Jako Ježíš té ženě. „Jdi a už nehřeš.“

Prostě zkus začít jinak, líp, zkus se víc snažit, zkus odolávat všem svodům. Pořád si připomínej, že tvůj hřích už má patřit minulosti, nemáš v něm pokračovat a že to je správný směr.

„Jdi a už nehřeš“, to je nová cesta i pro nás.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015