Vytisknout

 Blahoslavův dům, 14. 7. 2019, O. Tydlitátová

 

Text:                Žalm 120, 1                                

Čtení:              Skutky 1, 6-11             

Písně:             209, 442, 244, 672, 485     

 

Kázání:

 

Kniha žalmů byla kdysi modlitební knihou i zpěvníkem lidu staré smlouvy. I pro mnohé křesťany zůstala modlitební knihou. Stále znovu v ní nacházíme vyjádření pro svou vlastní bolest, úzkost, naději i radost.

Náš žalm je prvním z tak zvaných „písní stupňů“ – lidé se je modlili cestou k jeruzalémskému chrámu. Zbožní Židé tam alespoň jednou ročně putovali, i když cesta byly dlouhá a nebezpečná. Nicméně těšívali se na tu pouť, protože to bylo vyvrcholení událostí celého roku. Prožívali v chrámě setkání s Bohem a jeho slovem. Podobně chodívala do chrámu i rodina nazaretského tesaře Josefa a jeho ženy Marie.

Cílem té pouti bylo setkání s Bohem, který byl silou a nadějí jejich života. K němu se obraceli ve svém trápení či soužení. „K Hospodinu v soužení jsem volal“. V tom se nám žalmista podobá. My také voláme, když je nám těžko. Když přijde trápení, začínám častěji spínat ruce. V jasných a klidných dnech většinou naše modlitby rychle ochabují Ještě že se Bůh podobá otci, který pozoruje své děti. Dokud si spokojeně hrají, nechává je být. Když se potká nějaká nesnáz, otevírá jim svou náruč.

Žalmista jistě má na mysli závažnější věc, než něco, pro co dítě přeruší svou hru. V P9smu je soužení takový čas, kdy člověk stojí na pokraji svých sil, kdy se každý den může proměnit v den poslední. V takových chvílích se pak každý dech, každý krok stávají volání o pomoc a smilování. Snad každý z nás v životě takovou chvíli zažil...

A zažili jsme i pocit, že naše volání zaniká v prázdnotě, v mlčících hlubinách vesmíru. William Shakespeare ve svém dramatu Hamlet líčí scénu, jak se Hamletův nevlastní otec pokouší modlit a cítí, že jeho modlitby jsou němé a končí povzdechem:“jdou slova vzhůru, mysl k prachu tíhne. Hlas bez myšlenek nebes nedostihne.“

A přece je tu někdo, kdo tomu volání naslouchá. Vědět o něm, volat k němu a ne do prázdna, to je veliká výsada a milost. Vědět, že tam, kde jsme u konce svých možností a svých sil, kde sami už nemůžeme nic změnit, tamže ještě můžeme volat k Bohu, který slyší – to je veliká věc. Proto může žalmista dodat:“On mi odpověděl.“

Co když neodpověděl. Co když nevyslyšel, jak překládají Kraličtí? Kolik na světě bylo, je a ještě bude upřímných modliteb, plných důvěry a naděje, modliteb k Bohu a ne k modlám, a přece nevyslyšených? Nejsou ty nevyslyšené modlitby důkazem, že celá naše víra a všechno naše mluvení o Bohu je jen zbožným sebeklamem. Sem tam nějaká ta vyslyšená modlitba, to může být souhra náhod. Mnozí s tím máme hořkou zkušenost. Bůh modlitby nevyslýchá. Nevyslýchá, protože nemůže. A vyslýchat nemůže proto, - že není.

Co na to říct? Přiznejme si, že jsou i nevyslyšené modlitby, třeba i ty naše vlastní… i když jsme prosili o pomoc v nějakém velikém trápení nebo o záchranu svých drahých. Nebo kolik už na zemi zazněli upřímných modliteb, aby si lidé přestali ubližovat, aby skončila nenávist, války, aby zvítězilo dobro, spravedlnost, pravda a láska. Ani takové naprosto nesobecké modlitby Bůh nevyslýchá. A proto také mnozí o Ježíšovi říkají: mesiášem nebyl, protože kdyby byl, musel by jeho příchod přinést konec lidskému utrpení, jak to ohlašovali proroci. Konec konců nebyla vyslyšena ani Ježíšova modlitba, modlitba toho nejzbožnějšího z lidí. Znamená to, že opravdu není žádný Bůh?

To všechno jsou marné otázky. Naslouchejme zvěsti Písma. „Volal jsem k Hospodinu. A on mi odpověděl.“

Odpovědět neznamená splnit. Vraťme se k tomu příměru s dítětem, dítě má mnoho přání. Většinu jich otec nesplní. Když ale dítě volá, otec se ozve. Odpovědět neznamená splnit. Bůh s námi zůstává i tehdy, když všechno jde jinak, než jsme si představovali, přáli a vyprošovali.

Největším trápením a troskotáním je, když pro nás všechno ztratí smysl... ptáme se proč a odpověď nikde.

Tak se ptal i žalmista ve svém volání a Bůh mu odpověděl. Nikoli nějakým zázrakem, nikoli nějakým vše objasňujícím traktátem, ale darem svého Slova, které všemu – i smrti – dává smysl. To je Boží odpověď na žalmistovo i naše volání.

Ale jak Bůh odpovídá? Poutníci věřili, že se v chrámu setkávají s Božím slovem, které je vede po všech cestách až do konce.

My ovšem nemáme chrám a obvykle se ani na pouti nevydáváme. Kde máme či můžeme hledat odpověď. Tou Boží odpovědí pro nás je Ježíš z Nazareta, kterého vyznáváme jako Krista. Tou Boží odpovědí je příběh potulného kazatele z Palestiny, příběh dávný a přece stále znovu živý, dotýkající se našich srdcí, kdykoli mu popřejeme sluchu. Pravou Boží odpovědí není jednou pro vždy platná dogmatická formulka. Pravou Boží odpověď musíme znovu a znovu odečítat z příběhu Ježíše z Nazareta, z jeho kříže a vzkříšení, z toho, co mluvil a dělal, z jeho věrnosti až do konce. Tak je Boží odpověď vždy živou odpovědí a Boží slovo vždy živým oslovením. Ta odpověď je stále nová, nedá se zavřít do církevních obřadů ani do theologických formulek.

K Hospodinu v soužení jsem volal. On mi odpověděl, vyznává žalmista. My míváme pocit, že nám nikdo neodpovídá., že naše modlitby zůstávají nevyslyšené. Není to ale tak, že velmi často jsme my sami neslyšící? Nemáme často hluché uši a slepé oči? Někdy nasloucháme jiným hlasům nebo nejsme ochotni slyšet odpověď, která se nám nelíbí...

Třeba nám Bůh odpověděl ale jeho odpověď je jiná, než jsme čekali a než jsme ochotni slyšet. Je důležité nechat Bohu právo, aby odpověděl třeba i proti našim prosbám a přáním a přesto jeho odpovědět přijmout a následovat...

 

Pane, nauč nás k tobě volat. Přiznáváme, že se tě často svými modlitbami snažíme přimět, abys plnit naše přání a naši vůli. Nauč nás vděčnosti, kdykoli naše prosby naplníš. A nauč nás bedlivě naslouchat tvému slovu, abychom slyšeli tvůj hlas a radovali se z tvé blízkosti.

Amen