Blahoslavův dům, 11. 8. 2019, mh

 

 

Text:                Genesis 15, 1-6                   

                

Čtení:              Lukáš 12, 32-40               

 

Písně:             33, 667, 240, 613, 397, 408, 699        

 

Kázání:                                                                     

 

 

„Nic se neboj, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“

Nebát se? Proč bych se měl bát? napadne nás. Zvlášť když se nenacházíme v nebezpečí, když nás nikdo neohrožuje, zvlášť když se nám daří…

Tím spíše se tehdy nemusel bát Abram. Bylo tenkrát, jak jsme četli: „po těch událostech“: Abram měl právě po svém slavném vítězství. Čtyři místní králové bojovali proti pěti dalším králům a v bitvě je na hlavu porazili. Pobrali jejich jmění a zajatce jako otroky. Spolu se zajatci ale odvedli i Lota, Abramova synovce. Kvůli Lotovi Abram do bojů zasáhl a v bitvě čtyři odbojné krále porazil. Abram mohl nyní vystupovat jako velký vítěz, jako zachránce pěti městských království, jako napravovatel pořádků místního světa. Mohl si nyní užívat svého úspěchu, své nově nabyté moci a získaného postavení. Koho by se měl teď Abram bát? A přece se mu po těch událostech stane slovo od Boha: „Neboj se!“

To slovo odkazuje do správných mezí. Zažíváme svá menší i větší vítězství, daří se nám v dobrém projevit svůj menší nebo větší vliv nebo dokonce moc. Doma, v práci, mezi lidmi. Ale potom je taky na místě, abychom slyšeli, že je tu ještě docela jiná moc a jiná autorita, totiž Boží moc a autorita. Zvykli jsme si na to, že si s tou Boží autoritou tykáme. To nemusí být špatně, však je to také mimořádná výsada. Abram ovšem znal, že blízkost této Boží autority a moci vzbuzuje hrůzu: když si člověk skutečně uvědomí, před kým má tu čest stát, zachvátí ho hrůza.

Abram se ale tedy bát nemusí. Hospodin se mu dává poznat jako ten, kdo mu je ve své přízni nakloněn. A přidává také svůj příslib: „Já jsem tvůj štít.“ To je příslib ochrany. Za takovým štítem se sice bojovník neskryje jako za pavézou, za kterou se mohl schovat celý: se štítem se musí naučit pracovat, a pak se s ním v boji bude muset pořadně ohánět, aby se kryl před kopím, šípy a mečem nepřítele. S tímhle štítem bude ale před útoky ochráněn.

„Já jsem tvůj štít“ – ta slova ovšem taky naznačují, jak to bylo s tím slavným Abramovým vítězstvím v bitvě nad čtyřmi králi. Jak se to tak podivuhodně stalo, že nebyl poražen, že dokonce nebyl ani zraněn. V celém líčení o bitvách čtyř a pěti králů a Abramově vítězství nepadne o Bohu nebo Božím jednání ani slovo. Nyní ale můžeme rozumět, že už v tom boji byl Hospodin při Abramovi.

A Hospodin bude Abramovým štítem i napříště. Abram si ale má připomínat, že Bůh mu byl ochranou už dříve. Ať už si to Abram uvědomoval nebo ne.

Kdy byl Hospodin štítem i mně? Kolikrát mě útoky nepřítele nezasáhly? Kolikrát jsem vyvázl bez úhony z nějakého nebezpečí? Kolikrát jsem směl v ohrožení obstát, aniž bych si to zvlášť zasloužil? Kolikrát mě Hospodin ochránil přede mnou samotným – před mými vlastními nápady, nebezpečnými nebo sebedestruktivními? A jak to ale naopak dopadalo, když jsem se tím Hospodinovým štítem nezaštítil? I pro nás je dobře připomínat si, kde všude už nám byl Hospodin štítem. A odsud brát naději, že při nás bude stát i nadále.

„Já jsem tvá přehojná odměna“ - mzda, odplata, zásluha, já jsem tvá kompenzace velmi veliká. Co tím máme rozumět? Abram tomu mohl rozumět. Po vyhrané bitvě přinesl zpět všechno ukořistěné jmění, všechen majetek i zajatce. Jako vítěz měl právo si to všechno ponechat jako svou kořist. Sodomský král mu nabízel, aby se rozdělili: král si vezme lidi a Abram si jako svou odměnu ponechá válečnou kořist. „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu“, odpoví Abram na královu nabídku, „že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům.“ Abram připomene svůj slib. Dodrží slovo a sám si žádnou odměnu nevezme. Nevyužije situace, neudělá to, co je běžné a samozřejmé, aby si po vítězném boji přilepšil. Mužům, kteří byli v boji s ním, těm nechá vyplatit jejich podíl, pro sebe si nevezme nic. A teď tedy slyší, že napříště mu bude odměnou Bůh sám. Hospodin bude cílem jeho cesty, Hospodin bude naplněním jeho putování. 

Hospodin kompenzuje naše ušlé zisky. Když se rozhodneme dodržet slovo, ačkoli to pro nás není nevýhodné. Když se rozhodneme jednat podle smlouvy nebo splnit, co jsme slíbili. Když nezneužijeme svého postavení k dosažení problematických výhod. Odměnou je člověku dobré vědomí a svědomí. A taky vzácná možnost, že nemusíme hledat omluvy a obhajoby před sebou samotnými a před Boží autoritou.

Abram po těchto příslibech vysloví svou tíseň: „Co mi chceš, Pane, dávat? Potomka jsi mi nedal.“ Tíseň stárnoucího člověka, který zůstává osamocen, mimo jiné tíseň o to, komu předám, co jsem v životě získal. Nejedná se především o nemovitosti, nejde o žádný barák – Abram ostatně žádnou nemovitost neměl, měl jen nomádský stan. Tohle je tíseň, jestli budu mít, komu bych předal, co jsem se naučil, co jsem zažil, co jsem o životě pochopil, co jsem vyrozuměl, že je pro život nejcennější. Komu předám, že Hospodin je přehojná odměna? Bude někdo, kdo tohle po mně zdědí?

Abram se na svou otázku dočká odpovědi: „Ten, který vyjde z tvého lůna, on zdědí tě.“ A že prý bude toho potomstva mnoho: jako hvězd na obloze, jako prachu země, jako písku na břehu moře. Apoštol Pavel na tato slova navazuje a domýšlí je dále pro své křesťanské čtenáře: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ V tomto smyslu je tedy Abram-Abraham i naším praotcem, v tomto smyslu jsme i my jeho potomky. V tomto smyslu, v rodině víry tedy nacházíme ty, kteří se stávají našimi bratry a sestrami. A také ty, kterým dál můžeme předávat dědictví, kterého se nám dostalo.

Abram uvěřil a jeho víra mu byl připočtena za spravedlnost.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015