Blahoslavův dům, 18. 8. 2019, I. Ryšavý

 

 

Text:                      Epištola Efezským 1, 17-19                

                 

Čtení:                    Janovo evangelium 8, 1-11               

 

Písně:                   118, 622, 613, 618, 452      

 

Kázání:

 

Milé sestry a bratři, jsme tady proto, abychom slyšeli to základní o Bohu: co pro nás udělal, na co se s ním můžeme těšit.  V našem dnešním textu to základní vyjadřují formulace: naděje, ke které nás povolal... bohaté a slavné dědictví v jeho svatém lidu... nesmírně veliký Bůh. Od toho se pak odvíjí mnoho dalších věcí.

Takové slavnostní a obecné výroky. Jako v celé epištole Efezským. Přitom křesťané v Efezu měli daleko k slavnostní a hymnické řeči. Bylo to pár lidí v hlavním městě Malé Asie, dnešního Turecka, vykřičeném přístavu s bohatým náboženským trhem. Otroci, přístavní dělníci, řemeslníci. Přesto k nim zjevně ty slavnostní a obecné výroky mluvily. Nezahodili svitek někam do koše s myšlenkou to jsou krásné řeči, my se ale musíme ohánět a na takové učenosti nemáme pomyšlení. S úctou text zachovali a my ho můžeme číst jako epištolu Efezským. Jak to?

Protože se nepochybně stalo to, o čem apoštol píše v první části textu: Bůh jim dal svého ducha..., a oni uviděli osvíceným vnitřním zrakem bohaté a slavné dědictví... Tady bible obrací naši pozornost ještě k něčemu vedle toho základního: co pro nás Bůh udělal, co pro nás připravil.  Taky k tomu, jak to vnímáme: osvíceným vnitřním zrakem. Nevysloveně tam Písmo připouští i jinou možnost: že to lidé mohou vnímat neosvíceným a vnějším zrakem – a nic by neuviděli. Nebo málo, nebo nepřesně.

V dubnu letošního roku vyšla kniha Skály a vody Vltavy od Ferry Fediuka, devadesátiletého vodáka a geologa.  Ten o Vltavě v jednom rozhovoru řekl. Na své 432 dlouhé pouti ze šumavských kopců k Mělníku protíná polovinu Čech a je to ideální geologický řez rozmanitými geologickými podložími; prastarými horninami od prvohorních vápenců v pražské pánvi, druhohorních sedimentům v křídové pánvi přes třetihorní údolí, říční terasy čtvrtohor, holocenní pěnovce... Najdeme tu žuly, krystalické břidlice, vulkanity i sedimentární formace. Když po řece plujete, je to cestování časem.

V čem se podobají ty dva texty, z Ef a z Fediuka?  V tom, že může být jeden objekt (Boží dílo pro člověka, Vltava) – a různé pohledy. Sjížděli jste někdo Vltavu? Viděli jste tam to co Fediuk? Tím vás nechci kritizovat nebo nachytat, že jste se špatně dívali. Stejné je to i při pohledu ze souše. Jako laik se kochám podívej, krásná skála, zajímavá skála... ale holocenní pěnovce tam nevidím, protože nemám zrak geologa. Stejně nepoučený vodák.

Podobně lze číst bibli, poslouchat kázání, žvýkat chléb a polykat víno při večeři Páně – a to podstatné nevidět. Nebo jenom matně. Nebo zkresleně. Když nemáme osvícený vnitřní zrak. Jak ho získáme, takový zrak? Apoštol píše: Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otce slávy,... dal, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli. Tedy: získáme ho darem. Od Boha. Vidíme, že apoštol o něj prosí. Ne pro sebe, ale pro druhé. Pro efezské křesťany. I my o něj máme prosit. Pro sebe i pro druhé.

Jeden pamětník vyprávěl, jak ve Středisku biblických kurzů na Sázavě vždycky večer na konci dne šli na nedalekou louku s výhledem do kraje a zpívali čtyřhlasně píseň Noc jest přede dveřmi. Ještě dnes s rozechvěním vypráví, jak posvátný to byl prožitek. Jak cítili přítomnost Boží, jeho dobrotu. Jak je zalila jistota: to, o čem jsme se přes den učili z bible, je pravda, je to řešení mého života, je to záchrana mého života. Ten prožitek, kdy se hlas každého zpěváka slil s ostatními do harmonie. Slil s hučením lesa, bzučením cvrčků a zpěvem ptáků. Ten prožitek pro některé byl zrozením toho osvíceného vnitřního zraku. Možná i pro někoho z vás. Nebo možná pro rodiče někoho z vás – a vy jste už druhá generace, která z toho osvíceného vnitřního zraku čerpá.

Je dost možné, že tam poblíž té sázavské louky tábořili trampové. Tehdy v 50. letech jich bylo hodně. A slyšeli ten zpěv. Možná i zahlédli ty zpívající, jak stojí v půlkruhu a drží se za ruce. A říkali si Co to je za divnou sektu, zpívají nasládlé písničky a dělají trapné rituály. Jiný způsob vidění – a vnímá v tomtéž ději něco úplně jiného. Ano, je to tak, jak píše apoštol: záleží na ději - i na pohledu na něj.

Písmo nás dnes inspiruje, abychom si vzpomněli na svoje prozření. Kdy jsme my dostali darem nový pohled. Vybaví se vám ta vaše osobní sázavská louka? Ten čas, kdy jste to uviděli nově a jasně, tu naději, ke které nás Bůh povolal, a bohaté a slavné dědictví? A jestli vám nekmitlo nic myslí v tomto okamžiku, zkuste si to odnést jako inspiraci pro příští dny. A noci, když nebudete moct spát. Pro rozhovory s těmi, kdo tehdy byli u toho vašeho prozření. A taky s těmi, kdo tam tehdy nebyli – a teď by mohli lépe porozumět vaší víře. Vašemu životu. Když jim o tom budete vyprávět.

Podle reformačního pojetí – jak se rodí víra? Ze slyšení. Rozuměj slyšení Slova Božího. Ten původní kontext v reformační době byl: ze slyšení, nikoli z konání dobrých skutků. Ze slyšení, nikoli z dalších a dalších vykonávání eucharistie. Náš dnešní biblický text obrací pozornost ještě k jednomu aspektu té reformační zásady: k tomu smyslovému vnímání. Slyšení: na uši působí chvění vzduchu, které předtím způsobilo chvění hlasivek mluvícího. Uši a mozek z toho chvění dekódují určité sdělení. - Vlastně bychom mohli rozšířit ta biblická slova o osvíceném vnitřním zraku a mluvit o osvíceném vnitřním sluchu. I ten je potřebný, abychom poznali, k jaké naději nás povolal Bůh a jak bohaté a slavné je naše dědictví. Však si vzpomeňte: jak různě my posluchači kázání je vnímáme. Jednoho osloví, druhý si stěžuje, jaká to byla nuda, třetí kritizuje, že bylo pomýlené.  Úplně stejná slova, a tak různé vnímání...

V jednom výzkumu stála v dotazníku také otázka: věříš v Boha? 18letý mladík odpověděl: nevěřím. Nemám pro to žádný důvod. Nic zázračného se mi nikdy nestalo. Co tomu říkáte? Co byste mu řekli? Stalo se vám někdy něco zázračného? Odhaduju, že někteří teď v duchu odpovídáte "ano", někteří "ne", někteří se ptáte "co je to ´zázračného´, porušení přírodních zákonů, nebo že jsem byl osvobozený od svého sobectví? Nebo ještě něco jiného?" Takže: v tom to není, jestli jsme zažili zázrak v tom mirakulózním slova smyslu, třeba že někomu dorostla amputovaná noha, jak o tom slyšíme někdy z letničních kruhů. V tom to není. Ale v tom, jakýma očima se díváme na ty obyčejné i neobyčejné věci. Jestli osvíceným vnitřním zrakem. Nebo povrchním. Nebo závistivým.

Jak získáme ten osvícený vnitřní zrak? Darem, už bylo řečeno. Však o ten dar budeme prosit v modlitbě. A prosili jsme v písni Otevírej oči, které nevidí tě, nevidí pravdu, znají jenom klam... Ale nemůžeme čekat na dar s rukama v klíně. Ježíš projevil svou milost ženě hříšnici. Dal jí mocný impuls, aby měla osvícený vnitřní zrak. Ale nezůstal o pokynu: teď běž a něco už těma novýma očima uvidíš. Ale dal jí úkol: jdi a nehřeš více.

Co to znamená pro nás, kteří dnes slyšíme o daru osvíceného vnitřního zraku? Oční lékař nám předepisuje čas od času silnější brýle – nebo mně aspoň ano. Co řekne pacientovi, který si evidentně zhoršuje zrak tím, že denně mnoho hodin hledí do obrazovky počítače? Milý pane, já vám stále silnějšími brýlemi dobré vidění nezajistím. Vy musíte taky omezit čas u počítače a trávit čas venku a v pohybu, aby oční čočky měnily často ohnisko: do dálky, do blízka, do dálky... a abyste viděl zeleň.

Tedy: prosíme Boha o osvícený vnitřní zrak. Ale zároveň ten zrak máme cvičit. Jinak si ten dar nezasloužíme. Jak se to dělá? Myslím, že jedno cvičení se nám tu už nad výkladem tohoto textu objevilo: připomínat si naše Sázavy. Naše zkušenosti s Bohem. S Božími lidmi, kteří změnili náš způsob, jak se díváme na svět.

A pak mám pro vás ještě jeden tip. Vyhýbat se místům, kde se zrak zakaluje. Pro mě jsou to místa, kde jsou úspěšní chlapi, kterým druzí projevují obdiv. Oživuje to ve mně zrak ješitnosti. A závisti. Co jsou taková místa pro vás, bratři? A pro vás, sestry? Lepší je chodit na místa, kde se probouzí osvícený vnitřní zrak. Jaká jsou to pro vás? Odpovídáte taky někteří v duchu, že nemocniční pokoje v době návštěv?

Tam potkáváme pacienty, kteří leží malomyslně, nikdo za nimi nechodí. Ale taky pacienty, kteří tam vždycky mají někoho z rodiny, nebo přátele. Ti lidé drží spolu, chtějí potěšit svého milého v nemocnici. A taky ho těší. A ten nemocný jim to vrací vděčností a tím, že si moc nestěžuje. A co bývá mistrovská úroveň: některé návštěvy věnují pozornost i ostatním pacientům a návštěvám, takže s nimi jakoby zazářilo do nemocničního pokoje Slunce.

Naposledy jsem takovou návštěvu potkal v kroměřížské léčebně dlouhodobě nemocných. Ta paní z nedaleké vesnice byla u své maminky každý den, takže i já se svými sporadickými návštěvami jsem na ni skoro vždycky natrefil. Evangelička, za níž chodím, už s ní byla kamarádka, rozlil se jí vždycky po tváři její laskavý úsměv, když si s ní vyměnila pár slov. I já, když jsem potom jel na kole od LDN k faře, jsem si říkal: hrome, co to? Já teď nějak zřetelněji vidím dobro!

Dej Bůh, by se vám něco podobného dělo aspoň o některých nedělích, když půjdete po Lidické ulici z Blahoslavova domu ke svým domovům. Aby se vám to dělo na místech, která jsou ty vaše nemocniční pokoje a sázavské louky. Protože to bohatství od Boha je veliké. Jen se dobře koukat. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015