Blahoslavův dům, 24. 11. 2019, mh

Čtení:              Kazatel 11, 1-6                                              

Písně:             103, 667, 433, 643, 678, 535        

Kázání

Milé sestry, milí bratři,

jak jsme už připomněli, dnes je poslední neděle církevního, liturgického roku. Končí se další liturgický rok.  Za týden už budeme slavit první neděli adventní, která stojí na začátku roku nového.

Když se nějaké období končí, když končí nějaká životní fáze a má začít období nové, vede nás to obvykle k úvaze: Co tedy máme nyní před sebou? Co přinese to další období? – A zároveň nás může zaměstnávat otázka: a jaký byl ten čas, který se nyní uzavírá? Co nám přinesl, co jsme v něm prožili? Obyčejně takové úvahy přicházejí, když se blíží konec občanského roku – Silvestr, podobná příležitost se nám k tomu ale nabízí i v případě roku církevního. 

Můžeme se tedy i dnes ptát: Co jsme v tom končícím se roce prožili? Anebo se můžeme ptát nato, jak jsme ten minulý rok využili, jakým způsobem a k čemu? Co se mi v tom uplynulém roce podařilo udělat – a co se mi rozhodně nepovedlo? S čím bych mohl být případně i spokojený (nebo řekněme spíše: co mi bylo dáno zvládnout) a co se mi naopak nezdařilo vůbec? 

Mám zkušenost – a možná, že vaše zkušenost je podobná - že často se mi nedaří věnovat tomu, co považuji za důležité. Z nejrůznějších důvodů, nejčastěji kvůli různým provozním a technických záležitostem. Řešíme otázky typu kdo – co – kdy - jak, v domácnosti, ve sboru, v práci, organizujeme, trávíme mnoho času komunikačními kroky - jak se souhrnně označuje všechno telefonování, mailování, esemeskování, sdílení. A pak zjišťuji, že si neumím sednout a napsat dopis příteli, zatelefonat známému, který je v nějaké nouzi, natož se za ním rozjet a navštívit ho, sednout si a popovídat se svými dětmi. Každý zvládáme svůj čas jinak, někdo hůře někdo lépe, ale neznám snad nikoho, kdo by nebojoval s nedostatkem času a jeho využitím. 

K čemu ten darovaný čas využívám? Jsem za něj přece odpovědný. Žijeme coram Deo: v Boží přítomnosti, k jeho slávě, pod jeho autoritou, žijeme před Boží tváří. Před ním jsme odpovědní za to, co jsme žili a žijeme.

Když o tom uvažujeme, docházíme k určitému srovnávání. Všímáme si, že někomu se jeho čas daří využít lépe: daří se mu udělat víc dobré práce, daří se mu lépe komunikovat a vycházet s lidmi, nebo také vůbec s lidmi být. Někomu se jeho život daří, protože je prostě schopnější: lépe mu jde studium, zvládne toho víc přečíst, víc si pamatuje, je zručnější, je komunikativnější, má blíž k lidem. A jinému bylo zase dáno, že na své poslání měl víc času, začal se mu věnovat dříve, dříve si srovnal v hlavě, čemu se chce věnovat, ujasnil si své priority už v mládí, anebo si svůj čas umí lépe rozplánovat.

A pak jsou naopak lidé, kteří to měli náročnější. Museli procházet vážnými těžkostmi, nemocemi, osobními ztrátami. Nebo se teprve v pozdějším věku rozhodli, čemu se chtějí věnovat, co považují v životě za důležité. Někdo jiný se otázkami povolání naopak vůbec netrápil a svůj čas více méně proflákal. A někdo toho moc nestihl proto, že o něj nikdo nestál: nebyl vybrán, neprošel zkušebními testy, nezvládl přijímací interview; na onom trhu práce zůstal stát bez využití.

Chtěl jsem těmi úvahami naznačit, jak velice se lišíme v tom, co máme každý za sebou, co práce máme nebo nemáme každý za sebou.

Jak je to s tou prací, o které se mluví jako o „práci na Boží vinici“. Co to je za práci, co se tím rozumí? Rozhodně se tím nemyslí jen jakési farářování nebo misionaření. Hospodin nás povolává k různým úkolům. Každého povolává k tomu, aby byl člověkem, každého zve, aby se nechal poslat a byl jeho člověkem. 

To pozvání k nám přichází různým způsobem, a také v různé době. K někomu jeho pozvání být člověkem dorazí v pozdějším věku, k někomu dříve, jiný o něm dávno ví, ale jako pozvání pro sebe ho zaslechne až po dlouhé době.

Dobrá zpráva je, že on dosud přichází a zve: nabízí možnost, abychom náš čas nepromarnili. Dobrá zpráva je v tom, že on zve každého. Hledá, aby člověka našel, hledá, aby nás pozval. 

Ptáme se, jak nás jednou bude soudit, jako bude odměňovat nebo hodnotit, jak jsme se svým časem naložili, jak jsme se jím nechali poslat? Zajímá nás, co znamenají slova, že „poslední budou první a první poslední“? Rozhodně máme vědět, že Pán Bůh si nás jednou přebrat bude umět. Máme vědět, že to bude spravedlivě, totiž podle té jeho spravedlnosti. 

Jako svou odpověď na řadu otázek, které jsme tu dnes naznačili, vyprávěl jednou Ježíš podobenství:

 „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“ (Matoušovo evangelium 20, 1-16)

Amen.