Blahoslavův dům, 24. 12. 2019, mh

 

 

Text:               Izajáš 9, 1-6                

                

Čtení:            Lukáš 2, 1-14                                                                                                        

 

Písně:            274, S 181, 304, 655, 281       

 

Kázání:

 

Bratři a sestry, slyšeli jsme slovo povzbuzení, slovo o naději.

Pro koho jsou ta slova určena? Zaznívala k lidem, kteří žili v zemi zmítané různými boji a válkami. Museli čelit útokům různých nepřátel, ne virtuálně ale ve skutečnosti. Nejhorší z úkolů byl nápor Asyřanů, krutého národa z Východu.

Část lidu byla v téhle době deportována, část směla ve své zemi zůstat. Jejich úděl byl ale nakonec velmi podobný. Ti první zažívali tíseň nuceného transportu, bídu a nejistotu života v cizí zemi. Ti druzí zažívali tíseň zotročení, bídu a ponížení ve své vlastní zemi. Tohle všechno dohromady představovalo onu temnotu, ponurost a sklíčenost, o které mluví prorok.

 

Co s tím máme společného? Nejsme přece nuceni k odchodu ze své země. Nezažíváme bídu v cizí zemi. Kdo dnes z našinců odchází do ciziny, odchází svobodně. A zároveň ani doma nejsme ohroženi žádnou okupantskou mocí. Když se dnes někdy mluví o nadvládě Evropské unie – zdá se, že taková nadvláda by byla spolehlivější než vládnutí našich vlád. Bídu nezažíváme.

A pokud jde o rozšíření pohanství, které také patřilo k temnotě Izajášovy doby: už dávno není vedení naší země motivováno a usměrňováno křesťanskými ideály a ctnostmi. V každém případě se k nim oficiálně nehlásí. Většinou jsme si na to zvykli, nepřekvapuje nás to. Někomu z nás by naopak bylo nepříjemné, kdyby se vedení státu hlásilo ke křesťanství.

Mimochodem, v době, kterou jako Temno označil spisovatel Alois Jirásek, v době pronásledování českých evangelíků, se politické vedení naší země nehlásilo k pohanství. Hlásilo se zcela výslovně a jednoznačně ke křesťanství.

 

Tak jak je to s temnotou v našem případě: Lid, který chodí v temnotách – jak se nás ta slova týkají?

Naše vnější situace zřejmě tak temná není. Ale co jinak? Kdo z nás se někdy necítil jako tápající, jako bloudící? Kdo jsme si někdy nepřáli, aby se nám aspoň v těch zásadních otázkách rozsvítilo – abychom konečně mohli jasně vidět, aby nám zazářilo světlo? Kdo takové otázky, takovou touhu nezná, ten je už buď zatracen anebo spasen.

Světlo. Je to obraz. Co vyjadřuje? Světlo svítí na všechno, svítí na všechny, na dobré i na zlé. Nic se před ním neschová, nikdo před ním neuteče. Světlo dává vidět na cestu: „Světlo nohám mým jest slovo tvé“, napíše žalmista.

Stejně ale metafora světla zůstává nekonkrétní, příliš obecná, trochu moc symbolická. A tak prorok lidem připomíná, co se už konkrétního stalo. A navíc také připomene, co se také ještě stane.

Co se stalo konkrétního? Dostali jste život. A abyste jako lid mohli žít dále, bylo nutné, aby vás byl dostatek: A Hospodin rozmnožil svůj lid. Ne proto, aby vás bylo mnoho a mohli jste si připadat významní a důležití. Prostě proto, abyste měli šanci na přežití.

A rozmnožil také vaši radost. Připomeňte si s vděčností, co pro vás Hospodin už udělal – z čeho jste se radovali. Připomeňte si radost, jakou jste kdy zažívali. Právě tak se budete jednou radovat: jako zemědělec při podařené sklizni, jako sedlák při dožínkách. Nebo jako vojáci po závěrečné vítězné bitvě, kdy už je všechno dobojováno a kdy nastává čas spočítat válečnou kořist a zisky. Tak jako jste se už dříve radovali – a ještě nesrovnatelné více – tak se jednou budete radovat před Boží tváří.

 

A přijde vysvobození. Hospodin zláme všechna jha, hole a pruty, které se nad vámi vznášejí. Přerazí všechno, co si s sebou nesete jako břemeno. Všechno, co vám brání jít dál. Zlomí vliv všeho, co si na vás dělá nárok.

A jestli vám to zní neurčitě a nekonkrétně, vzpomeňte si, jak to bylo v ten den v Midjánu, řekne prorok. Jak tehdy Bůh Izraelity zachránil rukou Midjánců – jak tehdy soudce Gedeon se svými muži přišel k ležení nepřátel v noci, neozbrojený, jen s hořícími pochodněmi. A nepřátelé se v hrůze začali navzájem pobíjet a dali se na útěk. 

 

A přijde mír. Mír, ne jen nějaké ulepené dočasné příměří. Přijde pokoj. A všechna vojenská výstroj a výzbroj, všechny pandury a gripeny budou na nic, budou k roztavení.  

 

Ta slova proroka platí i pro nás, dnes a tady. Platí pro nás stejně tak, jako pro nás už začala platit slova, která od něj slyšíme v závěru jeho řeči: „Dítě narodilo se nám, syn dán jest nám...“

Ten narozený syn se pro lidi stal světlem. V Ježíši, narozeném v Betlémě, brzy rozpoznali to dítě, o kterém mluvil Izajáš. A jiný prorok, evangelista Jan později napíše: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“  Řekne to napřímo, docela na začátku své zprávy o Ježíši, když píše o příchodu jednorozeného Božího Syna: „Na počátku bylo Slovo… a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Ať je nám ten Narozený světlem – tím, kdo nám svým životem ukazuje cestu, tím, kdo nám svými slovy svítí na cestu. Ať je světlem do našich vztahů. Dnes večer. A nejen dnes večer. Amen.    

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015