Blahoslavův dům, 9. 6. 2019, konfirmace, mh

 

 

Text:               Izajáš 6, 1-8                   

                

Čtení:              Sk 2, 1-13    

 

Písně:             638, S 135, 455, S 331, 674, S 467, 636             

 

Kázání:                                                                     

 

Milé sestry, milí bratři, a dnes také: milý Vašku a milý Dane,

Církev se teď nacházela v takovém svém zvláštním mezičase. Ve čtvrtek Nanebevstoupení Páně si církev připomínala, že Kristus od svých žáků odešel, nebo jak to říkáme v našem vyznání víry: vstoupil na nebesa. A dnešní neděli, deset dní na to, si připomínáme, že byl církvi seslán Duch svatý.

Co se asi tehdy dělo v té první církvi mezi oběma událostmi? Co se dělo, když Kristus byl vzdálen a Duch svatý ještě nepřišel? - Církev si dodnes připomíná i tento čas, tuto situaci. Sama sobě naordinovala, že si tuto situaci bude každý rok znovu připomínat. Jakoby tedy církev uznávala, že i taková situace patří do života víry: Kristus od nás odešel, už není mezi námi, ale Duch svatý taky ještě není mezi námi, ještě nepůsobí. Kristus je daleko a Duch svatý se nedostavuje.

A přece se i pak v církvi setkáváme a slavíme bohoslužby: čekáme, že Duch svatý přijde a bude působit. Kostel je vlastně taková čekárna na Ducha svatého.

Proč o tom dnes mluvíme? Abychom si tu všichni připomněli a abyste vy dva věděli, že se tu scházíme jako lidé s velmi různou zkušeností víry. Že tady v kostele všichni bez rozdílu čekáme na Ducha svatého – na to, že Bůh v nás bude působit. Není tomu tedy tak, že by většina z nás přítomných už udělala podobnou zkušenost, o jaké jsme četli u proroka Izajáše, a jen někdo by ještě k něčemu takovému měl dozrávat nebo dospět. Ne, všichni bez rozdílu tady vždycky znovu čekáme na Ducha svatého.

 

Vy dva tu ale dnes stojíte už sami za sebe. Sami za sebe jste odpovídali na otázku konfirmačního vyznání. Sami – bez otců a matek za zády, bez starších sourozenců vedle sebe (přemýšlím, jestli je těžší mít dva starší bráchy nebo mít dvě starší sestry), a bez dalších svých důležitých lidí kolem sebe. A měli jste to určitě taky obtížnější než minulí konfirmandi, kterých přicházelo devět nebo deset: vy jste se nemohli jen tak za někoho schovat, stáli jste tu od začátku sami za sebe. 

Sami jste taky vybírali čtení z Bible, které se mělo stát základem pro dnešní kázání. Zaujalo vás to líčení muže, který taky stál sám za sebe (alespoň se nic nepíše o tom, že by tam byl ještě někdo další) – a kterému je mu dáno, aby se o Pánu Bohu něco dozvěděl. A taky mu bylo dáno, že zaslechne pověření k úkolu. A taky je mu dáno na to pověření odpovědět. 

 

Jak to vlastně bylo s tím Izajášem? Izajáš dostal od Boha zjevení. Bylo to zjevení ve 4D: viděl Boha, slyšel Boha, viděl a slyšel při tom taky ony serafy, vnímal kouř, cítil na rtech dotyk žhavého uhlíku.  

Elijáš tedy vidí Boha. Neumí ale moc popsat, co vlastně vidí, umí zachytit jen veliký trůn v chrámě. Velkolepost toho, kterého vidí, jen dokáže jen naznačit: „lem jeho roucha naplnil celý chrám.“ To znamená: celá monumentální budova chrámu, dost možná budova jeruzalémského chrámu, tedy v tom vidění nesahá Bohu ani po kotníky.

Dále porok vidí serafy. Víte, kdo to byli serafové? To nebyli boubelatí barokní andělíčci s křidélky. Serafové byli ohniví hadi, možná bychom měli říci spíš draci, měli tři páry křídel: asi něco mezi čínským ohnivákem a maďarským trnoocasým. A teď, tyhle bestie v přítomnosti toho Nejvyššího nemohou jinak než začít volat: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“ Vykřikují to s takovými decibely, až se rozkmitají dveře chrámu a celá budova se naplní dýmem.

 

To je síla! Z toho, co viděl a slyšel, Izajáš pochopí, že tady stojí na svaté půdě. Že před Bohem, který o sobě dává vědět takhle, nemá šanci obstát. Když prorok začne rozumět, že tady má co do činění s Bohem Nejvyšším, vyslovuje jen: „Jsem ztracen, jsem umlčen, tady já nemám co říci.“ Když začínáme rozumět, že mám co činit s Bohem Nejvyšším, je i pro nás nejpřiměřenější odpověď – vyznání své malosti a nehodnosti. 

A pak teprve smíme slyšet i to, že u Boha je ale také přízeň a že ta jeho přízeň platí i pro mě. I při své malosti a nechápavosti tohle smím a potřebuju slyšet. A taky po tom všem, co jsem udělal špatně, potřebuju slyšet: „Tvá vina je odňata a tvůj hřích je odňat.“ Byl bych si možná sám pro sebe mohl dělat naděje, že ta Boží přízeň jeho trvá a platí dál, ale potřebuju to slyšet od někoho druhého. Třeba právě tak, jak si to vyřizujeme při bohoslužbách.  A zvláštním způsobem ještě při večeři Páně: jsme k ní zváni, navzdory tomu všemu, co jsme udělali špatně a zle. Když je nám toho líto, jsme k ní zváni.

 

Pro proroka Izajáše je tedy tím, kdo mu to vše vyřizuje, seraf - drak ohnivák. A tenhle drak ta svá slova navíc potvrdí zvláštním liturgickým gestem. Na znamení očištění a odpuštění se seraf dotkne úst proroka žhavým uhlíkem. (První význam onoho hebrejského slova je ale dlažební kostka; zkuste si to představit: něžný dotyk dlažební kostkou v pařátu draka.) To je smírčí gesto, jaké se nezapomíná.

 

A docela na závěr pak slyšíme povolání proroka. Po tom všem, co mu bylo dáno vidět, co mu bylo dáno slyšet, poté co vyznal svou nehodnost a mohl přijmout odpuštění, slyší nyní výzvu. Boží pozvání k němu ale nepřichází v podobě: „Ty a ty, vstaň, běž a volej to a to.“ Boží pozvání k nám někdy přichází jako otázka. „Koho pošlu? Kdo se nechá poslat?“ A já si při tom můžu uvědomit, že tu není nikdo jiný, kdo by mohl být poslán; není tu nikdo další. Teď a tady to zůstává na mně. Prorok Izajáš odpoví: „Tady, já, pošli mě.“

 

Pán Bůh se nám nechává poznat nejrůznějšími způsoby. Často přichází jako ten hlas tichý, jemný. A nechává člověka k sobě přicházet různými cestami. Bible nám ukazuje hned několik takových cest: cesta zákona, cesta spravedlivého jednání, cesta modlitby, cesta hledání moudrosti, cesta lásky, cesta pochybností… Ty cesty se navzájem nevylučují. Bible nám je všechny dosvědčuje. 

Hospodin nás zve, abychom některou z těchto cest, které vedou k němu, zvolili. Kristus pro nás všechny tyto cesty otevřel. A my proto čekáme, až k nám Bůh promluví, až bude působit svým Duchem, a my popojdeme na té své cestě zase dál. 

Naše naděje se opírá o to, že on už k nám dříve mluvil. Díky tomu jsme se tady přece sešli, že už k nám promluvil. 

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015