Blahoslavův dům, 1. 1. 2020, mh

 

 

Text:               Genesis 1, 1-26                    

                

Čtení:             Lk 12, 1-7                                          

 

Písně:            616, S 286, 8, 535, 510, 397, 650, 697                

 

Kázání:

 

Americký teolog Thomas Long kdysi položil otázku: Jak je možné, že na základě jednoho dramatického, strhujícího biblického vyprávění vznikají tisíce a tisíce nudných kázání? A ve své úvaze pokračoval: Jestliže biblický svědek pro svou zvěst zvolil určitou formu, jak si nějaký kazatel může myslet, že pro tuto zvěst zvolí nějakou vhodnější nebo lepší formu? A Thomas Long tak dochází ke svému doporučení, aby kazatelé vnější formu biblického svědectví ve svém kázání zachovávali. 

Long měl ovšem konkrétně na mysli biblická vyprávění: doporučoval tedy kázání koncipovat jako vyprávění – které ale nebude nějakým přežvýkáním a rozmělněním biblického příběhu, ale bude narativním kázáním, které to původní, biblické vyprávění bude vykládat. (Výborný příklad takových kázání můžeme najít třeba v knihách nizozemského kazatele Nico ter Lindena, které jsou překládány do češtiny.)

Long pojednával o biblických vyprávěních, jiní autoři přicházejí s podobným doporučením i pro biblické texty poetické: kázání má pokud možno zachovat něco z jejich obrazného jazyka, z jejich zemitosti, z jejich sevřenosti. Nemá převádět básnickou řeč do jazyka suchých definic nebo odborných pouček.

Jenže na druhé straně: jak by kazatel mohl z týdne na týden přebásňovat biblický žalm, báseň, která do své konečné podoby krystalizovala třeba stovky let? Jak by se mu mohlo zdařit někdy mezi úterkem a sobotou, nebo třeba během jednoho pátku taková slova přebásnit, převést je do současného a srozumitelnějšího jazyka? Něco takového se může sotva podařit.

 

Dnes jsme právě jeden takový poetický text četli. První kapitola knihy Genesis - to je úchvatný kus starověké hebrejské poezie. Není to vědecká zpráva o počátku světa. Není to ani pokus o vědeckou zprávu o stvoření. Je to hymnus, oslavná poetická báseň.

A obsahem tohoto hymnu není popis, JAK a z čeho svět vznikl, nebo také kdy svět vznikl. Něco takového zajímá možná některého dnešního čtenáře. To my dnes v Bibli hledáme takové informace a údaje, ale někdejšího autora, původce tohoto hymnu něco takového vůbec nezajímalo. Co ho tedy zajímalo? Zajímalo ho něco mnohem důležitějšího: PROČ svět vznikl? A také: PROČ je tady člověk – jaké má člověk místo ve světě?

Na tuhle otázku chce tenhle biblický autor odpovědět. A pro vyjádření své odpovědi zvolil tento svědek formu oslavné básně - hymnus.

 

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Ta slova vyjadřují Boží svrchovanost. Sloveso stvořit nenajdeme v Bibli nikde k označení činnosti člověka. Vyjadřuje jednání, které bylo jedinečné, s ničím nesrovnatelné. Tato první věta Písma mluví velmi prostě a zemitě: neříká se tu nic o stvoření kosmu, tj. uspořádaného vesmíru. Tady se mluví o tom, že Hospodin utvořil zemi – tedy místo pro život člověku. A utvořil zemi oddělené od místa, které je naopak vyhrazeno pro něj. Říkáváme tomu místu nebe, nebesa, protože je člověku stejně jako nebe nedostupné a nedosažitelné.

A po té první větě následuje sedm slok této básně o stvoření. Vyzpívává se v nich, co všechno Bůh také utvářel, čemu dal vznik a řád: Světlo. Vodstva. Země. Stromy. Slunce, měsíc a hvězdy. Mořští tvorové a ptáci. Zvířata a zvěř.

 

V 19. století začali literární vědci srovnávat starověké literární díla. Zjistili, že tyto verše Bible se tematicky velice podobají jiným starověkým textům. A tak někteří z nich došli k náhledu, že Izraelci je prostě jen opsali, a to ještě nepřesně.

Jenže v tomto hymnu je všechno podáno zcela jinak než ve srovnávaných textech! Slunce bylo pro mnoho jiných národů nejvyšším božstvem - pro biblického autora je ale jen součástí stvoření. Měsíc byl pro některé národy také božstvem, podobně jako i hvězdy na nebi - pro našeho autora je ale jen částí stvoření. Mnohé národy uctívaly vodstva, řeky nebo tůně (protože vypozorovali, že voda je nezbytná k životu: dává tedy život) – ale pro Bibli je voda zase jenom součást stvoření. Jiné národy tehdy uctívaly zemi matku – živitelku, další uctívaly mořské tvory, ptáky, dobytek - ale podle tohoto hymnu je to všechno jen stvoření. Jen inventář toho dech beroucího díla, který vytvořil ten jediný Bůh. Jeden jediný, takže ani není třeba uvádět jeho jméno: Je totiž pouze jeden Bůh Stvořitel.

Celé stvoření tu není zmiňováno proto, aby je člověk zbožně uctíval, anebo dokonce aby mu sloužil. Právě naopak: stvoření je tu představeno s tím, že tu má být ke službě zemi, případně člověku. A tak slunce a hvězdy dostávají za úkol oddělovat světlo od tmy, den od noci. Nejvyšší božstva pohanských národů se v biblickém podání stávají jen jakýmsi svítidlem pro zemi.

A vodstva se v tomto podání stávají jen materiálem, která má být k ruce Stvořitele-architekta: na určitém místě se mají nahromadit a jinde naopak nebýt. Mají za úkol sloužit zemi.

A podobně je to se zemí: má vydávat plody, které budou člověku za pokrm. A podobně všechna fauna bude člověku podřízena: člověk totiž dostane privilegium dát všem tvorům jméno, což je projev jeho nadřazeného postavení. Člověk je vrcholem celého stvoření. Smí se domnívat, že stvoření je tu pro něj.

 

Proč je tady člověk? Jaké je jeho místo? Člověk dostal poslání od Utvořitele: „Podmaňte zemi a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se hýbe.“ Člověka jeho výsadní postavení neopravňuje, aby se stvořením majetnicky nakládal, vyhubil živočichy, exploatoval přírodní zdroje, zničil životní prostředí. Člověk dostal úkol na zemi šafářovat: být dobrým a odpovědným hospodářem. Tím, že dostal tento příkaz od Tvůrce je také zároveň řečeno, že nemá zbožňovat a uctívat ani sám sebe. Je podřízen Boží autoritě.

I když zažíváme obdiv nad řádem hvězd, nad hlubinami vod, nad plodivou schopností země, nad krásou přírody, máme vědět, že nad tím vším stojí Boží slovo. Tak jako země má svůj protějšek v nebi, má také člověk svůj protějšek: v Hospodinu. Jsme tu, abychom měli společenství s Hospodinem.

 

Proč o tom všem mluvíme dnes, na začátku nového roku? V tom stvořitelském řádu je zahrnut i čas. Když zde čteme o střídání dne a noci, znamená to, že Tvůrci je podroben i čas. Uspořádání času bylo jeho záměrem také. On je také Pánem času, je Pánem i nad mým časem. Nad tím, který byl, nad tím, který mám před sebou. Nad tím, který mám vyměřen. Jiný biblický svědek, žalmista, napsal v jiné době a na jiném místě: „v rukou tvých jsou časové moji.“

A žalmista naší doby, farář Sváťa Karásek to jednou ve svém kázání takto pozoruhodně přebásnil a vyložil:   

          „Můj čas je ve tvých rukou,

    to vyznává i to skvělé:

     můj čas není v mých vlastních rukou,

     to nejdůležitější nedržím, nesvírám,

     netřímám ve své ruce jako motýla v zaťaté pěsti,

     otěže času nejsou v mých rukou.

 

         Můj čas není v mých rukou,

     nerozhoduji o něm, nejsem sám sobě pánem,

     můj čas je v rukou kompetentnějšího,

     v rukou toho, kdo víc chápe a víc miluje –

     všechny moje časy jsou ve tvých rukou, Pane.“

 

Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015