Blahoslavův dům, 12. 1. 2020, mh

 

 

Text:               Matoušovo evangelium 3, 13-17                     

                

Čtení:              Iz 42, 1-9                                            

 

Písně:             442, 627, 628, 647, 510, 544                 

 

Kázání:

 

Sestry a bratři, co znamená křest? A co znamenal křest, ke kterému vedl prorok Jan?

Jan vyzýval lidi k pokání, tzn. ke změně myšlení, ke změně jednání. Někdy drsně, neurvale: když má za to, že někteří stojí o jeho křest jen proto, aby si splnili svou náboženskou povinnost, řekne jim naplno: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?“

Být pokřtěn u proroka Jana Křtitele znamenalo projevit pokání – lítost nad svým zlým jednáním a uvažováním, a také touhu po změně myšlení a po změně svého jednání. A tak za Janem přicházeli lidé z celé judské země, jak v evangeliu čteme jinde, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.

Jak Janův křest probíhal? Jan lidi provázel řekou Jordán, nejspíš v místě, kde byl brod. Vedl je od jednoho břehu k druhému, a dával jim tak možnost připomenout si, jak právě v těchto místech kdysi procházeli Jordánem jejich předkové. Bylo jim dáno odejít z Egypta, ze země otroctví a úzkosti, a v těchto místech procházeli Jordánem do své zaslíbené země. Do země, kterou dostávali jako dar od Hospodina, kde budou moci svobodně žít a svobodně Boha chválit.

A tak tento přechod přes řeku Jordán byl pro tyto předky hranicí, jasným předělem: za sebou zde nechávali to, co je dosud spoutávalo a zužovalo, všechna otroctví svého starého života. Před nimi se naopak otevírala nová země, nové místo k životu, nová očekávání. 

Lidé, kteří přicházeli za Janem a nechávali se do něj křtít, měli možnost něco z toho zažívat. Vyznávali tady své nesvobody, své spoutanosti a otroctví a svým křtem dávali najevo, že to staré chtějí opustit a nechat za sebou. Že chtějí vstoupit do nového prostoru, do nového času svého života, do „země svobody“. A přechod přes Jordán se jim také stával jasným předělem mezi tím, co v jejich životě bylo dříve, a tím, co bude, předělem mezi starým a novým. Takový význam měl křest u Jana Křtitele.

Proč by ale měl takový Janův křest pokání absolvovat Ježíš? Z čeho by se měl vyznávat, kvůli čemu by měl prosit za odpuštění? Nevíme nic o tom, že by zůstával lidem něco dlužen, že by hřešil – to znamená, že by jednal tak, jakoby Boha nebylo. Přesně naopak, Ježíš jednal tak, jakoby Boha bylo. Ježíš jednal tak, jako že Boha je. Všude, kam Ježíš přišel, kam Ježíš vstoupil, tam Boha bylo: Boží blízkost byla lidem zřejmá. 

Proč měl být tedy Janem pokřtěn Ježíš? I prorok Jan, muž, který se s ničím a s nikým nepáral, chlap, který připomínal Boží soud všem lidem, vhod či nevhod, který měl i pro ty nejzbožnější a nejpřísnější dodržovatele Božího zákona oslovení „plemeno zmijí“, i tenhle Jan se teď před Ježíšem zaskočeně ptá: „Ty jdeš ke mně? Vždyť já bych měl být pokřtěn od tebe.“

„Připusť to nyní“, vyzývá ho Ježíš. „neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Jan má připustit Ježíšův křest. Ježíš svými slovy projevuje, že Janovu překvapení a zdráhání rozumí. Ježíš ví, že Janovy výhrady vůči tomu, aby sám Ježíše křtil, jsou docela oprávněné.

Ježíš ale dává Janovi najevo, že jde o Boží záměr. Je v Božím plánu, že Ježíš má ze solidarity s lidmi vzít na sebe i znamení křtu. Takovým způsobem se má také naplnit slovo jednoho z proroků o Mesiáši: „byl počten mezi nevěrníky, nesl hřích mnohých.“ 

„Tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá“, nebo jak můžeme jinak číst: „abychom naplnili všechnu spravedlnost“ – to jsou vůbec první slova, která v Matoušově vyprávění od Ježíše slyšíme.

Rozhovor Ježíše a Jana – to bylo to, co křtu předcházelo. To, co pak následovalo, bylo zjevení Boží vůle, Boží moci. To, co se dělo pak, bylo tak důležité, že vypravěč Matouš samotný křest úplně vynechá. Pro jeho svědectví nebylo důležité, jak křest proběhl, na kterém místě se stal, co při něm prorok Jan dělal a říkal, nebo naopak, co neříkal. 

Čteme tu o tom, co bylo ze všeho nejdůležitější. Podstatné bylo, že se tu zjevil Bůh sám. Na tomto místě sestupuje ze svých výšin a sám dává poznat svůj záměr, a tak i sám sebe. Sestupuje jako Duch, který přichází a inspiruje Ježíše. Sestupuje jako hlas, který potvrzuje dávná slova jiného proroka - žalmisty: „Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil.“ 

Ježíš byl Božím Synem. Nestal se Božím synem teprve svým křtem. Nestal se Božím Synem až při křtu, nebyl Bohem přijat až po svém křtu nebo následkem křtu.

Synem Božím byl Ježíš od počátku. Svým křtem – svou účastí na křtu pokání ale Ježíš projevil, že ho od lidí neodděluje nic. Ačkoli nemusel, ačkoli se tomu Křtitel Jan vehementně bránil, dal se stejně jako jiné lidé od Jana pokřtít.

A tím Ježíš otevřel možnost ke konání křtu křesťanského. To už ale není jen křest pokání – ale křest na odpuštění hříchů. Jen díky Ježíš a jeho působení můžeme rozumět, že Bůh je připraven odpustit naše selhání, jestliže ho o odpuštění prosíme, jestliže litujeme a stojíme o to změnit své smýšlení a jednání.

V téhle naději také církev slouží svátostí křtu. Stal se znamením Božího odpuštění a Boží přízně. Platí pro nás dospělé, a stejným znamením je i pro naše děti. Amen. 

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015