Blahoslavův dům, 16. 2. 2020, mh
Text: Žalm 119, 1-2
Čtení: Mt 19, 13-22
Písně: 635, S 90, 440, 671, 579, 685
Kázání: Cesta ke štěstí
Jak žít šťastný život, blažený život? Co k takovému životu vede? Zajímalo to tenkrát toho mladého muže, který se přišel ptát Ježíše, zajímá to i nás dnes. Každého to zajímá.
Svou odpověď na tuto otázku přináší také kniha žalmů, ze které jsme nyní četli. Celá kniha žalmů vlastně začíná tématem štěstí. První slova prvního žalmu zní: „Šťastný je ten, kdo nechodí podle rady svévolníků, kdo nestojí na cestě hříšných, kdo nesedává s posměvači – nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“
Taková je zkušenost žalmisty, kterou nám ve své písni přibližuje: když si budu dělat, co chci, ke štěstí mě to nepřivede. A tak to vysloví hned na začátku: vymezuje, které cesty a způsoby ke štěstí nevedou: jak se ke štěstí nedojde.
Ve druhém verši naznačí, kde naopak cestu ke štěstí nachází: „Blaze muži, který si oblíbil Hospodinů zákon.“ A všechny další žalmy v žaltáři pak dosvědčují, čím vším na této cestě člověk prochází. Zjišťujeme zde, že štěstí není stav trvale radostných pocitů, neznamená stále být happy, ale je cestou, na které člověk také prochází velkou bolestí, opuštěností nebo smutkem.
Tato cesta, cesta Hospodinova zákona má ale cíl. Proto se k tématu štěstí (blaženosti) vrací i Žalm 119. Předpokládá se, že tento žalm kdysi celou sbírku žalmů uzavíral. Žalm 119 tedy na závěr žaltáře přicházel se svou odpovědí na otázku po štěstí. V ekumenickém překladu čteme:
„Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život,
těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon.
Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví,
Těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem.“
Anebo jak zní jiném překladu:
„Šťastní jsou lidé bezúhonné cesty,
kteří chodí podle zákona Hospodinova.
Šťastní jsou lidé, kteří zachovávají jeho svědectví,
z celého srdce se na něj dotazují.“
Tato slova žalmu mluví o lidech šťastných, blažených. Ta slova jsou blahopřáním, žalm těmto lidem blahopřeje. A zároveň konstatuje, že tak to s těmito lidmi nimi je: možná si právě teď šťastní nepřipadají, možná že nepociťují žádnou obzvláštní blaženost, jsou ale šťastní před Bohem, protože on o jejich situaci ví a jednou se projeví.
Jenže tady slyšíme o lidech bezúhonné cesty. Kdo by o sobě mohl říct, že žije bezúhonným životem, že prochází svým životem bez provinění? Myslím, že nikdo, kdo je alespoň trochu soudný.
Ostatně, neříká to o sobě ani sám žalmista. A neříká to ani o nikom z lidí, kterým svá slova adresuje. Ani my dnes v církvi si nemůžeme myslet, že by se tahle slova bez dalšího vztahovala na nás. Při tom ale nemusíme mít pochybnost o tom, že kdo žije bezúhonně, je šťastný. Žalm nás o tom ujišťuje.
„Šťastní jsou lidé bezúhonné cesty, kteří chodí podle zákona Hospodinova.“ Zkušeností žalmisty bylo, že k takovému šťastnému životu vede Hospodinův zákon, tóra. Slovo tóra obvykle překládáme jako zákon, ale jeho význam je mnohem širší, znamená totiž také učení, řád, ukazatel nebo souhrn pravidel. Je to tedy zákon v tomto širokém smyslu slova.
A tento zákon vede ke štěstí ty, kteří podle něj žijí, nebo jak v žalmu čteme: kteří chodí podle zákona. V souvislosti s životem a žitím čteme v Bibli často o chození: chodit znamená být v pohybu, chodit předpokládá určité úsilí, znamená to, že postupujeme jistým směrem, jdeme za určitým cílem; a děláme docela konkrétní kroky. Slovo chodit je mnohem určitější, konkrétnější a zemitější než naše zaužívané a obecné sloveso žít.
„Chodí podle zákona Hospodinova.“ Abychom lépe porozuměli, slyšíme vzápětí paralelní vyjádření: „Šťastní jsou lidé, kteří zachovávají jeho svědectví.“ Zákon, jak je nám předán, je tedy zároveň svědectvím. Je tím, co nám naši předkové dosvědčili. Dosvědčili nám, že to je dobrý způsob: je to totiž ten způsob, který se rozhodli předávat svým dětem; a každý člověk takto svým dětem předává jen to, co poznal jako nejlepší. Dosvědčili pro nás, že slova zákona pochopili a přijali jako slovo od Boha. S celou svou zkušeností, s věrohodností vychovávajícího rodiče nám dosvědčují, že ti, kdo slova zákona zachovávají a kdo se na ně dotazují, jsou šťastní.
Proč ale autoři žalmu 119 tahle slova vůbec napsali? Bylo to z povinnosti, kněžské či katechetické? Dostali za úkol?
Podívejme se, jakou má žalm 119 podobu. To není náboženská agitka nebo věroučná příručka. Žalm 119 je hymnus, je to oslavná báseň, monumentální kompozice! Dvacet dva osmiverší zaumně sestavených jako jedna veliká oslava Hospodinova zákona! Oslavnou báseň, hymnus nenapíše člověk z povinnosti, na příkaz, na zakázku. A napíše-li - a jsou takové případy, např. oslavné komunistické básně a písně z padesátých let u nás - další generace takové pokusy nebere vážně. Žalm 119 četli desítky generací a další generace ho ještě číst budou.
Také tento žalm byl určen insiderům: Božímu lidu. Ukazoval jim cestu ke štěstí, jak ji předchozí pokolení rozpoznala: chodit podle Boží zákona, zachovávat jeho svědectví. A nenamlouval jim, že se jim to daří. Ono se to člověk úplně dařit nemůže! Ani nám se to nedaří.
Ježíše kdysi oslovil člověk, který měl za to, že všechno dělá správně. Ptal se: „Co dobrého mám ještě udělat, abych získal věčný život?“ Je přesvědčený, že všechna hlavní přikázání dodržoval. Neví, co mu tedy ještě schází. A tak mu Ježíš dává nahlédnout, co mu k dokonalosti chybí: „Tak tedy prodej, co ti patří, a následuj mne.“
Ježíš na nikoho jiného neměl tak vysoké požadavky. Ale když si chce někdo myslet, že se mu slova zákona daří naplňovat, nechává ho Ježíš s takovými vysokými nároky konfrontovat. Ukazuje, co nám schází k dokonalosti, ukazuje, v čem nejsme svobodní. Odkáže k cestě tóry-zákona jako k té nejlepší cestě. A zároveň ukáže, že na té cestě potřebujeme také Boží odpuštění, protože se nám po ní jít nedaří.
To je tedy cesta ke štěstí, kterou ukazují naše dnešní čtení z Písma: ptát se na cestu Boží zákona, pídit se po ní, toužit po ní. A také jít touto cestou. A když zjistíme, že na této cestě selháváme, spoléhat se na Boží přízeň. To je cesta šťastného života. Amen.