Blahoslavův dům, 15. 3. 2020, mh

 

 

Text:               Janovo evangelium 4, 5-42

                

Čtení:             Ex 17,1-7  

 

Písně:            95, 367, 647, 672, 544,                          

 

Kázání:         

 

Milí lidé, sestry a bratři, nakolik má kázání reagovat na to, co se děje ve společnosti, mezi lidmi? Nemělo by kázání přinášet hlavně úlevu a odpočinutí, třeba právě tím, že aspoň na chvíli nebudeme myslet na to, co se jinak děje všude kolem nás?

 

Myslím, že kázání nemůže opomíjet otázky, nejistoty, obavy, úzkost, které zažíváme a s kterými pak také přicházíme na bohoslužby. Zvlášť když jsou to témata, která hýbou celou společností a která jsou nejen tématy těchto dnů, ale celých týdnů a měsíců. Středem bohoslužeb se ale nestanou, služby Boží mají své vlastní téma.  

Nehledal jsem proto pro dnešní kázání zvláštní biblický text, který by se zdál mluvit do současné situace. (Který text by to ostatně mohl být? Třeba vyprávění o deseti egyptských ranách?) Místo toho navrhuji, abychom to zkusili obráceně: čtěme čtení z Bible, které je pro dnešní neděli doporučeno v Ekumenickém lekcionáři, v některých církvích je tedy závazné, a zkusme společně objevovat, zda tato slova Písma říkají něco TAKÉ do aktuální situace.

 

Ježíš hovoří se samařskou ženou. To byl skandál! Bylo tehdy skandální, když muž oslovil neznámou ženu. A to tím spíš, když ta žena byla na veřejnosti sama. A to tím spíš, že Ježíš byl Žid a ta žena byla Samařanka, protože mezi Židy a Samařany bylo velké napětí. Kdybychom měli stručně vyjádřit, z čeho toto napětí pocházelo, mohli bychom říci: jedni druhé měli za jinověrce, za sektáře. Obě etnika uctívala jednoho Boha, stejného Boha a měla také částečně stejnou Bibli. Svůj chrám měla ale každá skupina na jiné hoře a jejich náboženství, tedy způsob, jakým Boha uctívali, byl odlišný. Přesto Ježíš otevírá rozhovor.  

Ježíšova rozmluva se Samařankou je snad nejdelší z jeho hovorů, která nám evangelia zachycují. Nečteme tu – jako v jiných případech – pouze otázku a odpověď. Anebo – jak je tomu v řadě dalších případů – rozmluvu se schématem: otázka tazatele – Ježíšova protiotázka - odpověď tazatele – odpověď Ježíše. Tady Ježíš k neznámé ženě promluví hned sedmkrát. Janovo evangelium nám tu představuje Ježíše v jeho velkém zájmu o člověka.

 

„Dej mi napít“, začíná Ježíš rozhovor. Ježíš sedí u studny, je právě kolem poledne. Přirozená potřeba, řekli bychom.

Jenže voda – to není jen nějaký prostředek k osvěžení. Voda je přece tím, co vůbec dává život. Voda umožňuje život. Bez vody nelze žít, říká jedno známé rčení. V posledních letech si to znovu začínáme s naléhavostí uvědomovat. A proto je voda také symbolem – toho, bez čeho není život možný. Je symbolem pro vše základní, z čeho žijeme.  

 

„Dej mi napít“. Ježíš budí v té ženě dojem, že od ní něco potřebuje. A jistě, možná se nyní potřebuje trochu napít vody. Na druhou stranu je to ovšem on, kdo přináší to, co lidé k životu potřebují.

Takové situace se mohou stávat i nám. Máme dojem, že naše víra, naše náboženství, nebo dokonce Bůh sám od nás něco žádají. Například pamatovat na druhé, být s lidmi solidární, umět nabídnout praktickou pomoc. A přitom je ovšem tak, že se tu pouze nabízí to, co my k životu potřebujeme. Nabízí se nám, co potřebujeme dělat, aby náš život měl smysl. Aby naše dny nebyly jen přežíváním, ale byly opravdovým životem. Kdybychom si to lépe uvědomovali, žádali bychom Boha, aby dal takto život našim dnům.

 

Samařská žena tomu ještě nemohla rozumět. Vidíme, jak si Ježíšova slova nepřipouští k tělu. I to je pro nás poučné sledovat. Nejdříve se ohradí stylem: Jak to, že ty ke mně vůbec mluvíš? Jak to že ty ode mě vůbec něco chceš? Ježíš se ale její reakcí nenechává odradit, na své cestě za člověkem dál překonává hranice a meze. Přestože ke každému člověku přichází v pozici, ve které by měl naopak právo žádat.  

Odpoví slovy: „Kdybys jen věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou“. Žena stále nerozumí, nezaslechne, že Ježíš tu mluví o vodě jako o symbolu. Proto mu odpovídá: „Pane, ani vědro nemáš…“ Voda, kterou Ježíš dává, se ale nenabírá kýbly ani žejdlíky.

 

A když napotřetí žena odpoví se stejným nepochopením („Dej mi napít, abych už nemusela chodit pro vodu…“), Ježíš v rozhovoru přechází ke konkrétnostem jejího života: „Zavolej svého muže a přijď sem.“

Když Ježíš mluví o konkrétních okolnostech našich dní, nejde především o to, co kdy a jak a jak často jsme povinni dělat. Ani nejde předně o to, abychom něco naopak dělat nemuseli, abychom si ulevili („abych už nemusel…“). Ježíš nás předně upomíná na naše vztahy. Jeho slova nás upomínají na naše viny a selhání v našem vztahu k Bohu a v našich vztazích ke druhým lidem. Jeho slovům začneme rozumět, když si jeho slova připustíme k tělu. Když přestaneme se svými teoretickými spekulacemi, nebo chytračením, jak si ulevit od svých povinností. Začneme jim rozumět, když si přiznáme svou situaci před Bohem a odpovíme svým vyznáním vin.  

 

Ale samařská žena se ještě vytasí s jinou taktikou. Známe ji dobře. Začne mluvit o náboženství, jako by se jí netýkalo. Docela neosobně. Jakoby poučeně. Teoreticky.

Nejdřív vysloví jakési obecné uznání směrem k Ježíšově osobě („vidím, že jsi prorok“). Pak použije své jisté povědomosti a otevře velmi oblíbené téma: jaké jsou rozdíly mezi různými náboženstvími („naši předkové… ale vy židé…“). Ježíš ale nereaguje ani na její nijak nezavazující projev uznání ani se nepouští do výkladu o odlišnostech různých věr a náboženství. Dává nahlédnout, že podstatná není podoba našich náboženství, podstatné je uctívat Boha v duchu a v pravdě.

 

Ježíš a neznámá žena mluví po celou dobu jakoby mimoběžně: každý o něčem jiném. Až docela na závěr ženě dojdou slova. Neodpoví slovy, odpoví ale na celý rozhovor svým dalším jednáním. Přemožena tím, co při setkání s Ježíšem zažila, nenechává si to pro sebe, ale myslí na druhé. Jde za druhými lidmi, mluví s nimi. Způsobem, kterým může, se chce s druhými rozdělit.   

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015