Vytisknout

2. neděle postní, Reminiscere, 8. 3. 2020, Blahoslavův dům, VSS

„VÍRA PODLE ABRAHAMA“

písně: 200, S 239, 622, 176, 678, 419
čtení Písma sv.: J 3,1-12 / Gn 12,1-4a

 

I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

 

Milí lidi, ještě, než dojde na cokoliv dalšího, potřebuju se vyrovnat s těmi jmény: Abraham a Sára. Nejdřív byli Abram a Sáraj. Abrahamem a Sárou se museli teprve stát, trvalo to, nová jména dostali od Hospodina. Ale přece jen se Abrahamem a Sárou stali. A já už jim asi nedovedu říkat postaru, jak by se patřilo s ohledem na dnešní část jejich příběhu. Abychom se v tom pořád dokola nemotali a nezadrhávali se, dovolte mi, prosím, abych Abramovi říkala prostě Abraham a jeho ženě Sáraj Sára (už proto, že vím, jak tu Sáru skloňovat…).

Povolání Abrahama. Nebo Abraham poutník. Tak by se ten příběh dal nadepsat. Příběh o člověku, který mohl klidně zůstat tím, kým byl: dědicem z dobré rodiny, bohatým šejkem. Příběh o člověku, který se však místo toho rozhodl uposlechnout zvláštní Hlas, stát se poutníkem a praotcem všech, kdo to udělali po něm. Příběh, který není reportáž o cestě z bodu A do bodu B, ale mnohem spíš vyznáním víry, pozváním pro nás, modelem pro naše příběhy.

„Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu…“ Opustit zemi, kmen i nejužší rodinu. To není jen táhnout o pastvisko dál, to není jen běžné kočovnické stěhování. To je zářez do života. Nechat za sebou jakoby 3 soustředné (záchranné) kruhy. Všechno to, co má člověk kolem sebe jako nárazníky pro případ ohrožení či nouze. Abraham má opustit všechno to, co rámovalo, strukturovalo a naplňovalo jeho dosavadní život. Společnost i náboženství, rodinné zázemí i zajištěnou budoucnost. Má se stát cizincem, hostem v neznámé zemi, zůstat právně i sociálně trochu viset ve vzduchu. Vzdát se všech opor, co v průběhu života on i jeho blízcí nashromáždili. Všech? I ne, s sebou bere svou ženu, Sáru. Jenže ta je neplodná. Jemu samotnému už je prý 75. Příběh jako by tím chtěl zdůraznit, že už jsou tak trochu za zenitem, že sami o sobě nemají budoucnost. A navíc jsou bez těch dětí trochu křehcí, důchodové připojištění tehdy ještě nebylo…
Abraham má navíc zamířit do země, kterou mu Bůh teprve ukáže. Je to nápadně nekonkrétní. Žádný itinerář, alespoň prozatím, žádné přesné místo určení, kam se vydat. Má se nejen vydat na cestu, dát se do pohybu a opustit svoje kořeny, ale vůbec se pustit do prostoru, který je vyznačený jen tím, co mu Hospodin ukáže. To je hodně dobrodružné zadání!
Na cestu dostává Boží slib. Velké učiním tvé jméno. Požehnám tě a ty se můžeš stát požehnáním pro druhé.
Zaujalo mě to jméno… …kdysi v Babylóně si lidé chtěli udělat jméno a začali stavět věž, co prý bude sahat až do nebe. Jenže to nedopadlo moc dobře. Abrahamovo jméno chce učinit velikým sám Bůh. Abraham se nemusí o zlomkrk honit za světskou slávou. Jeho jméno ale nezapadne jako jména mnohých jeho současníků. Jeho jméno si budou připomínat židé, křesťané, muslimové i mnozí další po celém světě.
A pak je tu to slíbené požehnání… …dobro, zdar, ochrana, pomoc, … Ne ve smyslu všech jednotlivých situací, které člověka v živote potkají, ale ve smyslu života jako celku. Že se to celé nerozpadne na 1000 kousků, že to jaksi drží pohromadě, i s průšvihy, co člověk naseká. U Abrahama je to znát hezky – nebyl to žádný superman, o jeho poklescích a selháních čteme na stránkách Bible nejednou. Jeho lidské chyby však neruší záměr, který s ním Bůh má.
Požehnání tu není jen pro Abrahama. Není to nějaký mazánek, kterému Bůh nadržuje oproti ostatním. Naopak. Skrze Abrahama chce Bůh požehnat i jeho okolí, vlastně všem lidem. Prožiješ mnoho dobrého, Abrahame, i když se to teď může zdát nepravděpodobné, a druhým se staneš pomocí, nikoliv překážkou na jejich životní cestě. To je Boží slib.
To je taky jedna z mála věcí, které si Abraham na tu cestu skutečně může vzít. Jistě, jeho život byl nepochybně obtížen o něco méně předměty než ten náš, žádné knihy, fotky, broušené sklo či porcelán po babičce, a přece se domnívám, že si s sebou nemohl vzít vše, co měl. Stát se poutníkem znamená taky redukovat. Přemýšlet, co si nosím s sebou, odkládat. Dokonce i když má člověk nakrásně nějaké ty velbloudy, jakože Abraham jich skutečně pár měl.

Abraham dostal pozvání a na cestu požehnání jako dárek. Rozhodl se obojí přijmout. Přestat se točit v kruhu, v onom koloběhu života, ve kterém se všechno děje tak, jako vždycky, ve kterém se vlastně už nemůže stát nic nového. Abraham totiž tušil jiného Boha. Ne Boha plodnosti, který se pohybuje v rytmu sezón a koloběhu ročních období, ale Boha, kterého je třeba hledat před začátkem a za koncem všeho jsoucího. Boha, jehož obraz si nelze vyrobit, a pak postavit na noční stolek. Boha, který provází časem, všemi zeměmi. Abraham se na něj spolehl. Jak se píše v listu Židům: „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Žd 11,8) Abraham uvěřil, že život není kruh, ale přímka, že je to cesta. A odvážil se na ni. Proto ji nelze vyznačit na mapě, protože je to cesta víry.

Abraham uvěřil a vyšel. Jenže my si o něm čteme namnoze usazení, zakořenění, zajištění, v pohodlí svého kostela, v pohodlí své oblíbené kavárny, v pohodlí svého DOMA. Bývaly doby, kdy jsem si svých 5 švestek v několika banánových krabicích stěhovala z jedné koleje na druhou, do jiného města, a pak do jiné země, pak zas zpátky do města, které se v mezičase pro mě stalo cizím. A teď bydlím devátý rok v jednom bytě, zabydlená a zakořeněná, balit se a stěhovat se mi nechce, vlastně se toho možná trochu i bojím. Ne že by to bylo to nejzásadnější, ale svým způsobem to o té usazenosti vypovídá, domnívám se. Máte to podobně?
Pokud ano, pak jsme na tom možná trochu jako ten Nikodém, co mu Ježíš nedal spát a potají se za ním vypravil. Učenec a znalec Písma, který by se rád ponořil hlouběji, ale neví tak docela, kudy na to.
„Jediná možnost, jak zakusit nebe, je začít znovu,“ řekne mu Ježíš na nevyslovenou otázku.
Cože? Jak může člověk začít znovu, když už toho má tolik za sebou?
Začít znovu je narodit se duchovně, jako Boží dítě. Začít znovu je jako když otevřeš okno a vydýchanou ložnici naplní čerstvý ranní vzduch. Nevidíš ho, ale cítíš tu životodárnou změnu. Tak je to s každým, kdo se nadechne Ducha a začne znovu.

Nevím, jak Nikodém, ale Abraham začal znovu. Vsadil na jedinou kartu. Na Boha. A i když to neznamenalo, že by měl jednou provždy vyhráno nad pochybnostmi, tohle přitakání Božímu oslovení bylo zásadní.
Čas do Velikonoc vnímám taky jako čas k přemýšlení, v čem jsem zabydlená, co bych mohla odložit, co a kdo mě jistí. Jako možnost přitakat Božímu pozvání znovu, nově. Amen

modlitba
Pane a Bože, pozval jsi Abrahama na cestu a on se na ni vydal. Věříme, že i nás zveš na cestu za tebou, za tvým hlasem. I když občas ztrácíme směr, občas klopýtáme, občas se nám nechce, věříme, že s tebou je dobře. Prosíme, buď s námi, když je nám smutno, když se nám stýská, když se stěhujeme, když někoho opouštíme, když někdo opouští nás. Posiluj naši víru, abychom na tvé cestě setrvali. Amen.