2. neděle po Narození Páně, 5. 1. 2020, Blahoslavův dům

 

„O MOCI A BEZMOCI“

 

písně: ž 67, 692, 632, 306, 610, 302
čtení Písma sv.: Iz 60,1-6 / Mt 2,1-12

 

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

 

Včera jsme viděli 3 kluky s papírovými královskými korunami. Jé, 3 králové!, vyhrkli jsme současně všichni v autě. Přestože je všeobecně dobře známo, že to nebyli králové, ale mudrci, že 3 byly jejich dary, zatímco jich mohlo být kdo ví, kolik, půl tuctu, stejně dobře jako 70, přesto, že o jejich jménech nevíme vůbec nic a K+M+B je zkratka požehnání, přesto všechno pro mě ti 3 kluci byli jako ozvěna Matoušova příběhu. Připomněli mi ty muže, co se kdysi dávno vydali na cestu, aby se poklonili před čerstvě narozeným Kristem, a zároveň tím uvedli do pohybu události, které předznamenaly jeho budoucí cestu i jeho konflikt s mocnými tohoto světa.
Ten Matoušův příběh je vlastně dost drsný: nejen předávání darů, radost, úcta, ale také zápas o moc, úskoky, pronásledování, doslova boj o život. Narodil se Spasitel, ale narodil se do tohoto světa – do světa, který tolik potřebuje spásu, jenže ona se nestane jedním lusknutím prstů. Navzdory všemu tomu těžkému slyším v tom Matoušově vánočním vyprávění i leccos povzbudivého.

Všechno to spískají mudrci. Učenci. Dnešním jazykem by možná šlo říct i vědci, ti, kdo se snaží porozumět vnitřním zákonitostem světa, vesmíru, přírody. Místo jen na sebe do zrcadla, koukají taky na nebe. Pozorují noční oblohu, jestli někde nezačne z Boží vůle na tento temný svět svítit hvězda. A ono jo!
Ta hvězda je další moment v Matoušově příběhu, kolem kterého se vedou dlouhé diskuse. Byla to kometa? Nebo to byla konjunkce Jupitera a Saturnu, ještě ke všemu ve znamení ryb? Nebo co jako? Když o tom uvažuju v kontextu celého Matoušova vyprávění, vychází mi, že ať to bylo cokoliv, bylo to zkrátka znamení od Boha. Na nebi, protože tihle moudří muži byli na nebe zvyklí koukat. Něco, co v lidské řeči dostalo možná trochu nepřesné označení „hvězda“, něco, co je zvedlo z místa a pozvalo na cestu, něco, co jim tu cestu razilo a zároveň JE to dovedlo zarazit, zastavit. Důležité je, že tomu znamení mudrci porozuměli, uměli ho pro sebe správně vyhodnotit, rozklíčovat. To je pro mě veliké povzbuzení. Vida, Bůh chce být srozumitelný. Mluví jazykem „mého kmene“.
Mudrci to přečtou a vydají se na cestu. Za nově narozeným králem. V tom je pak taky trochu ta obtíž, že? Přijdou s tím za Herodem a nechtíce tak přitáhnou politiku, dlouhé prsty páně Heroda i smrt přímo k Ježíšovi. Do svých poznámek jsem si napsala otázku: proč ho vlastně prohlásí hned za krále? Myslím, že je v tom kus našeho člověčího vnímání – neumíme to říct moc jinak, lépe. Používáme své kategorie, a tak mluví mudrci o králi a Matouš o hvězdě a my zas o mudrcích nebo hvězdářích… Neumíme ten Boží záměr vystihnout líp než slovy. Ale ta slova jsou leckdy trochu zavádějící.
Učenci s sebou berou dary, které pak „obětují“ miminku Mesiáši. Zlato, kadidlo, myrha. Kdo zná Monty Pythonův Život Briana, vzpomene si možná na slova Brianovy matky: „S tím myrhou se příště neráčej obtěžovat.“ Opráski z historje svjeta ještě mnohem expresivněji mluví o kadidle. Jen to zlato se zdá být bez problému přijatelné… Mám ráda výklad symbolického významu darů od Nico Ter Lindena. Královskému dítěti učenci darují zlato, protože už ho nechtějí uctívat, místo toho chtějí vzdát úctu Bohu. Přinesou také kadidlo, protože tak, jako se kadidlo vznáší k nebi, vznášejí se k Bohu i modlitby mudrců, jejich odevzdání a vřelý dík. Odevzdají dítěti i myrhu, voňavou bylinu, kterou si dávají milenci a kterou také lidé balzamují své milované zemřelé. Protože královské dítě jako Ježíš žije prý každý den se smrtí před očima. Zlato, kadidlo, myrha. 3 symboly, 3 odznaky královské vznešenosti, 3 svátostné dary. A mudrci, kteří je zdálky přivážejí. Matouš vybarvuje obrysy dávného Izajášova snu, v němž celý svět přichází poklonit se králi posledního času. Snad proto si ty příchozí tradice zapíše na velbloudech a jako krále – podle té Izajášovy staré písničky.

Taky proto musejí mudrci do Jeruzaléma. V tom prorockém snu přece národy světa přicházejí do Jeruzaléma, který je jeho srdcem. To dá rozum!
Jenže v Jeruzalémě vládne Herodes Veliký a jít s tím velikým nadšením nad narozením nového krále právě za ním, to teda rozum zase nedává. Alespoň ne náš, my ho známe, holoubka, od Josefa Flavia i z Bible, paranoidní tyran, krutovládce a vrah je to.
Heroda zpráva o narození královského dítěte zastihne úplně nepřipraveného – o ničem neví! Musí si zavolat svoje moudré muže, aby mu cosi řekli. Pak to ovšem vezme smrtelně vážně. Je to paradox, Herodes je první, kdo s Ježíšem takhle vážně počítá, hned od počátku. Znalci Písma slyší o hvězdě a interpretují stará proroctví, ale nehne to s nimi. Herodes se celý rozklepe. Strachem a vzteky. A s ním celý Jeruzalém. Je to zajímavý kontrast: na jedné straně miminko Ježíš, při jehož spatření mudrce zaplaví radost a pokoj, na druhé straně král Herodes, který kolem sebe šíří svůj nepokoj.
V první chvíli jedná ale jako schopný diplomat a politik – zavolá si mudrce, tajně, aby se to moc nerozkřiklo a měl ještě prostor jednat, a pokusí se z nich nenápadně udělat své informátory, využít je ve svůj prospěch. Nadějná zvěst proroků tu má posloužit vládci v jeho nekalém plánu. I tohle jsou Matoušovy Vánoce. Hrozivé.
A přece hluboce nadějné. Nejen tím, že Ježíš nakonec unikne, aby mohl splnit své poslání. Nejen v tom, že mudrci jsou varováni a vrátí se jinou cestou. Ale tím, že svou krutostí a nelidskostí král zároveň odhaluje svou slabost, strach a nezajištěnost. Znamená to pro nás zjevení, skutečné odhalení toho, kro má opravdovou moc. Protože ten se o ni nebojí. Bůh se nebál. Je to kapka naděje, záblesk světla ve tmě. Tak často máme pocit, že slušnost, dobro, odpuštění jsou sice hezké, ale vlastně nemají žádný vliv. Že když se někdo obětuje, ostatní se ještě svezou po jeho zádech. Že o osudu světa se rozhoduje jinde a my nemáme možnost to ovlivnit – všechny ty mocenské, ekonomické tlaky, hrozby. A vida! Heroda vykolejí pouhá zmínka o Božím dítěti. Tak slabý a bezradný je ve skutečnosti ten, kdo se neumí prosadit jinak než zastrašováním. To platí nejen o Herodovi Velikém, ale i o všech těch našich Herodech. O šéfech v práci, o arogantních vyučujících, o mocipánech, co tvrdí, že NIKDY neustoupí. Stojí na hliněných nohou. Mohou ubližovat, zastrašovat, ba dokonce i zabíjet, jako tehdy Herodes v Betlémě. Mohou používat i zneužívat svou moc. Proti nim však stojí moc toho, který se z lásky obětuje, vydává, odpouští. V Jeruzalémě není k nalezení, lze se s ní setkat v zapadákově v Betlémě. A přece toto je opravdová moc a skutečně moudří lidé ji hledají, neváhají obětovat to nejcennější, aby ji našli. Spojencem Herodů je strach, který je však zároveň jejich největším nepřítelem. Spojencem skutečné moci je víra a její největší zbraní je láska, která sice neumí druhé k něčemu donutit, ale zato je umí proměnit.

Mudrci odešli z Betléma domů jinou cestou. Vrátili se jiní. I my můžeme odcházet jinou cestou, trochu jiní, než jsme přišli. Z každého setkání s Ježíšem. Z každých bohoslužeb, od každé večeře Páně, vstávat tak od každé modlitby. S novou odvahou, ujištěním o Boží blízkosti, s ulehčením z přijatého i darovaného odpuštění, s inspirací pro to, co dělat, i s předsevzetím, jít jinudy a jinak než dosud. Pak to totiž má smysl.

PS: Ti 3 kluci s papírovými korunami byli s největší pravděpodobností koledníci Tříkrálové sbírky, kterou letos už po dvacáté organizuje Charita. Loni se při ní vybralo přes 122 milionů korun. Na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, maminkám s dětmi v tísni a dalším potřebným lidem v regionech, kde sbírka probíhá. Desetina na rozvojovou pomoc v zahraničí. Každoročně koledují tisíce dětí a dospělých. Dobrovolně. Zažijí určitě i odmítnutí, ale taky osobní setkání s dárci, pocit vzájemnosti, solidarity, radost. I takhle se zjevuje ona moc, před kterou se spolu s mudrci od Východu skláníme.

modlitba
Pane a Bože, díky, že patříme mezi ty, kdo zaslechli tvůj tichý hlas. Že tušíme, kde hledat moudrost, lásku, spravedlnost i naději. Díky za hvězdy a znamení, která nám stavíš před oči, abychom nezabloudili. Dej, ať máme odvahu se za nimi vždy znovu vydávat. Amen

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015