Vytisknout

Boží hod vánoční, 25. 12. 2019, Blahoslavův dům

 

„NĚKDO TO RÁD HUSTÉ“

 

čtení Písma sv.: Žd 1,1-12 / J 1,1-5.9-14.16-18

 


Na počátku bylo Slovo,
to Slovo bylo u Boha,
to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život
a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí
a tma je nepohltila.
Bylo tu pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka;
to přicházelo do světa.
Na světě byl,
svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali
a věří v jeho jméno,
dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé,
jako děti pozemských otců,
nýbrž narodili se z Boha.
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
Boha nikdy nikdo neviděl;
jednorozený Syn, který je v náručí Otcově,
nám o něm řekl.

 

 

Vaříte/jíte na Vánoce rybí polévku? My ano. Máme ji moc rádi – zvlášť, když je pořádně hustá…
Dichtung, To je německy „báseň“ a prý to také může souviset s hustotou – zhuštěním.
Zhuštěné evangelium, to je Janův prolog k evangeliu. A zároveň je to báseň. Dost hustá!, jak by možná řekla naše omladina.
Letos jsem se po letech božohodových kázání na Matouše a Lukáše rozhodla pro Jana. Pro tu jeho písničku, co je v ní celé evangelium (jako v kostce bujónu vývar). Pevně věřím, že vám ovečky, pastýři, andělé, králové ani svatá rodina chybět přesto nebudou. Mimo jiné jsme se s nimi tak krásně potkali ve vánočním zvěstování, které pro nás na 4. adventní neděli připravily děti s pomocí dospělých. A taky se dost objevují v písních, co zpíváme.
Letos tedy ne o tom, JAK se Ježíš narodil, nic o tom, kdo a odkud se na něj přišel podívat a co vzal eventuálně s sebou, ale snad něco o tom, PROČ se Ježíš narodil.
Jak už jsem říkala, Janův text je báseň, písnička, hymnus, zkrátka poezie. Té každý rozumí po svém, oslovuje dost nečekaně, bez ohledu na to, s jakými očekáváními, předpoklady či předporozuměním ji čteme. Nemohu tedy nabídnout víc než to, co oslovilo mě, co ve mně nějak zarezonovalo.

Slovo. Slovo na počátku. Jako by Jan věděl, jak si lidé budou lámat hlavu nad tím, co bylo na počátku… Často se snažíme porozumět, co bylo tím prvním impulsem, proč a jak se to všechno stalo… Když se děti hádají, často slyšíte: „když ona mi sebrala tužku – ale když on mi zničil obrázek…“ a tak dál; schválně co bylo dřív a kdo za to může? Když přijdeme k lékaři, doptává se na první příznaky, souvislosti, předchozí léčbu, aby poznal počátek toho, co se s námi zrovna děje. Dobrat se počátku znamená porozumět trochu víc současnosti, trochu ji jakoby rozmotat a uvidět jasněji…
Zároveň se tím Slovem na počátku rozeznívá ozvěna 1. knihy Mojžíšovy. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Slovem. Když Bůh něco nového začíná, začíná to svým slovem, oslovením. Projevuje se slovem. Když tvoří svět. Když oslovuje Abrahama, když mluví k praotcům, když povolává Mojžíše a skrze něj Izrael, když vyřizuje svá slova skrze proroky.
Slovo, které bylo na počátku u Boha – které samo bylo s Bohem jedno, ale přitom se nějak uskutečnilo ve světě. Jak si to máme představit? Možná tak jako když my jsme totožní se svým slovem. Slovo je něco, co je v nás, co myslíme, dokud ho nevyslovíme. Ale ve chvíli, kdy je předneseno, tak už najednou ožívá svým životem, tvoří, jedná, nově uspořádává věci do souvislostí, proměňuje situace a vztahy, může někoho podepřít nebo přivést k činu… Jen si vzpomeňme, co všechno se na světě změní, když popíšeme nějaký objev, nebo cestu, nebo když někoho nazveme přítelem, manželem či manželkou, nebo jak jinak vidíme obraz, když ho někdo nazve jménem. Takovou moc má slovo lidské. Evangelista Jan nám připomíná: nejsme to jen my, kdo má co povědět k tomuto světu. Nejen naše slova a činy tvoří svět, ale na počátku bylo Boží Slovo, myšlenka, vůle… záměr… smysl. A byl to dobrý záměr – v Božím Slově je náboj pro život, je v něm světlo pro lidi, říká Jan! Mohli bychom říci, že své evangelium Jan začíná tímto ujištěním: Svět má smysl a cíl; Bůh vložil do světa smysl, hodnotu. V minulosti, ani v přítomnosti, ani v budoucnosti není chvíle, kdy by svět nepatřil Bohu.

Život. Ježíši Kristu lze rozumět jako zdroji života, jako jeho prameni. A zároveň jako jeho smyslu. Ježíš je odpovědí na životní otázky: vodou tišící žízeň, chlebem zahánějícím hlad, vínem dávajícím radost, světlem osvěcujícím temnoty. Promítám si v hlavě příběhy o Ježíšovi a jeho setkáních s lidmi a napadá mě, kolika z nich to potkání proměnilo život. A kolika ještě promění. Někomu to setkání vrátilo zdraví, nebo rovnou život vůbec, jako třeba dceři představeného synagogy Jaira. Jinému se po setkání s Kristem proměnily životní hodnoty, jako třeba celníkovi Zacheovi. Nová životní perspektiva, nová šance na život, to je to, co s Kristem přichází do příběhů jednotlivých lidí. I dnes.

Světlo. Nesmírně významy nabitý obraz. Světlo, aby se člověk nemusel bát. Světlo, abychom na sebe navzájem viděli. Světlo, jako to, co pomáhá se orientovat v prostoru. Světlo jako obrana proti všem bubákům, co na člověka leckde číhají… Proto v kostele zapalujeme svíčku, na protože je to pěkné, ale abychom si připomínali: Ježíš je světlo pro každého člověka, nemusíme se bát tmy, ani ničeho, co je černé jako tma. I my k Ježíši patříme.
(…)
Světlo ve tmě svítí, tma jej nepohltí. To Světlo osvěcuje každého člověka. Svíčka jednou zhasne, dohoří, někdo nebo něco ji může sfouknout. Ježíš je však víc než světlo svíčky, víc než světlo žárovky, vlastně je víc než jakékoliv světlo.

Stalo se tělem. Zpráva o Boží lásce a ujištění o naději, to se stalo tělem! A přebývalo mezi námi. Slyším v tom ujištění, že Bůh není nad věcí. Že nesleduje lidské hemžení hezky z pohodlíčka svého nebeského trůnu, jak si leckteří asi představují, když se ptají, jak se na to či ono Bůh může dívat?! Ne, Bůh nás miluje tělesně, nikoli platonicky. Někdy narážím na to, jak se lidé vůči různým obsahům víry vymezují – že jsou to hezká slova, ale odtržená od reality, JEN slova. Vida, v Ježíši se ta slova dějí, jsou hmatatelně tu! Přebývají mezi námi.
Vlastně: přebývají... Jan užívá takový zvláštní výraz, totiž že si to Slovo mezi námi doslova „udělalo stan“ nebo „stanovalo“ mezi námi. Stan je obydlí, které je dočasné, a tak by Janův obraz mohl odkazovat k tomu, že Ježíš na sebe vzal také naši konečnost – apoštol Pavel mluví o smrti ke „stržení stanu“ našeho těla. Stan je ale také obydlí, které putuje. Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista je Bohem poutníků, ba sám je vlastně poutník. Sdílí se svým lidem útrapy cesty. Slovo, které s námi „stanuje“ - to je Bůh, který nás doprovází na naší cestě životem a zároveň Bůh, který na sebe bere úděl naší „stanovitosti“, tj. lidské křehkosti a smrtelnosti.

To Slovo, Světlo, Život lze přijmout. Anebo taky ne, píše Jan. Tahle Boží nabídka se týká všech lidí, Ježíš ale zažil poměrně dost nepřijetí, víme. Kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě, ale nenarodil se ve tvém srdci, jsi přesto ztracen, píše Angelus Silesius, barokní básník a mystik. Já nežiju baroko, řekla bych, „nic ti to neprospěje“, ale to nechme stranou. Myslím, že proto Jan své evangelium napsal právě tak, jak jej napsal, včetně Prologu. Ne aby lidi příběhy jen poslouchali a znali. Ale aby se jich dotkly. Abychom i my věděli, že Ježíš s námi chce být a je i dneska. Když máme radost, i když máme strach. Že i v našem životě, ve kterém je někdy docela dost tma, Ježíš může působit. Teď jde o to, jestli to Janovo zhuštěné evangelium skousneme…

PS: Pro případ, že jsem tu Janovu básnickou hustotu přece jen moc rozředila nebo se vám z ní ozývá něco docela jiného, než mně, vám prolog Janova evangelia přečtu ještě jednou. V překladu Saši Fleka, z Parabible.

 


Jiná liga

Na začátku byla Myšlenka
a tu Myšlenku měl sám Bůh
a ta Myšlenka byla Bůh;
Bůh ji měl vždycky, od věků.

Tou Myšlenkou všechno začalo
a bez ní nezačalo vůbec nic.
Ona je Jiskrou všeho života
a Světlem na konci všech tunelů.
A to Světlo dosud svítí v tmách
a žádná tma ho nezdolá.

To Světlo, co září v dětských očích,
jednoho dne přišlo mezi nás.
Ta Myšlenka se stala skutečností:

přistěhovala se k nám do města
a my jsme spatřili, jak je nádherná,
jakou nevýslovnou krásu má od Boha,
jak je laskavá a důvěrná!

Stala se člověkem, jedním z nás,
přítelem po našem boku,
který nám zas a stále znovu
šeptá do ucha: Mám tě rád!

Náboženství je totiž opium lidstva
a kdekdo říká: Věřte, bude líp.
Ježíš je ale úplně jiná liga.
Nepřišel se slogany ani s recepty –
prostě jen ukázal, jak vypadá
Bůh.