Vytisknout

3. adventní, 15. 12. 2019, Blahoslavův dům

 

„JAKÝ ADVENT VLASTNĚ ČEKÁM?“

 

písně: 275, S 284, 680, 277, 671, 259
čtení Písma sv.: Lk 1,68-79 / Mal 3, 1-4

„Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech.

Milí přátelé v Kristu, žijeme advent. Dobu očekávání, vyčkávání na (opětovný) příchod Páně. A zároveň žijeme dobu trhů, vánočních firemních, školních i jiných večírků, dobu dobročinných sbírek a akcí všeho druhu, dobu nákupů, příprav, oslav, uzávěrek, … To je konstatování, nikoliv pokus vymezovat se, jakkoliv k tomu mám někdy sklon. Vlastně je toho docela hodně, co se do adventu cpe či co tam chceme/potřebujeme/musíme nacpat my. Čas od času si potřebuji urovnat, co vlastně očekávám, co je vlastně ve mně. Zvu vás nyní k takové malé osobní inventuře…

Zkoušela jsem o adventu lecjak mluvit s dětmi a dorůstajícími puberťáky a zdálo se mi, že se ještě celkem bezproblémově těší na Vánoce jako sváteční oslavu Kristova narození. Někdo se možná ušklíbne, ale mně to vlastně nepřijde málo. Svět kolem si Vánoce různě přizpůsobuje svým potřebám a vybírá si z jejich obsahu to, co se hodí, a tak není snadné přidržet se toho, co o Vánocích slaví a zažívá církev. Zvlášť, když je člověku 10 nebo tak nějak. Ostatně, někdy se nemůžu zbavit dojmu, že my dospělí v tom za dětmi pokulháváme. Dotírají na nás povinnosti, nároky, vidina mnoha úkolů, návštěv, a tak se leckdy stane, že už Vánoce nevyhlížíme tak radostně, jako druhdy.
A co teprve ten advent, není-liž pravda… Advent nejen jako období před Vánocemi, ale advent jako období samo o sobě, advent jako období očekávání druhého Kristova příchodu do naší časnosti. Těším se na něj? Vyhlížím jej? Toužím po něm?

V úterý jsme měli farářský slet alias pastorálku a ke mně to téma přišlo hned 2x. Poprvé, když jsme mluvili o tom, kolik je toho potřeba před Vánocemi připravit, stihnout, napsat, … Někdo z nás trefně poznamenal, že se ovšem může také stát, že do té doby Kristus přijde podruhé a žádné štěpánské, silvestrovské ani novoroční bohoslužby už nebudou, protože nastane Boží království, a to v plnosti. Usmáli jsme se, ale vůbec ne znevažujíce věc samu, spíš tak, že by to byla vážně pecka. Ten Boží vstup může být a dost možná skutečně bude nenadálý, připomínám si slova proroka Malachiáše i různá Ježíšova přirovnání – podobenství. Jako zloděj v noci… Jde se na to vůbec nějak připravit? Lze být ready? Nevím. Ale možná bychom neměli zapomínat na Boží ujištění, že ten, na něhož čekáme, opravdu přijde. Neměli bychom to vytěsnit, opomíjet, neměli bychom to ztratit ze zřetele.
Druhý pomyslný vykřičník u slova advent pro mě udělal kolega Ondřej Macek z Nosislavi, když nám v to zmiňované úterý při ranní pobožnosti četl z knihy Naslouchal jsem tichu původně nizozemského autora Henri J. M. Nouwena. Tento katolický kněz léta přednášel na několika amerických univerzitách, napsal několik desítek knih, později odešel z akademického prostředí, aby žil s mentálně postiženými v komunitě Daybreak v Torontu. K jeho životní cestě také patřila zkušenost několikaměsíčního pobytu v trapistickém klášteře. Právě tam si psal deník, který později vydal a z něhož Ondřej citoval: „Při kapitule John Eudes řekl, že bychom neměli toužit jen po prvním příchodu Krista v jeho ponížené lidské laskavosti, ale také po jeho druhém příchodu, kdy přijde jako soudce našich životů. Pocítil jsem, že touha po Kristově soudu je skutečnou známkou svatosti, a uvědomil jsem si, jak málo ji mohu vztáhnout na sebe.“
Vzpomněla jsem si na Malachiáše. A pak ta slova nemohla dostat z hlavy. Zásah, alespoň pokud jde o mně.

Opravdu přijde. Ale kdo obstojí? A co to vůbec znamená, toužit po příchodu Krista jako soudce?
Minulou sobotu jsme s mladými lidmi z Klobouk a okolí probírali, jaké obrazy Boha si nosíme v sobě, k jakým obrazům se obracíme v modlitbě. Padlo toho docela hodně, ale soudce snad ani jednou. Víme si s tím vůbec rady?
Uvažovala jsem nad tím, že ten příslib soudu a soudce zní asi různým lidem různě.
Těm, kdo jsou v situaci biblických sirotků a vdov, případně bezdomovců, těm, jimž jsou jejich práva upírána, těm, které kdekdo tlačí do kouta, vyskakuje si na ně, vysmívá se jim, ponižuje je, vydírá je či profituje z jejich bídy, těm ten příslib soudu musí znít velmi nadějně. Přijde ten, kdo každé nespravedlnosti a nelítostnosti může učinit přítrž. Protože má tu moc, protože má tu autoritu. Skutečně přijde, ve slávě, bude soudit (živé i mrtvé) a jeho panování bude bez konce, řečeno slovy starých vyznání víry církve. Evangelium všech ztrápených, chudých, bezmocných, opovrhovaných, a jinak lidmi odsouzených. Tak rozumím i Zachariášovu chvalozpěvu, který jsme dnes slyšeli. Jako prorockému rozpoznání, že se ta starozákonní zaslíbení začínají naplňovat teď a tady, v jeho blízkosti, že se to dotýká i jeho samotného skrze vlastního syna.
Těm, kdo si věří, že při soudu obstojí, může ten příslib příchodu Boha soudce také znít povzbudivě. Jako příslib zadostiučinění. Jako příslib odměny či triumfu. Nikomu to neberu, ve mně však Malachiášova slova rozeznívají jiné struny.
Když pominu představu Božího příchodu jako triumfu nad těmi, vůči nimž jsem doposud bezmocná, vyvstává mi zřetelně osobní rovina soudu. A jsem zpátky u Nouwena. Vážně po tom toužím? Zcela upřímně, zase až tak ne. Vždyť má nejopravdovější modlitba je Non sum dignus – Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, … Nepočítám se mezi ty, kdo by mohli obstát, těch škraloupů mám až hrůza.
Připomínám si obrazy, které zmiňuje Malachiáš: Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Oheň, pálení, louh, leptání, no uf! Pokouším se však vidět ty obrazy nejen jako znepokojivé: oheň i louh mají také očistnou funkci. Tavením se z rudy odstraňují další kovy, aby zůstalo co možná nejčistší stříbro. Podobně i louh (soda, ocet, mýdlo, …) projasňuje barvu plátna, zlepšuje jeho kvalitu a zvyšuje tak i jeho cenu. Tavení, bělení, to jsou činnosti, které očišťují, zbavují balastu. Jsou-li obrazem soudu, pak lze soud vnímat také jako proces, který přináší tříbení, rozlišení, očistu. Úlevu ode všech nánosů, které si člověk s sebou v životě táhne, ode všeho hříchu, od zbytečných starostí, ode všech přítěží, od všeho toho, co neustále palčivě přitahuje jeho pozornost a rozdvojuje jeho vědomí.
V soudu je obsažena i naděje. Kdo jím projde, bude podle proroka patřit Hospodinu. Projít soudem znamená pak být změněn, ne zavržen. Člověku se otvírá perspektiva cele patřit Bohu, jako to nedovedou sami o sobě ani svatí, kráčet po Boží cestě, aniž by jej cokoliv neblaze zabavovalo, vytrhovalo a odvádělo jeho pozornost. Ničím zlým a pochybným nenarušený vztah k Bohu, to je tu přislíbeno.

Jméno Malachiáš znamená „můj posel“. Prorok a spolu s ním i další poslové mi přinášejí zprávu o soudu a učí nově žít advent i s tímto očekáváním. Ještě se na něj nedovedu tak docela těšit, ještě po něm neumím opravdově toužit. Nechci se však třást strachy, protože ze strachu lze jen stěží vykřesat upřímnou touhu. Spoléhám na to, že zaslíbení není výhružka. A že ten, jehož advent (příchod) je zaslíben, zůstává i při vší slávě tím, kdo nepřišel, aby svět od-soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Amen

modlitba
Ježíši, bratře a Pane, leccos skrýváme, leccos popíráme, z lecčeho se vymlouváme. Prosíme, odpusť.
Přijď, prosíme rozechvěle, proveď nás skrze pustinu vin na cestu svého pokoje, vyuč nás v něm.
Dokonči to, k čemu nám schází odvaha i síly,
a udrž při životě naši naději v tebe a tvé přicházející království.
Amen