2. neděle adventní, 8. 12. 2019, Blahoslavův dům

 „IZAJÁŠOVA ADVENTNÍ PÍSEŇ, OP. 1“

písně: 273, S 21, 615, S 339, 425, 360

čtení Písma sv.: 1 S 16,1-13 / Iz 11,1-10

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.

Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva.

Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.

V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.

Tomu, kdo pro žal hlavu věší... ...zpívá se v jedné písničce. Prorok Izajáš taky zpívá písničku. Ale nezačíná moc poeticky. Zpívá o pařezu.

Pařez. Něco suchého. Něco trouchnivého. Něco osekaného, ořezaného – zničeného, umlčeného? V každém případě pařez je něco, když ne přímo mrtvého, pak neživotného. Izajáš zpívá o Jišajově pařezu. Jišaj, Jišaj, to byl přece otec Bohem vyvoleného krále Davida, zakladatele davidovské dynastie, která vládla přes 300 let! Jenže prorok davidovce přirovnává k suchému pařezu. Pařez se hodí leda tak vykopat, aby na jeho místě mohl být zasazen nový strom! A právě takovým pařezem se davidovci postupem času stali. Proč? Protože se mnohdy nenechávali vést Hospodinem, nýbrž vlastními zájmy, ale to je zase jiná písnička. Pařez zůstává jako tíživá realita.

Izajáš zpívá v době, kdy se království otřásalo v základech, z různých stran ho ohrožovali mocní sousedé. Jeho posluchači tomu pařezu museli dost dobře rozumět. A zároveň je ten prorokův obraz mohl poměrně hodně rozčilovat. Mluvit o Davidově rodu, ověnčeném tolika zaslíbeními jako o nějakém pahýlu, to je přece nactiutrhačná drzost! I z našeho pohledu je to dost drsné hodnocení situace.

Jenže proroci používají drsné obrazy. Aby člověka trochu probudili z jeho pohodlí, letargie či rezignace. Davidovci jsou pařez, nic už se od nich nedá čekat! Říkám si, jestli bychom unesli, kdyby tak někdo mluvil o církvi. Neřku-li o „naší“ církvi, o ČCE. Je to uschlé, mrtvé, perspektivu to má asi takovou, jako ostatek stromu, byť kdysi mohutného – prakticky nulovou. Ano, ano, prorok přidá i nadějná slova a nebude jich málo, ale tohle uštěpačné rýpnutí bychom si také měli pustit k tělu. Ne to jen odstrčit, pařez jsou davidovci, to se nás netýká!

Navzdory kousavosti Izajášových prvních slov však přijde i hodně ujištění a povzbuzení: díky Bohu má ještě i ten pařez Jesse naději. Ještě i z něj může vzejít nový život. Zamýšlela jsem se nad tím, proč se tu zpívá o pařezu Jišajově a ne pařezu Davidově? Jišaj přece nevládnul, faktickým zakladatelem věhlasné dynastie se skutečně stal až jeho syn David. Jako by tím Izajáš říkal: nevzdychejte po slavném Davidově kralování, vzpomeňte si na to, když byl David ještě mladý kluk, žil v Betlémě v domě svého otce Jišaje, pásl ovce a nikdo do něj nevkládal velké naděje. Tenkrát se učil poslouchat Pána Boha a nikoho jiného se nebál. Tak u toho začne i král, co přijde jako nový výhonek z pařezu, a zkusí to jinak...

Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši. Bázeň není strach. Je to hluboký respekt k Boží jinakosti, pravda, možná někdy až otřásající. Je to  vědomí nemanipulovatelnosti a přece podivuhodné životodárnosti Boží. Touto bázní bude prodchnut Výhonek – můžeme si dovolit užít i jiný titul. Mesiáš.

Bude-li “výhonek” prodchnut bázní Hospodinovou, bude jeho vztah k Bohu (i k lidem) ryzí, pravdivý. Nebude klouzat po povrchu, nebude nadržovat. Nebude soudit podle toho, co vidí oči nebo slyší uši. Tohle je podle mě ohromně důležitá zpráva, byť možná ne ta úplně nejzásadnější:  to podstatné leckdy není smyslům zjevné, ale Mesiáš to nepřehlédne. Oči i uši lze oklamat. Pamatujme na to, když budeme posuzovat druhé podle toho, co vidíme, či co o nich slyšíme.

Pak je tu řeč o žezle výhonkových úst, kterým bude bít zemi. Bít zemi? To je děsivé. Jenže ono nejde o symbol vojenské moci, ale o vyjádření moci slova, která bude výhonkovi náležet. Nebude mít v ruce meč nebo jinou zbraň. Nebude to bojovník a vojvoda Davidova formátu a střihu. Ale také to nebude někdo zcela bezbranný. Bude bít zemi – jednat podobně mocným způsobem jako Hospodin. Ovšem prostřednictvím slova – právě tak, jako Bůh sám.

Vláda tohoto výhonka bude opřena o jeho spravedlnost a věrnost. To zní jako pohádka. A ještě pohádkověji prorokova slova zní, když dojde na další sloku jeho písničky. Vlk si bude hrát s beránkem. Levhart si lehne vedle kůzlete místo, aby ho sežral. Kráva na pastvě s medvědicí. Rajská hudba? Sci-fi? Ani jedno. Izajášovi posluchači ještě věděli, jak vypadá vlk, levhart, lvíče nebo medvěd. Neznali je jen ze zoo. A k dobytku měli asi taky o něco blíž než my dnes, v našich domech, bytech, městech. Snad proto ty příměry ze zvířecí říše. Jejich poselstvím je ale především zvěstovat pokoj. Šalom. S vládou výhonka přijde smíření, svornost. A ne jen mezi lidmi, ale ve světě vůbec. V celém stvoření. Svět prostý nástrah a nebezpečí. Svět prostý každého strachu a nepřátelství. Ráj? Ne, opravdu ne! Příchod Mesiáše neznamená návrat do nějakých starých zlatých časů. Myslím, že pro nás je to takové obvyklejší, koukat se nazpět a vzpomínat. Dívat se na svět jako na něco, co jde od 10 k 5 a volat po návratu starých dobrých pořádků. Jenže prorokova optika je jiná. Zvěstuje úplně nové skutečnosti. Nové nebe a novou zemi. Obrací náš pohled směrem k budoucnosti a učí nás k ní hledět s nadějí.

Prorok zpívá nejen do situace svých současníků. Co v tom můžeme slyšet my?

Nejsem pařez? Nejsme pařezy? Přiznávám, že mě to někdy napadá, když slýchám povzdechy nad tím, co všechno bylo, v církvi, ve sboru, teď už to není, z budoucnosti máme spíš strach a je dost provázaný s otázkou peněz... Ale i kdybychom byli úplně suchý, práchnivý pařez, přece je tu ještě naděje, s Bohem a díky němu lze očekávat změnu i tam, kde se dlouho nedaří, kde sami o sobě žádnou budoucnost nevidíme. Jen na to spolehnout!

Izajáš zpíval v těžké době. Navzdory tomu, že žiju v míru a dostatku, respektive veliké hojnosti, vnímám současnost také jako těžkou dobu. Mír není zdaleka všude. A my o tom víme. Ani svoboda není zdaleka všude. A my se nemůžeme tvářit, že to nevidíme. Jsme zapleteni v souvislostech, které s sebou nesou utrpení lidí i zvířat, ničení planety a nemůžeme se tomu jen tak lehce vzepřít a beze zbytku se z toho vyvázat, vystoupit ze systému. A nejsme-li zaslepení, také o tomhle víme a musíme to nést s sebou, jako břímě porušenosti světa a hříchu v současném hávu. Snad tedy můžeme dobře rozumět prorokovým slovům, která zpívají o pokoji pro všechny – Boží lid i národy, pro lidi, pro zvířata, pro svět.

Kdy to teda přijde?!, ptáme se možná v duchu a ptají se tak mnozí dnes, stejně jako se mnozí ptali v minulosti. Izajáš ale zpívá píseň. Ta písnička o novém králi je pro každého, kdo se trápí nad nějakým nepřátelstvím, je mu líto něčeho, co se pokazilo a zničilo. Pro každého, kdo má z  někoho nebo z něčeho strach.  Ty všechny chce ta písnička potěšit. Zpívá se v ní o vlku, který si bude hrát s beránkem. O levhartu, který nakonec kůzle nesežere. O krávě s medvědicí, které spolu budou přežvykovat. Kdy? Izajáš je prorok, ne věštec nebo jasnovidec, neříká, kdy přesně Mesiáš přijde, ani mu nevystavuje legitimaci, podle které bychom ho mohli snadno poznat. Žádné narodí se tehdy a tehdy, tam a tam, té a tomu,... Místo toho prorok používá poetická, obrazná vyjádření. Kus z toho, o čem prorok zpíval, jsme rozpoznali u Ježíše. Proto jej také titulujeme jako Krista – Mesiáše, Bohem pomazaného a korunovaného Zachránce.

Jenže to období her vlka s beránkem tu tak docela ještě není. V adventu si připomínáme, že to tak nemusí zůstat napořád, že se do naší světové šlamastyky vložil Pán Bůh sám, když  poslal na svět svého Syna. V Ježíšovi. On byl přece věrný Hospodinu a zastával se těch, kteří u nikoho zastání nemají. A taky k němu mohou přicházet lidé z různých národů – zrovna tak, jak o tom zpíval Izajáš. Tam, kde se zpívá jeho píseň o králi Výhonku, tam už dnes vyrůstá naděje. Můžeme se radovat z Ježíšova příchodu a těšit se na to, až znova přijde ve slávě jako Král, o kterém zpíváme…

modlitba

Pane, advent je čas čekání. Co přijde? Co přinesou dny před námi?

Věříme, že nejdeme vstříc bezejmennému, lhostejnému času, že není daný osud, který se na nás valí. Čekáme někoho milého, člověku nakloněného. Tebe, Boha živého.

Přijď, buď nám blízko. Ty jsi naše naděje. Amen