18. neděle po Trojici, 20. 10. 2019, Blahoslavův dům, Díkčinění

 

písně: 163, S 480, S 481, 678, S 482, 694, ž 23, 548, 613

čtení Písma sv.: Sk 16,10-15 / L 9,10-17

 

Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. Vzal je s sebou a odešli sami do města Betsaidy. Když to zástupy zpozorovaly, šly za ním; on je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali. Schylovalo se k večeru. Tu k němu přistoupilo dvanáct učedníků a řekli: „Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě.“ On jim řekl: „Dejte jim jíst vy!“ Řekli mu: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?“ Bylo tam asi pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: „Usaďte je ve skupinách asi po padesáti.“ Učinili to a rozsadili je všechny. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu. A jedli a nasytili se všichni. A sebralo se zbylých nalámaných chlebů dvanáct košů.

 

Letos, stejně jako už řadu let, jsem v létě byla na táboře bratra Kálefa. Louka, stany, stožár s vlajkou a přes 60 lidí k tomu – od náčelníka po nejmladší táborníčky. Výjimečně jsem letos dostala úkol pro tu kopu lidí jednou nakoupit. Byly z toho 2 veliké nákupní vozíky, plné tak, že kdyby mi pak v Lidlu u pokladny nepomohla paní pokladní i lidé z fronty, tak to snad na pás skládám ještě dnes. 3kg mletého masa na Boloňskou omáčku ke špagetám. 60 jogurtů k svačině. 2 plata vajec. A chleba... Pecny a pecny chleba.

Oproti tomuto monstr množství jídla jsme dnes slyšeli o 5 chlebech a 2 rybách. V poměru ke strávníkům 1:1000 a to ještě kdo ví, jestli, protože kromě zmiňovaných 5000 mužů bylo na místě jistě ještě mnoho žen a dětí. To je tedy situace! Jak to celé vzniklo?

Jako obvykle – lidé se kolem Ježíše a jeho přátel zkrátka nabalili, ať se vrtli téměř kamkoliv. Říkám si, že když odešli do pustiny, někam do volného prostoru, mohlo se jich paradoxně sejít ještě víc než jindy, to proto, že se nemuseli tísnit kolem Ježíše někde v domě a přilehlých uličkách. Tentokrát se to srocení zástupu příliš nehodí, původní plán byl být chvíli sami po 1. samostatné misi učedníků. Mluvit o ní a odpočinout si. Množství lidí však přichází i do té pustiny a kýženou samotu maří.

Zde je první moment, který bych chtěla v tom dobře známém příběhu podtrhnout. Ježíš bere učedníky s sebou, aby byli sami, ale zástupům to nedá a jdou za nimi. Ježíšova reakce? Přijímá je. Jako přijal otec zkrachovalého a navrátivšího se syna. Jako Zacheus radostně přijal Ježíše pod svou střechou. Zástupy nacházejí u Ježíše přijetí. Pro Lukáše je to zásadní postoj člověka k člověku. Přijetí.

Jeho součástí je to, že Ježíš zástupy nejen, že neodmítne a nepošle pryč, ale ještě jim vypráví o Božím království a uzdravuje ty, kdo to potřebují. Nedělá si svoje, nenechá lidi stát jako kůly v plotě. Reaguje na jejich potřeby. No, takových, kteří potřebují uzdravení, je vždycky dost, Lukáš tentokrát mluví o 5000 mužích, to už je slušně navštívená akce, takže není divu, že to trvá dlouho. Až do večera. Říkám si, jaká tam asi musela být atmosféra, když lidi úplně zapomněli, že už je pozdě a že bude taky potřeba jíst nebo spát! Taková atmosféra, že lidé zůstávají, nemyslí na sebe.

O to zvláštnější je vlastně reakce učedníků, i když už nám to asi po mnoha a mnoha opakováních toho příběhu nevyzní. Na rozdíl od Ježíše, na rozdíl od lidí 12tka povolaných uvažuje prakticky. Kde budou všichni spát a co budou u všech všudy jíst?! Připomíná mi to Mariinu sestru Martu, která se také nenechává Ježíšovým vyprávěním vtáhnout natolik, aby neviděla úkoly hostitelské domácnosti. Nemám ráda, když se protiklad těchto dvou postojů vyhrocuje příliš, přesto však stojí za povšimnutí, že učedníci uvažují „jako lidé tohoto světa“. Ježíš je do toho světa poslal a oni si střihli první misijní práci pod vlajkou Božího království. Možná je to ovlivnilo, možná potřebují sami kousek toho Božího království zase zažít.

Ježíši, rozpusť to už, ať se o sebe každý může postarat, jak dovede. Jistě, rozmělnit ten zástup do okolních městeček a vesnic, přikyvujeme v duchu. A možná nám uniká, jak polovičaté řešení to Ježíšovi přátelé navrhují. Vždyť se jedná o tisíce lidí naráz! Takový přebytek jídla a volných ubytovacích kapacit se na galilejském venkově rozhodně nenajde! On by to byl problém i dneska, bez ohledu na nekonečnou otvírací dobu obchodů a jejich nesrovnatelně větší zásobenost. To, co učedníci navrhují, je zkrátka blbost, pokus řešit neřešitelné, pokus nechat na každém, ať si poradí, jak umí. Jenže, co by to znamenalo, odejít od Ježíše nenasycen, neproměněn? Odejít od Ježíše nenasycen by znamenalo vydat se na životní cestu bez jeho pomoci a požehnání. Vydat se (znovu) na cestu vedenou pouze z vlastních sil, které dřív nebo později dojdou. A Ježíš si to moc dobře uvědomuje.

Dejte jim jíst vy! Chce ve svých přátelích vzbudit víru, podpořit jejich vlastní činnost. Možná je chce naučit, že nejsme živi pouhým chlebem, ale ani pouhým slovem. „To nejde!“ Bezradnost. Tohle přece nemá řešení, sami máme ledva pro sebe (a ještě se budeme muset uskromnit), nákup pro všechny nezvládneme, ani si ho nemůžeme dovolit. Rozumné argumenty, dovedou si to spočítat.

Jenže v Božím království funguje matematika trochu jinak: kde se sejdou 2 nebo 3, tam je příslib, že nezůstanou sami, kdo přijde poslední, může stát najednou první, kdo škrtne spoustu dluhů, bude prohlášen za dobrého správce. 5 chlebů? To je tak akorát – do všech 4 světových stran je potřeba jít a vydávat svědectví o Jednom, Věčném. A k tomu 2 rybičky? 5 + 2 je 7, číslo plnosti, to by bylo, aby nebylo pro všechny dost! Ježíš to teda neřekne, to jen evangelista Lukáš naznačí. Důležité je nepřehlédnout, že Ježíš využívá zdroje svých přátel, neudělá laciný trik, nevytáhne králíka z prázdného klobouku.

„Usaďte je ve skupinách...“ Už tenhle moment naznačuje, že nejde jen o to to množství lidí nakrmit. Ježíš neřekne „udělejte dlouhou frontu a pojďte fasovat“. Nechá lidi posadit tak, aby na sebe viděli, aby si mohli povídat, aby byli u jídla spolu. Vytváří společenství. A zároveň je nohama dost na zemi, ví, že obživu potřebuje nejen duch, ale i to tělo, že člověka tvoří obojí a jedno nelze škrtnout.

Bere chleby i ryby, vzhlédne k nebi, vzdá díky, láme a dává učedníkům, aby nabízeli dalším. To známe. Děje se to totiž od té doby podnes, vždy a všude tam, kde se jako Ježíšovi následovníci scházíme v jeho jménu ke společné hostině. Vždy, když se dělíme a s radostí oslavujeme jeho přítomnost ve svém středu, tohle zazní: vzal chléb, vzdal díky, lámal, dával. Je v tom ten příběh o nasycení zástupu a je v tom příběh o poslední společné večeři a je v tom příběh o setkání u stolu po vzkříšení. A řádka dalších. Příběh o Mojžíšovi, který zvedá oči k nebi s prosbou, na kterou Hospodin odpoví křepelkami a manou. Příběh o vdově ze Sarepty, která se podělí o poslední trochu mouky a kapku oleje nejen se svým synem, ale taky s Božím prorokem a ono neubude... Všichni se nasytí a ještě zbude 12 plných košů pro ty, kdo u toho tenkrát nebyli. Ne drobty, ale hojnost. Místo zkušenosti, že o vše se musím postarat sama, zkušenost s Bohem, který se stará.

Slavíme dnes Díkčinění. Žijeme v hojnosti, až takové, že z ní někdy bolí břicho i srdce a svědomí. Sluší se poděkovat, sluší se připomenout si, že nejsme odkázaní jen sami na sebe, že mnohé dostáváme a že ten, který nás obdarovává, má štědrou ruku.

Zároveň někdy zažíváme to, co učedníci: zkušenost, že naše prostředky nepostačují k tomu, aby utišily hlad všech kolem. Znovu a znovu propadáme panice či bezradnosti. Znovu a znovu počítáme a nevychází to dobře. Znovu a znovu si skládáme rozumné argumenty, proč to či ono nejde. To bude stát moc peněz, stejně přijde málo lidí, nestojí to za námahu, co my sami zmůžeme, sami máme málo, to je riskantní, tak daleko nedohlédneme... Tohle znám opravdu moc dobře. Zažívám to sama u sebe, ve sboru, v nejrůznějších skupinách, ve kterých v rámci církve i mimo ni pracuji. Ruce stále prázdné mám, nohy roztřesené, zpívá se v jedné písničce.

To, co nám ve skutečnosti scházívá nejvíc, nejsou prostředky. Je to víra.

To zní tvrdě, že? Učedníci tam v té pustině na tom byli ale úplně stejně. Jsme zkrátka jedni za 18 a druzí bez 2 za 20. Příběh o rozmnožení chleba, příběh, který vlastně žijeme znovu při každé večeři Páně, chce povzbudit k důvěře, že Ježíš má dost pro všechny. Pokud se rozhodneme s druhými podělit, pokud uvěříme, že smíme být nástrojem požehnání, rozmnoží se Boží milostí cokoli. Lydie dala k dispozici svůj dům a stala se požehnáním pro sbor ve Filipech. Učedníci schrastili 5 chlebů a 2 ryby a najedly se z toho zástupy. Od začátku do konce to bylo doslova z ruky do huby, pořád to vypadalo, že užuž nebude, že to nevyjde, ale zázrak Boží milosti se děje někde po cestě a ono to, světe, div se!, vyjde. Slyším v tom veliké povzbuzení pouštět se společně i do toho, co se předem nedá dobře odhadnout a spočítat, dávat z mála, dělit se a tím tvořit společenství. Já a každý, jak tady sedíte, máme vzít těch našich pět chlebů a dvě rybičky s vírou v zázrak, že postačí a dokonce zbude. Vzdát Bohu díky za to, co je, za to, že on je nadějí pro nás a rozdávat. A zázrak se stane,  na každého se dostane. Věřím tomu. Protože naše naděje má zdroj, který nevysychá. Amen

 

modlitba

Pane Ježíši Kriste, prosíme o sílu nabízet, dávat, rozdávat, sytit. Těla i duše.  Pomoz naší víře uvěřit, že to, co sami nabídneme, požehnáš, rozmnožíš, že je a bude oč se dělit, co sdílet, co rozdávat. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015