14. neděle po Trojici, 22. 9. 2019, Blahoslavův dům

 

písně: 157, 611, ž 32, 605, 690, 583, 162, 693, 308, 510

čtení Písma sv.: L 15,11-24 / Ž 32

 

 

Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata,

jehož hřích je přikryt.

Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá,

v jehož duchu není záludnosti.

Mlčel jsem a moje kosti chřadly,

celé dny jsem pronaříkal.

Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka,

vysýchal mně morek jako v letním žáru.

Svůj hřích jsem před tebou přiznal,

svoji nepravost jsem nezakrýval,

řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“

A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.

Proto ať se každý věrný k tobě modlí

v čas, kdy lze tě ještě nalézt.

I kdyby se vzdulo mocné vodstvo,

k němu nedosáhne.

Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením,

nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem.

Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš,

budu ti radit, spočine na tobě mé oko.

Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu:

toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení,

jinak ho u sebe neudržíš.

Mnoho bolestí postihne svévolníka,

toho však, kdo doufá v Hospodina,

obklopuje milosrdenství.

Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví,

plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

 

 

Z deníku marnotratného syna

Rozhodl jsem se – potřebuju vypadnout. Dokázat, že se o sebe postarám sám. Postavit se na vlastní nohy.

Sebral jsem odvahu a řekl si tátovi o peníze. Abych měl něco do začátku. Kupodivu ani neprotestoval, dal mi, co by mi patřilo jako dědici a nechal mě jít. Tak jsem se vydal hledat štěstí do světa.

Zpočátku šlo všechno hladce. Žil jsem si moc hezky. Nemohl jsem si to vynachválit. Jenže pak jakoby štěstí bylo bublina, která praskla – peníze se rozkutálely a byly prostě pryč, s nimi i přátelé a moje oblíbenost. Šlo to se mnou od desíti k pěti, ale já nevěděl, co s tím. Nakonec už jsem neměl vůbec nic. Třel jsem bídu s nouzí, jako tehdy mnozí další, nezaměstnanost vysoká, nemohl jsem ani sehnat práci. Nakonec jsem jednu našel, ale žádná výhra to nebyla. Musel jsem pást vepře. Hanba, celý den jsem byl s těmi nečistými zvířaty, navíc nemytý, špinavý, sám jsem vypadal jako prase. Na rozdíl od nich jsem ale neměl co do úst. Ani ty slupky, co jsem jim sypal, jsem si nesměl dát.

Měl jsem všeho plné zuby. Nadával jsem, na všechno kolem – napřed na nespravedlnost, na svět, na život. Nakonec i na sebe. Můj obraz sebe sama jako úspěšného a šťastného se zhroutil. Byl jsem na dně.

Pak jsem se rozhodl. Takhle to dál nejde. Vrátím se domů a poprosím tátu, jestli by mě alespoň zaměstnal, abych neumřel hlady. Přiznám, že jsem to zvrtal. Snad se nade mnou slituje a nevyžene mě.

Cesta zpátky byla kratší, než jsem myslel. Kdo ví, co mě to popohánělo. Když už jsem byl blízko, dostal jsem strach. Co mi táta řekne, až mě uvidí?! Opakoval jsem si v duchu pořád dokola, co řeknu já jemu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ Ale byla ve mně malá duše.

Pak jsem ho uviděl. Můj táta. Spěchal mi naproti. Jestlipak už ví, kdo se to ochomýtá kolem domu? Nejspíš ano... Začal jsem drmolit to svoje naučené přiznání: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem...“, ale on mě to nenechal ani doříct. Objal mě, políbil, nenechal mě tam stát, zavolal hned své lidi a mou zuboženost přikryl novými šaty. Nechápal jsem to – neudělal mi kázání, nevynadal mi, nenechal se prosit. Prostě mě vzal zpátky. Říkal, že mu bylo, jako kdybych umřel, že má ohromnou radost, že jsem zpátky doma. Tehdy mi došlo, že tohle je štěstí. Mít někoho, na koho se můžu spolehnout, kdo o mě stojí, i když vypadám jako žebrák.

Mlčel jsem – moje kosti chřadly – celé dny jsem pronaříkal. Svůj hřích jsem před tebou přiznal. A ty jsi ze mě sňal nepravost, hřích můj. Jako by ten 32. žalm složil právě onen ztracený syn z Ježíšova podobenství. Jako by to byla jeho slova.

Oba dnešní texty zkouší předat zkušenost s tím, jak lze špatně anebo konstruktivně řešit základní lidskou situaci. Situaci vlastní chyby, provinění, nepravosti, hříchu. V takové chvíli lze udělat dvojí: mlčet. Před sebou, před druhými, před Bohem. To mlčení ovšem, shoduje se žalmista s Ježíšem, nikam nevede. Leda do ještě hlubšího marasmu. Nebo lze promluvit. Přiznat si, co je špatně. Vyslovit to. Před sebou a také před Bohem. Kupodivu to přináší úlevu, obnovu vztahu, nový počátek, jako když se člověk po těžké noci probudí do nového rána.

Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Nemělo by tam být spíš: Blaze tomu, kdo se nedopustil ničeho zlého? Blaze tomu, kdo je bez viny? Těžko. Lidé nejsou andělské bytosti, vina se na ně lepí a žalmista o tom ví své. Zažil tíhu vlastního svědomí, je realista. Nemaluje žádný neskutečný obraz šťastného člověka bez hříchu. Vypráví o tom, jak šťastný je člověk hříšný, ovšem od hříchu osvobozený.

Vlastně už tady se rozhoduje, zda je ten text pro nás použitelný. Můžeme jej číst a slyšet jako ti, kdo si úzkostlivě udržují dobré jméno a domněle čistý štít. Pak se nás asi nijak nedotkne nebo se ještě pohoršíme, asi jako starší bratr ztraceného syna z podobenství. Nebo můžeme slyšet a číst jako ti, kdo se mezi hříšníky dovedou přece jen připočíst. V tu chvíli můžeme zaslechnout povzbuzení k vyznání, vděčnou píseň o tom, jaké to je, zažít vysvobození ze hříchu, jaké to je, zažít Boží lásku a milost.

Hřích. Za tím slovem nestojí jednoznačná definice. Žalmista používá ještě další termíny nepravost, nevěrnost, záludnost...

Ten první souvisí s hebrejským slovesem lámat, zlomit. Hřích je to, kde jsme něco celistvého nalomili, něčí důvěru nebo vztahy, kde jsme odlomili to, co patřilo k sobě nebo ty, kdo patřili k sobě. Nebo to, kde jsme se vlomili komusi do soukromí, do bytu. A taky to, kde jsme nad někým zlomili hůl.

Další slovo popisuje hřích jako minutí cíle. Protože jsme nepřemýšleli, ukvapili se, cosi jsme neodhadli, šlápli jsme vedle, sáhli mimo, minuli jsme se cílem, nadělali jsme paseku.

Ještě je tu označení hříchu, které souvisí se slovesem křivit. Situace, kdy jsme něco pokřivili, rovné ohnuli, překroutili, třeba ve svůj prospěch, situace, kdy jsme ohýbali sebe či kdy se druzí museli křivit kvůli nám.

Hřích, vina, nepravost,... Je hodně těžké si přiznat, že se mě týká. V lidské povaze je spíš snaha zakrýt a zamluvit průšvihy. Vídáme to u našich čelných představitelů a štve nás to. Mnohdy však sami nejsme jiní. Máme o sobě nějaké mínění, budujeme svůj obraz, to, zač se stydíme, všelijak stylizujeme a schováváme. Retušujeme, přidáváme filtry, aby ten náš obraz vypadal lépe. Děje se to při sdílení obsahů na sociálních sítích, ale děje se to i jindy a jinde, obrazně i doslova. I sami před sebou se děláme lepší a leckdy tomu hezkému obrázku uvěříme. Chce to pak pořádnou odvahu podívat se na sebe jinak, kriticky. Vyznat, přiznat, co není pěkné, co se nepovedlo. Není snadné přestat chtít ze všech sil nebýt tím, kým ve skutečnosti jsem – hříšníkem.

Všímám si, že sejmutí nepravosti, očištění od hříchu, vyžaduje zásah z vnějšku. Od Boha. Není to něco, co přijde z nitra člověka, není to nějaké odčinění nebo polepšení se. Z hříchu se nikdo nemůže vyprostit vlastní silou, jakkoliv přepilným úsilím. Odpuštění si alespoň u Boha nelze koupit. U nás lidí to bývá jinak, těžko se odpouští, není-li u provinilce vidět snaha o nápravu. Před Bohem však stačí promluvit tak, jak to je. Vytáhnout kostlivce ze skříní na světlo a odkrýt se. Přestat se pokoušet zakrývat. Hospodin nás nenechá obnažené, přikrývá naše hříchy. Nenechá naše hříchy zmizet, rozplynout se. Zůstávají a spolu s nimi i následky našich přehmatů a hloupostí. Ale Boží milost je přikrývá. Smíme je odložit, nevláčet s sebou neustále své viny, smíme se narovnat. Ne nadarmo se jeden z největších židovských svátků jmenuje Jom kippur, den smíření, doslova ovšem den přikrytí... Den, kdy se Bůh smiřuje a přikrývá nejrůznější lidská pochybení.

Nemlčet a mluvit pravdivě, to je přitakání k sobě samému. Je to plod svobody darované od Boha: můžu být taková, jaká jsem, nemusím se neustále lakovat na růžovo.

Evangelium i žalm nám to vyřizují jednohlasně: štěstí není v iluzi, ale v odvaze vidět se takové, jací skutečně jsme. Hříšníci. Lékaře však nepotřebují zdraví, ale nemocní a Ježíš Kristus nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky. V tom je naše naděje i spása. Amen.

 

 

modlitba

Pane, říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Doznáváme-li však své hříchy, ty jsi tak věrný a spravedlivý, že nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Díky za to. Amen

 

 

 

 

 

 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně II

Lidická 79

602 00 Brno

 

 

fb ico https://www.facebook.com/Blahoslavak

yt ico https://www.youtube.com/channel/UCYEFwUgOHBicsJlDAWWREBA

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Pro změnu nastavení klikněte zde.

cce foot