10. neděle po Trojici, 25. 8. 2019, Blahoslavův dům

písně: 215, ž 150, 627, 671, 449

čtení Písma sv.: Iz 61,1-3 / Lk 13,10-17

V sobotu učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.
Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“
Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“
Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.

Zázračné uzdravení. A zároveň kontroverze kolem něj, protože se odehraje v sobotu, o šabatu a ještě ke všemu v synagoze, při bohoslužbách. Ježíš jich zřejmě zažil a zároveň vyvolal víc, protože tohle téma se opakuje ve všech evangeliích. Příběh o shrbené paní ale vypráví jedině Lukáš.
Příběh jedné postižené ženy. Příběh o tom, co s člověkem může udělat setkání s Ježíšem. A zároveň příběh o tom, jak malé mohou být krabičky a šuplíčky, do kterých se snažíme vměstnat svou víru, pohled na svět, na Boha,... Je toho v něm tolik, že bychom si ho mohli číst několik neděl po sobě. Všechno se to najednou domyslet ani říct nedá. Třeba zas jindy nebo jinde...

Četla jsem ten příběh mnohokrát dokola, četla jsem i to, co o něm napsali jiní a koukala na obrazy, ilustrace. A zaslechla jsem v tom, mimo jiné, zprávu o bohoslužbách, o slavení: uzdravení, následná kontroverze i bublající radost se totiž odehrají ve shromáždění. Není to nikde v ústraní, v soukromí, není to ani na ulici či na trhu. Je to v „kostele“ (řečeno s vědomím křehkosti tohoto srovnání), je to ve chvíli, kdy tu všichni jsou, aby slavili sváteční den, aby poslouchali čtení a jeho výklad,... Ježíš, který má onu sobotu prostor lidi v synagoze oslovit, se ale místo toho znenadání začne věnovat docela konkrétnímu problému jednoho člověka – paní, kterou už 18 let trápí vážná zdravotní komplikace. Čert ví, co je ta nemoc zač. A on to začne řešit zrovna teď a tady. To je teda síla! Zkouším si představit, co by podobná situace udělala s námi.
Pro Ježíše není v tu chvíli důležité, aby se vše dělo, jak se sluší a patří a jak je zvykem, není pro něj důležité, co si o něm lidé pomyslí, ale to, aby se k opravdové oslavě mohli přidat všichni. Vidí to, co jiní nevidí či přehlížejí. Vidí shrbenou ženu a její veliké trápení. A vystoupí z obvyklého bohoslužebného pořádku proto, aby ta paní nezůstala neviděná a přehlížená. Volá ji k sobě, vtahuje ji do centra dění i pozornosti. Ve sborech ČCE se už nějakou dobu mluví o nové Agendě, bohoslužebné knize, a tím pádem i o podobě bohoslužeb, slavení. Tento příběh mi do těch úvah přináší otázku, jaké místo mají nemocní, handicapovaní, ale také lidé ne příliš respektovaní, jindy přehlížení, lidé nároční na pozornost nebo třeba děti v životě konkrétně našeho společenství, jaké mají místo v našich bohoslužbách. A do jaké míry jsme v tom slavení schopní reagovat na momentální situaci a potřeby, do jaké míry jsme schopní improvizovat a improvizaci unést.
Vedle toho mi ten evangelijní příběh důrazně připomíná, že bohoslužby jako zvláštní prostor a čas pro setkání s Bohem, s Kristem, mohou v mém životě něco reálně změnit. A to od základu. Nemyslím teď jen na tu uzdravenou ženu, ale i na ty kolem – na lidi, kteří to uzdravení zažili a radovali se z něj spolu s ní. Vlastně i na toho představeného, který zakusil dost nepohodlnou situaci, ze které však dost možná také odešel jiný. Stejně tak můžeme odejít jiní i my. Třeba otřesení, ale třeba taky o něco radostnější, o něco svobodnější, o něco rovnější,... Přicházíme sem s tímhle vědomím? S tímhle rizikem? Že bychom mohli odejít jiní? Nebo si spíš chodíme pro utvrzení svého vnitřního uspořádání?

Další zpráva. Zpráva pro „představeného synagogy“ a pro ty, kdo podobně jako on mají rádi tradice, řád a jistotu, kterou tyto skýtají. Ta zpráva podle mě je: znovu a znovu je třeba hledat TO PODSTATNÉ, aby si je člověk náhodou nezaměnil s něčím, co je jen pro nějaký čas nosné, nápomocné, osvědčující se. Nebo ještě jinak – Bůh je veliký. Větší než škatulky a šuplíčky, ať už si je rozdělíme jakkoliv. Přesahuje naše kategorie uvažování, vymyká se naší prosté, mnohdy trochu kupecké, logice.
My dnes nevíme, co toho představeného k jeho postoji vedlo. Neměli bychom se vůči němu prvoplánově vymezit a vidět ten příběh černobíle. Možná ho tradice dlouho nesla a teď narazil na něco, čemu nerozuměl, co nechápal. Pochopitelně protestuje proti veřejnému nerespektování příkazu o sobotě. Dbá na to, co se v sobotu smí a nesmí, záleží mu na tom dělat věci, jak se má, tj. v jeho vidění světa správně.
Pro Ježíše je však důležitější motivace láskou. Utrpení člověka, stejně jako utrpení uvázaného zvířete se pro něj neslučuje s oslavou Boha, nemůže být ospravedlněno nějakým předpisem. Logika představeného by asi byla „vždyť už to trvá 18 let, tak by to snad 1 den počkalo...“ Ježíšova logika je však jiná. Už to trvá nepředstavitelných 18 let! Tím spíš je potřeba ještě dnes to trápení skončit. Už ani o den víc, i kdyby to měla být sobota! Ostatně, sobota se přece krásně hodí. Kdy jindy napřímit to, co bylo Zlým pokřiveno, než o svátku, který slaví krásu stvořitelského díla...
V té zprávě pro všechny „představené“, i pro ty v nás, je ještě jeden vykřičník. Dejte si pozor, abyste od sebe neoddělovali lásku k Bohu a lásku k bližním, to totiž nebezpečně smrdí pokrytectvím...

Pak slyším dobrou zprávu pro ty, které podobně jako onu shrbenou ženu něco svazuje, ohýbá, trápí, bolí, handicapuje, ponižuje. Moc dobrá zpráva to je, evangelium. Ježíš ty hrbáčky v nás nepřehlíží. Vidí je. Všímá si jich. A dovede se k nim sehnout. V tom jednoduchém pohybu je hodně moc – soucit, ochota být s druhým v jeho trápení, je to gesto prosté všeho povyšování se. Ježíš na problém té ženy neshlíží shůry jako jiní, vzpřímení, kolem. Mohl by, ale místo toho se sehne, aby se jí dotknul.
Nejen to. Ježíš tu není jen jako ten, který pláče s plačícími, je tu i jako ten, kdo má moc setřít každou slzu. Nevím, proč to někdy trvá 18 a někdy ještě víc let, než člověk zaslechne osvobodivé slovo „jsi zproštěn/a své nemoci, svého trápení“. Ale spoléhám, že je tu někdo, kdo mě v tom trápení nechce nechat, protože kvůli jinému přerušil klidně i bohoslužby. Navíc o té ženě mluví jako o „dceři Abrahamově“, bez dalšího podtrhuje, že tato žena je členkou Boží rodiny a jako taková si zaslouží pozornost a soucit, jako taková nesmí být druhořadá, i kdyby byla nakrásně ženou v synagoze. Připomíná lidem, že každý člověk si zaslouží respekt a úctu.

Pro dnešek poslední zpráva (beztak ta nejdůležitější...) za mě je, že Ježíš přichází vyhlásit zajatcům propuštění. Právě tak, jak to o sobě prohlásil v jedné galilejské synagoze slovy proroka Izajáše:
Nebeský vítr mi vane do plachet –
nesu skvělé zprávy těm, kdo jsou na tom zle!
Přicházím potěšit zdeptané depkami,
osvobodit vězně samoty,
obejmout věčné ousidery,
rozsvítit temné tunely,
dát novou jiskru těm, kdo už nemohli,
a vyhlásit globální amnestii –
vždyť už je podepsaná v nebi!
Člověk může uvázat, svázat zvíře, klidně vola nebo osla, ačkoliv není větší ani silnější. Má zkrátka svoje fígle. Podobně může Satan, ten Zlý, svázat, spoutat, ohnout, zkroutit člověka. Taky na to má svoje fígle. Dost důmyslné. Na Ježíše je však krátký, Ježíš rozvazuje. Propouští na svobodu ty, kdo mají „ducha nemoci“ i zajatce vlastních náboženských představ a pomáhá nahlédnout, že Boží vůle nesměřuje ke svázání normami, ale naopak k rozvázání, osvobození těch, kdo si sami pomoci nemohou. Smysluplná odpověď na to není pobouření, ale radost...

modlitba
Pane Bože, tobě díky, že naději máš, pro nemocné, pro odstrčené, pro zapomenuté, i pro hříšníky. Spolu s onou uzdravenou ženou ti děkujeme a radujeme se. Amen