5. neděle po Trojici, 21. 7. 2019, Blahoslavův dům/Tišnov

písně: 211, 631, 152, 682, 699, 635, 397, 510
čtení Písma sv.: Kaz 3,1-8 / Lk 10,38-42

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Žily, byly dvě sestry, Marta a Marie. A taky měly nejspíš ještě bratra jménem Lazar, ale to je Janovo vyprávění... Žily, byly dvě sestry, jedna pracovitá a druhá zbožná... Takhle se ten příběh někdy převypravuje. Stručně, jasně, jednoduše, jako příběh o jedné starostlivé hospodyňce a o jedné zbožné učednici. Nemůžu si pomoct, ale podle mě zase až tak jednoduchý není. Třeba už proto, že se moc nevypráví v nedělní škole. Buď je to ze strachu, že by pak děti ztratily i poslední špetku ochoty s něčím doma pomáhat nebo si s ním možná sami dost dobře nevíme rady. Ježíš se v něm totiž zase jednou zachová dost nepochopitelně a pro Martu (a tím pádem i pro posluchače) nepohodlně. Možná proto s tím příběhem býváme tak rychle hotoví – aby se nás to nepohodlí nedotklo.

Je to samozřejmě příběh o dvou sestrách, příběh o tom, jak tyto sestry přijmou doma Ježíše. Může to však být příběh i o nás, o našem přístupu k setkání s Kristem. A v tom je právě ten vtip. Jakmile se nás ten příběh začne týkat, přestane být jednoduchý.

Nejdřív se v něm mluví o Martě, ženě, která je zřejmě paní domácnosti, jak napovídá už i její jméno: Marta znamená aramejsky „paní“. Marta poskytne Ježíšovi a jeho nejbližším zázemí na cestě do Jeruzaléma. Přijme je pod svou střechu. Může tak připomínat řadu jiných žen z tzv. Ježíšova doprovodu, které jej a jeho učedníky podporovaly a zabezpečovaly tak říkajíc hmotně během jejich cest. Marta bývá často považována za starší z obou sester, ale myslím, že to jen cosi vypovídá o našich stereotypních představách o tom, jak to chodí mezi sourozenci. Marta je v příběhu popsána jako dokonalá orientální hostitelka – svého hosta zahrne péčí i dobrotami, snáší na stůl, co jen může. Přesně tak, jak to dobré mravy velí, jak se to má. Na většině obrazů, které příběh zpracovávají, má plné ruce. Tu v nich má mísu s ovocem, tu díži s těstem na placky, tu džbán s nápojem či dokonce koště. Plné ruce práce. Myslím, že tohle mnozí nějak známe. Snahu co nejlépe uctít vzácného hosta, i u nás ve sboru se občas člověk kolem občerstvení dost naběhá...
Jenže v tom je zároveň trochu úskalí příběhu: je-li nám příliš nepohodlné pustit si ho k tělu, zůstaneme u toho, že Marta je prostě jen příliš starostlivá a pečlivá hospodyňka, inu, takových známe, ale to se nás netýká, my jsme spíš ta Marie... Podle mě však Marta v příběhu není jen za všechny hostitelky světa. Je tam i za nás, respektive za to v nás, co se honí, aby stihlo všechny úkoly a povinnosti, za to v nás, co si říká, že práci za mě nikdo neudělá, za to v nás, co je spíš na ty skutky, praktickou službu, na to přijít na brigádu a udělat nějakou práci než připravit společný duchovní program či modlitbu. Marta reprezentuje člověka, který je tak zabrán do toho, co se má a musí, co je třeba stihnout, je tak pohlcen ve „svém“ světě, že vlastně pro Ježíše moc nemá prostor nebo jen velmi omezený a jasně ohraničený. Je jedno, jestli jde o přepečlivou hospodyni nebo o člověka zahlceného prací, množstvím emailů, zakázek, služeb, úkolů,... nebo o maminku pohlcenou starostí o děti nebo o studenta ve zkouškovém či před maturitou, před písemkou, ponořeného do učení nebo o seniora, zabraného do kolotoče lékařských vyšetření a zápasu s neduhy. Jistě bychom přišli i na řadu dalších. Marta je tu zkrátka za všechny, kdo toho mají hodně, kdo mají plnou hlavu starostí a duchovní věci, vztah s Bohem, vztah s Kristem, jsou proto poněkud na vedlejší koleji. Marta je tu také za ty, kdo „vaří“ podle osvědčených receptů, jsou v zajetí svých naučených postupů a stereotypů, což je pohodlné, protože u toho už není potřeba zase tolik přemýšlet.

A pak je tu Marie. Marie, která místo aby spolu se svou sestrou lítala mezi kuchyní a jídelnou, sedí Ježíšovi u nohou, tak jako sedávali se svými učiteli jejich žáci, tak jako s Ježíšem sedávali jeho učedníci. Je tedy jednou z nich – učednicí. Navzdory tomu, že židé tradičně ženy nevyučují. Navzdory tomu, že její místo by mělo být po boku Marty a ne Ježíše. Tím je pro nás ohromně cenná, evangelista Lukáš na ní ukazuje, že v křesťanské komunitě je místo ženy nejen v kuchyni, u sporáku či u nádobí, ale také tam, kde se o víře mluví, přemýšlí, kde se studuje. Myslím, že v ČCE to opatrně zakoušíme v tom, že ordinujeme ženy ke kazatelské službě, že je leckdy volíme do staršovstev i jiných grémií, že jich řádka studuje teologii,... ...a přece jsou to dost často ženy, kdo se přinejmenším v naší sborové kuchyni pohybují. Možná i toto stojí za další promýšlení.
Na obrazech nemá Marie v rukou obvykle vůbec nic, zato je blízko Ježíši. Někdy kolem ní poletuje holubice svatého Ducha. Marie v tom příběhu jedná zvláštně, však na to také její sestra naštvaně poukáže, když se dožaduje zastání, ocenění své práce, uznání, když se snaží mít Ježíše na své straně. Marie poslouchá. Nevěnuje pozornost ničemu a nikomu jinému než Ježíši. Je líná? Nebo natvrdlá? Nevidí, co všechno je potřeba? Ne. Jen je zaujatá. Nadšená. Pozorná. Soustředěná na Ježíše. Je jako ten muž, který nechce stavět na písku, nýbrž na skále, pročež nejprve poslouchá Ježíšova slova (aby je pak mohla plnit). Dalo by se říct, že Marta pozvala Ježíše pod svou střechu, ale Marie ho opravdově přijímá – je s ním, věnuje mu pozornost. Snad proto, že cítí naléhavost chvíle, že rozpoznává, k čemu je čas, který mají spolu ještě před sebou. Tohle je možná ten největší rozdíl mezi sestrami: Ježíše měly jistě rády obě, jistě si ho obě vážily. Dost možná byly i podobně pracovité. Marie si však všímá, co přichází za čas, nenechá si pro cosi zdánlivě důležitějšího nechat ujít příležitost být s Ježíšem a naslouchat mu. Je čas sedět a poslouchat, řekl by Kazatel.

Všímám si toho, že Ježíš v příběhu rozdílný přístup sester vlastně sám od sebe nehodnotí. Martinu práci rozhodně neznevažuje. Reaguje až na její dotčenou otázku, kterou se nabourává do společenství rozhovoru s Marií. Pane, zrovna tobě je jedno, že mě sestra nechá sloužit samotnou? Tak se mě přece zastaň, pošli ji, ať mi pomůže! Nemůžu dělat všechno! Marta chce, aby se jí Ježíš zastal a tím ji ocenil. Na sestru je asi pořádně naštvaná, proto nemluví přímo s ní, ale vezme to oklikou, přes Ježíše, přes jeho autoritu. Jenže Ježíš reaguje jinak, než by čekala. Jinak, než bychom asi čekali i my na jejím místě. Mohlo by to vypadat, že to Marta od něj schytá, ale já si představuju spíš laskavý, jakkoliv naléhavý tón. Marto, Marto, děláš si hlavu se spoustou věcí. To není potřeba. Teď je potřeba dělat to, co Marie – poslouchat, nenechat si ujít příležitost potkat se ještě se zprávou o Boží lásce, nepromarnit jednu z posledních šancí k setkání s Božím synem a jeho lekcemi o Božím království. Ježíš Martu vrací k tomu, co je to podstatné. Na některých obrazech gestem Martu zve, aby si sedla vedle Marie. To se mi líbí. Martě možná ta jedna věta stačila, aby vyhlédla ze své zaneprázdněnosti, my to potřebujeme trochu přežvýkat.

Někdy se ve výkladech Marta a Marie staví proti sobě s tím, že máme být hlavně jako Marie. Myslím, že o tom to není. V příběhu bychom neměli přeslechnout varování před tím, aby se nám práce, jídlo, pohostinnost místo prostředku nestaly falešným cílem samy o sobě, abychom nepodlehli pokušení podřazovat Boží věci tomu, co se jeví jako naléhavé, co se musí, abychom se nenechali strhnout služebnými potřebnostmi a neopomíjeli pro ně to, co je skutečně důležité, abychom nepromarnili čas. Ale Marta a Marie nejsou buď anebo. Jsou v nás obě (alespoň doufám!). Jde o to, aby dostávaly obě prostor. Benedikt z Nursie, zakladatel benediktinského řádu a jeden z duchovních otců Evropy, dal svým bratřím heslo ora et labora, to je „modli se a pracuj“. Organizuj si své věci tak, abys měl čas na Pána Boha i na práci, pro druhé.
Stojí za to se nad tím zamyslet. Abychom se neminuli s časem poslouchat a přijímat, abychom se neminuli se setkáním, abychom se pro samé starání neminuli s Kristem. Amen

modlitba
Pane Bože, děkujeme ti za chvíle, kdy nás chceš ztišit a soustředit na tvé slovo. Posiluj nás jím pro všední dny, pro všední úkoly, pro práci a službu. Prosíme, dávej nám rozeznat čas – kdy být aktivní, pomáhat, a kdy tiše sedět a přijímat. Amen.

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015