2. neděle po Trojici, 30. 6. 2019, Blahoslavův dům/Tišnov

 písně: 182, S 360, 473a, 621, 449
čtení Písma sv.: 2 Kr 2,1-2.6-14 / Lk 9,51-62

Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Dietrich Bonhoeffer, Následování. Zásadní kniha, pojednávající o zásadním tématu. O tom to dnes bude celé. Teda ne o té knížce, ale o následování. Je to obraz. Přiléhavý, silný, hluboký a inspirativní obraz křesťanské existence, toho, oč se pokoušejí Ježíšovi učedníci, žáci a vyznavači.
Následování znamená být na cestě za někým či být s někým na cestě. Brát svůj život jako cestu podle něčího vzoru. To je v kostce to podstatné.
Dobře, ale jak na to? Jak být Ježíšovým následovníkem, jak být tím, kdo jde na cestě životem v jeho šlépějích? On ten dnešní text dává spíš odpovědi na otázku, jak ne?, čeho se vyvarovat. Možná je to i blíž našemu způsobu uvažování: začít tím, jak NE, a postupně domýšlet, jak tedy ANO. Proto teď 4 způsoby, jak nenásledovat Ježíše Krista. Snad se z toho přece jen nějaký způsob, jak ANO, vyloupne, alespoň mezi řádky...

Způsob první: učedníci.
Nepředstavovat si to následování, jako učedníci u jedné vesnice v Samaří – jako (spravedlivý) hněv. Ježíš vědomě nastupuje cestu vydanosti, zaměřuje svou pozornost k Jeruzalému, podívá se zpříma do očí utrpení, které ho tu čeká a vyjde mu naproti, přijme jej. Mesiáš v jeho podání bude Mesiáš odsouzený a ukřižovaný, teprve poté vzkříšený a vyvýšený. Posílá před sebou své přátele, jako posly, ohlašující Mesiášův příchod. A taky aby zařídili ubytování.
Kdesi v Samaří je ale odmítnou. Pošlou je to háje – nejenom jako poutníky, kterým neposkytnou přístřeší, ale taky jako Mesiáše a jeho družinu. Trpící Mesiáš?! Pche! S tím jděte o dům dál! Židovští poutníci na cestě do Chrámu?! Nakašlete si, náš Chrám na Gerizim jste před lety zbořili! Tak si teď hezky jděte do toho svého v Jeruzalémě, ale nečekejte žádnou pohostinnost. V tom odmítnutí je asi obojí rovným dílem, v každém případě to odmítnutí rázné. Huš! Ať už jste pryč!
Učedníky to rozčílí, možná všechny, ale zejména Jakuba a Jana Zebedeovy, o nichž jinde a jinde Ježíš mluví jako o synech hromu. Hromovat začnou, rozpáleni svatým hněvem. A už, už by svolávali na tu odmítavou vesnici hromy a blesky s nebe. Jako kdysi za Elijáše, když spálil ohněm 2 eskorty vojáků. Ať si to s nimi Hospodin vyřídí, že se postavili na odpor svatému tažení na Jeruzalém.
Nevíte, k čemu tu jste!? Ježíšova reakce je příkrá, podobně jako tehdy, když ho Petr pokárá za ohlašování vlastního utrpení a Ježíš ho s těmi satanskými nápady vykáže do mezí – za sebe. Žádné hromy a blesky! Mesiáš nepřichází jako Soudce a Mstitel, ale jako Zachránce. Takže žádné pálení čarodějnic, vy holomci! Při následování Ježíše je nutné počítat i s odmítnutím a nesmíte proto propadnout malomyslnosti ani hněvu.

Způsob druhý: nadšenci.
„Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Velká slova. Nejspíš vážně myšlená, pronesená se svatým zápalem. Trochu to připomíná apoštola Petra – i kdyby všichni odpadli, já ne, i kdybych měl umřít, nezapřu tě. Jak to dopadlo, víme. Zapřel 3x, ještě než zakokrhal kohout... Neznámému, který Ježíšovi nadšeně slibuje, že jej bude následovat kamkoli, Ježíš neodpovídá tak přímo, jako později svému příteli Šimonu Petrovi, přesto však ten svatý zápal brzdí. Poukazuje na to, co je na takovém následování obtížné. Je to vydanost, nezajištěnost. I neustále se toulající zvířata, jako jsou lišky nebo ptáci, mají zázemí svých doupat a hnízd. Ne tak Ježíš. Nemá nic z toho, co řada lidí považuje za nepostradatelné pro normální život. Nemá zázemí domova, vlastní rodiny, stálosti, jistot. Je pořád v pohybu, pořád na cestě, neustále odkázaný na milosrdenství Boží i lidskou lásku k bližnímu. Kdo se vydá jeho cestou, musí počítat se ztrátou bezpečného hnízdečka, respektive s tím, že pohodlí a bezpečí doupěte, mama hotelu, domova, přestane být prioritou číslo jedna. Slib bezpodmínečného následování s sebou nese existenční a existenciální důsledky. Na to bacha, upozorňuje Ježíš, s tím je třeba počítat.

Způsob třetí: tradicionalisti.
Pojď za mnou, se mnou, zve Ježíš kohosi. Tak jako pozval mě nebo vás. Odpověď je zdvořilá: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Napřed musím splnit to, co ode mě očekává tradice. To, co se sluší a patří. Napřed musím učinit povinnosti zadost. Nemusíš. Nic nemá mít přednost před láskou k Bohu. Podle novozákoníka Jiřího Mrázka je to s těmi mrtvými pochovávajícími mrtvé zřetelně obrazné vyjádření. Souhlasím s ním. Ježíš jistě nečeká, že by funus vypravovaly zemřelému mrtvoly. Varuje však, aby člověk neuvízl v tradici, v tom „jak se to vždycky dělalo“ bez ochoty přemýšlet, co je potřeba teď, aby si následování nezaměnil s pouhým dodržováním „mrtvých“ pravidel. Upnout se k minulosti není následovat Ježíše. Ale zní to teda drsně, že jo? To nás zas jednou Ježíš provokuje, jen co je pravda!

Způsob čtvrtý: rád bych, ALE nemohu...
„Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Nebo taky: budu tě následovat, ale nechtěj po mně, abych se vzdal svých vnitřních závislostí – na práci, na rodině, na domově,... Budu tě následovat, budu, ale ne celý, ne bez výhrad. Oráč nemůže vést pluh, a přitom koukat, kde co lítá. Nemůže se nechat rozptylovat kde čím, kontruje Ježíš. Stejně tak řidič nemůže sedět za volantem, ale koukat pořád na zadní sedadlo, na svou krásnou rodinku. Musí se soustředit na řízení. Musí koukat, kam, do čeho jede.
Zase je to provokace, zase je to z Ježíšovy strany obraz. Jistě, že loučení by potenciálního následovníka zas až tolik nezdrželo. Jde však znovu o to, jak to máme v životě poskládané, co jsou priority.

Tohle se teda ale fakt těžko poslouchá! Ježíš má na ty „své“ lidi šílené nároky – copak to jde, vyvázat se z rodinných vztahů a povinností?! Neohlížet se jednoduše na nikoho a na nic, jen na Pána Boha?!
S vědomím rizika, že je to možná jen další pokus Ježíše a jeho slova ochočit, zjemnit, říkám, jak tomu rozumím: Ježíš neruší ani nekritizuje naše vztahy v rodinách, ale staví je pod nárok Božího království, který je může proměnit, taky narovnat, uzdravit. Podle mě to není BUĎ a NEBO – buďto Ježíš, Bůh nebo rodina a všechno ostatní. Podle mě je to na prvním místě Ježíš, Bůh, a pod jeho vedením vztahy k rodině i všemu tomu ostatnímu. Nic jednoduchého to samozřejmě není ani tak. Ale o malounko líp to dokážu přijmout. Nejdřív, ať tě určuje to, že v životě kráčíš po cestě za Ježíšem, to ať prosakuje do všech tvých vztahů. Zvěstovat království Boží můžeš koneckonců i ve svém prostředí, v rodině, dokonce i na tom funuse...

Slyšeli jsme 4x jak NE a teď 1x náznak toho, jak ANO. Tak ještě jednou, co že to teda znamená brát svůj život jako cestu za Ježíšem, s Ježíšem? Především hledat Boží království s nadějí, že zbytek už nějak bude.
Vydat se s Ježíšem do nejistoty, vzdát se zajištěnosti, aby člověk mohl zažít jistotu, kterou daruje Bůh, založenou na důvěře v něj. Přijmout jako to podstatné to, co po nás chce Ježíš a skrze to posuzovat to ostatní. Hlavně neuvíznout na jednom místě, zůstat vnitřně v pohybu a směřovat za Ježíšem. To pak taky nemusí být fatální, šlápnu-li občas vedle.
Pro mě je nejdůležitější vzkaz o tom, co je to následování, schovaný v Ježíšových slovech: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Ježíš přišel, aby lidi vytahoval z bryndy života. Boží způsob, jak s lidmi být je ve vydanosti a lásce. Následování je pro mě pokus žít to taky. Ne poučování, ne moralizování, ne strašení Božím soudem nebo peklem. Ale pomoc, napřažená ruka, hozené lano ve chvíli, kdy se druhý člověk v něčem utápí. Dost to taky říká o tom, v jaké životní situaci tu nabídku lidi nejsnáze přijmou a s kým se při následování Ježíše Krista potkáme nejčastěji – s těmi, co on. S těmi, co něco podělali, s neumělci života. Jedničkáři to obvykle nejsou...
Není to ani trochu snadná cesta. Pokud však člověk rozpoznal v Ježíši toho, kdo zachraňuje, je to asi jediná, která dává smysl. Amen

modlitba
Bože, náš Otče, povolal jsi nás v Ježíši Kristu ke svobodě svých dětí. Zbav nás všech nátlaků a závislostí a daruj nám svobodu a aktivní sílu, jakou mají ti, kteří vědí, že je miluješ. Prosíme o to skrze Ježíše Krista, tvého Syna a Záchranáře nás i světa. Amen