7. neděle velikonoční, Exaudi, 2. 6. 2019, Blahoslavův dům

 

písně: ž 130, S 315, 192, 694, 631, 649

čtení Písma sv.: Lk 18,9-14 / Fp 3,8-20

 

A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.
Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.

 

Milé sestry a milí bratři, dnes je 1. červnová neděle. V uplynulých dvou týdnech na mnoha místech kolem mě zuřily maturity, některé studenty ještě čekají zkoušky, včetně těch přijímacích, školákům vrcholí náročné období uzavírání známek za 2. pololetí. Písemky, zkoušení, zápočty – to všechno vyžaduje opakování. Zopakovat si to, co se člověk naučil, co si už osvojil a teď má znalost či dovednost nějak prokázat. Dnešní čtení z listu Filipským je také svým způsobem takové opakování. Opáčko důležitých aspektů křesťanské zvěsti. Naštěstí nás z nich nikdo nezkouší. Stačí, když si to opakování vyslechneme a necháme si leccos připomenout.

Apoštol Pavel píše do Filip z vězení, snad v Efezu. Ztráta svobody ho však netrápí tolik, jako starost o milovaný sbor. Inu, byl to první, který Pavel založil na evropském kontinentu. Měl lidi ve Filipech rád, moc mu na nich záleželo. A tak mu v žádném případě nebylo jedno, že se mezi nimi objevil kdosi, kdo nahlodával jejich víru a naději.
Pozvání k Bohu, spása, je zadarmo a pro všechny, snažil se jim proto vehementně připomenout!
Spása zadarmo. Bez zásluh, z Boží milosti, z veliké Boží lásky. Myslím, že tohle si taky potřebujeme čas od času připomenout. Je to totiž úplně jiná logika, než na jakou jsme zvyklí ve světě kolem. Za všechno se přece platí! Co nic nestojí, za nic nestojí, říkává se také někdy. Pocit, že si věci musím nějak zasloužit, odpracovat, je dost neodbytný. Proč? Možná proto, že dostat něco bez vlastního přičinění znamená také nejistotu, protože věci nedržím ve svých rukou. Nemohu-li si spásu sama zasloužit, jen stěží si jí mohu být beze zbytku jistá. Snad proto nám jde to přijímání tak těžko...
Pavel zápasí s těmi, kdo mají pocit, že spravedlnost, svatost, si lze vysloužit dodržováním náboženských předpisů a nařízení. Tomu se taky dá rozumět – když se člověk řídí jasně danými pravidly, je taky dobře kontrolovatelné, jak na tom je. Zda dobře nebo špatně. A možnost kontrolovat zase znamená držet věci ve svých rukou! Moc, moc to potřebujeme, pořád znovu se k tomu uchylujeme – k logice „má dáti – dal“, která je tolik vlastní světu, ve kterém žijeme. Počitatelné zásluhy, to je to, co my lidi potřebujeme, abychom se měli čeho chytit. V Pavlově době těmi zásluhami bylo dodržování jídelních předpisů, zachovávání šabbatu, obřízka,... Co je to dnes?
Jak nad tím uvažuji, dochází mi, že vlastně cokoliv. Všechno to, co mi dává pocit, že jsem v očích druhých nebo ve svých vlastních lepším člověkem. Rádobyzbožné chození do kostela, okázalé opovrhování konzumem, skrupulózní starost o zdravý život nebo ekologickou šetrnost. Dokonce i modlitba... Ježíš to ilustroval příběhem o farizeu a celníkovi. Farizeus v něm má pocit, že je na tom líp než druzí (a rozhodně líp než kolega celník). Jeho modlitba se mění v monolog, při kterém vyjmenovává Bohu, v čem všem je dobrý, čím vším si jeho lásku zasluhuje. Nedochází mu, že Bůh člověka miluje, aniž by bylo třeba si jeho lásku čímkoliv kupovat. Všude tam, kde na to zapomínáme, kde ze strachu kupíme splněné úkoly, dobré skutky, modlitby, zásluhy všeho druhu, všude tam, kde to samé vyžadujeme od druhých jako záruku zbožnosti, jsme mimo. Bůh o nás uvažuje jinak. A pokud neumíme přistoupit na jeho logiku, na jeho způsob uvažování, stěží můžeme zažít dar ospravedlnění – jako ten farizeus z Ježíšova příběhu.

Další podstatná věc, kterou nám Pavel připomíná, je fakt, že víra není statická. Není to sezení na místě. Je to cesta, pohyb (určitým směrem). Běžím k cíli, píše Pavel. Ještě tam nejsem, ale jsem na cestě a peláším – do otevřených dveří Božího království. Možná je to maraton, ale ne rozsezenost. Hm, tohle si taky potřebuju zopakovat. Mám dost sedavou práci. A i při těch bohoslužbách se docela dost sedí. Myslím, že vnitřní pohyb s vnějším nějak souvisí. Zažívám to tak i na pouti – proto se na ni opakovaně vydávám. Mysl se na ní dává do pohybu spolu s tělem. Pavel to měl možná nějak podobně, stačí se podívat na mapu jeho misijních cest – pokud zrovna neseděl někde za katrem, přesouval se z místa na místo. Jeho životní cesta vycházela z jeho vnitřní cesty víry. To, že víra je krom jiného pohyb, by nám mohly připomenout také děti. Nevydrží moc sedět. Pohyb potřebují. Někdy nás to irituje, máme pocit, že nás to ruší. Toužíme po klidu, usazenosti, soustředění. Pavel ale používá obraz poklusu, když mluví o víře. Možná i v tomhle bychom mohli být trochu jako ty děti...

Napodobujte mne!, vyzývá Pavel. Vytrženo z kontextu, mohlo by to vyznít děsně neskromně, samolibě. Ale Pavel mluví o napodobování své lásky ke Kristu, která se zrcadlí v jeho nadšení pro Kristovu věc, pro Boží království. Hořím, nebojte se hořet taky, volá. Sebekriticky uvažuji, kolik nadšení vyzařuje ze mě? Jsem zapálená pro Krista? Je na mně můj vztah k němu znát? Po zkušenostech z letničního prostředí jsem obezřetná, ale není to vlastně někdy trochu výmluva? Nadšení přece nemusí mít vždycky jen podobu rozzářených očí...

Nemusíme se držet při zemi, vždyť máme občanství v nebesích, ujišťuje ještě jednou Pavel. Občanství, to jsou práva i povinnosti, alespoň pro Pavla. Nejednou se odvolal na své římské občanství. Co však pro něj znamená to občanství v nebesích? Že do Božího království patří už teď a tady. Že už se ho Boží vláda teď a tady týká, že s tím nebude čekat až po smrti.

Pavel pro svůj život objevil obrovský dar – možnost nespoléhat před Bohem na sebe, na svůj původ, vzdělání, aktivitu, horlivost, zbožnost či co dalšího – možnost spolehnout se na Boha a jeho přijetí, jeho touhu být člověku nablízku. Tenhle objev, setkání s Kristem, ho dokonale nadchl. Rozběhl se vstříc otevřené Boží náruči. Je si jist, že je otevřená bez nároku na lidské zásluhy, ne za odměnu, ale z lásky a pro všechny. Nedovede si to nechat pro sebe. Opakuju si to a připomínám si, že nejen reformační heslo Sola gratia, pouhou milostí, ale i toto je pozvání pro nás. Nenechat si dobré zprávy pro sebe. Amen

 

modlitba
Pane Bože, někdy jsme křesťané líní nebo unavení. Nechce se nám vstávat do kostela, nechce se nám dělat něco jinak než většina lidí kolem nás. Ale občas nám dojde, jak je to skvělé, že se můžeme spolehnout, tobě věřit. Ty nás k sobě zveš. Není před námi jenom nějaké nejisté nebo temné budoucno, ale tvoje světlo, tvoje království, ve kterém už trochu můžeme být teď. Děkujeme za to. Prosíme, aby tuto radost poznali i další. Třeba i skrze naši žitou radost. Amen.

 

 

 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně II

Lidická 79

602 00 Brno

 

 

fb ico https://www.facebook.com/Blahoslavak

yt ico https://www.youtube.com/channel/UCYEFwUgOHBicsJlDAWWREBA

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Pro změnu nastavení klikněte zde.

cce foot