5. neděle velikonoční, Cantate, 19. 5. 2019, Blahoslavův dům

 

písně: ž 98, S 89, 678, 635, 699, 341, 347, 326, 510

čtení Písma sv.: Sk 11,1-18 / J 13,31-35

 

Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

 

Jan a ta jeho hutná vyjádření. Někdy si v nich potřebuji podtrhávat, aby se vylouplo to hlavní, to podstatné. Dnes si podtrhuji 3 momenty: oslavení, odchod, nové přikázání.

 

Oslavení. SLÁVA. Ježíš mluví o oslavení, o tom, že byl oslaven a bude oslaven. To je jeho (pro nás asi dost nepochopitelná) reakce na Jidášovu zradu. Ježíš ví, že ho nečeká nic dobrého, a přece mluví o slávě. My to slovo obvykle používáme jinak. Pro nás znamená: slavit narozeniny, připravit zahradní party, juchat. Možná ještě oslavovat nějaké vítězství – vděčně si cosi připomenout. U Jana však oslavení znamená moment, kdy je zvlášť znát, že Ježíš a Bůh Otec jsou za jedno, jsou jedno. Chvíle oslavení jsou chvíle, kdy zasvitne Boží sláva a ukáže se, jak velmi věrně Ježíš vyjadřuje, jaký je Bůh. I v tom momentu, kdy Jidáš odchází do tmy, aby Ježíše vydal, a on jej nezastaví, nechá jej jít s vědomím důsledků, které to pro něj ponese, se to ukazuje velmi jasně.

 

Odcházení. ODCHOD, to je druhý moment k podtržení. Ježíšův odchod, nikoliv ten Jidášův, je potřeba dodat. Mluví to tu Ježíš o své smrti nebo o tom, co bude po ní? Těžko říct. U Jana ukřižování, vzkříšení i nanebevstoupení úzce souvisejí. Nelze je od sebe roztrhnout. Ježíšův odchod tak v sobě nese celou tu velikou proměnu, kterou ve vztahu k němu znamenají velikonoční události. Jeho slova jsou vlastně pokyny na rozloučenou. Nebo také dárek na rozloučenou, vždyť díky nim se lze vyrovnat s odloučením. Jsou Ježíšovým odkazem, závětí, smysluplným programem pro dobu, kdy už Ježíš nebude fyzicky přítomen, kdy bude se svými jinak, nově. Tedy i pro dobu dnešní.

 

Do třetice, si podtrhuji NOVÉ PŘIKÁZÁNÍ a ještě slovo MILOVAT. Přikázání lásky. Co je na něm ale vlastně tak závratně nového?! Láska k těm, kdo jsou „naši“, ba dokonce ani láska k cizincům nejsou přece v Písmu ani ve vztahování se k Bohu nic nového pod sluncem...
Nový je způsob, jakým Ježíš lásku vykládal, jak jí rozuměl, jak ji žil ve vztahu k učedníkům i k celému okolnímu světu. On sám, tím, jak kolem sebe vytvářel společenství, jak lidi vracel zpět do vztahů přetržených nějakým zlem či nemocí, tím, jak trpělivě vysvětloval, tím, jak vycházel vstříc lidem a jejich myšlení, ukazoval, co to pro něj (a pro Boha!) je milovat. Pozor, od Ježíše to není takové to obecné „mějte se rádi“, tak nějak všichni se všemi, buďte na sebe hodní, jak se někdy razí dnes. To jsou samozřejmě fajn výzvy, lidová moudrost, nic proti ničemu. Ale Ježíš to konkretizuje, dotahuje ještě dál – milujte se!
Milovat. Druhé. A safra... To není milovat ty, kdo jsou nám blízcí, názorově i jinak, není to najít si partu těch, kteří mi zkrátka sedí. Ježíš chce, abychom milovali zadarmo, nezištně, trpělivě, i ty, kdo nás štvou a prudí, i ty, co jsou mnohdy spíš na zabití než k pomilování, milovat tak, aby si ti kolem naši lásku nemuseli zasloužit. Láska, která nežádá zpět, láska, která přijímá druhého, láska, která nečeká a udělá první krok vstříc druhému sama.
Ježíš nezakládá společenství dokonalých, mravně nadřazených. To si někdy myslí lidi, takový nárok taky někdy kladou na církev a vyčítají jí, když taková není. Ale Ježíš klade na první místo vzájemnou lásku. Zakládá společenství milujících. Podle lásky mají být ti jeho poznat. To má být značka Ježíšových učedníků – tedy i nás. Ježíš nemiloval nechápavost nebo nenávist, ale byl přesvědčen, že právě tyhle postoje lze změnit jedině láskou. Nové přikázání je pokračovat v jeho stylu života, v jeho činnosti.
Dost dobře to nejspíš nakonec pochopil Petr, když se odhodlal ke křtu Kornélia a jeho přátel. Pochopil, že nemusí mít strach z kontaminace nečistým, že to nečisté může posvětit – kontaminovat jej čistotou. Přesně takto to přece dělal Ježíš! Jeho láska nezůstala stát před malomocenstvím, krvácením ani před hříchem či smrtí. Nebál se lidí dotknout a tím dotekem zahnat kultickou nečistotu svou svatostí a čistotou. Láska někdy obrací věci naruby, zdá se. Ta Ježíšova, Kristovská, nevylučuje, ale zve ke smysluplnému životu, nechává se zasáhnout soucitem nad bolestí druhého, dává zažít cosi s Bohem...
Procházím svůj život i život svého společenství víry a smutně konstatuji, že ta inventura nedopadá právě slavně. Pozvat mnohdy moc neumím, neumíme, obzvlášť ty, kdo jsou jiní a na okraji. Děláme si to hezké, silné, modlitební setkání, bohoslužby, programy všeho druhu, ale děláme si to hlavně sami pro sebe. Přijít může kdokoliv, jistě, ale explicitní pozvání často chybí. A i to kdokoliv má někdy svoje hranice...
Soucit, ten leckdy mizí pod hromadou vlastních problémů a starostí. Mrzí mě to. U sebe i u druhých. Bolí mě nelaskavost, kterou někdy zakusím na své kůži a upřímně stydím se za tu svoji, kterou zažijí druzí ode mě.
A ten prožitek Boží blízkosti? Někdy mám dojem, že to ti kolem mě, kolem nás mají jen málokdy příležitost jej zakusit. Leckdy jsme na to příliš uměření, ostýchaví, civilní nebo naopak domněle zbožní a nesrozumitelní. Ach jo.

 

Miluješ mne?, ptá se Ježíš Petra po vzkříšení při snídani u jezera. Ty víš, Pane, že tě mám rád, vyznává pokorně Petr. Milovat nebo mít rád, to není láska stejné síly a kvality, alespoň v Bibli ne. Miluješ mne? No, to moc neumím, dovedu tak leda mít rád... Kde jen vzít síly na to MILOVAT?
U Ježíše. Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem, říká totiž. V jeho lásce k nám, v té lásce, která je až do konce, do krajnosti, na kříž, je ten nejspolehlivější zdroj naší lásky k druhým. Jako se dával a vydával Kristus, můžeme se i my láskyplně dávat, vydávat. Sami ze sebe a ze svých sil bychom to stěží zvládli. Ježíš je nám zdrojem svým příkladem, tím, jak pomohl samařské ženě, tím, jak uzdravil posedlého v Gerase, tím, jak oslovil Zachea... Konkrétní příběhy i podobenství nám ukazují, jak na to. Ale Ježíš je nám zdrojem především tím, že a jak miluje nás. Z toho můžeme čerpat. Vlastně po nás nechce nic, co by předem nepodepřel sám, ze své strany. To je síla. Je to pro mě veliké povzbuzení. Leckdy je slyšet (zvenčí i z našeho vlastního nitra) argument: já nejsem Ježíš! Nejsi, ale můžeš z toho zdroje brát. To platí pro nás pro všechny.

 

„Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Slova na rozloučenou a povelikonoční úkol pro učedníky, pro nás. Napodobovat Ježíšovu lásku, a tak zpřítomňovat jeho způsob života, jeho lásku, jeho učení ve světě. Zpřítomňovat Boží lásku ve světě. Je to ohromně těžké. Věřím však, že i na tento úkol, na tento quest, se vztahují Ježíšovy výzvy „proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno“. Teď jde o to odhodlat se tlouct na Ježíšovy dveře, ne se všude dobývat skrze vrátka vlastního ega. U Ježíše je totiž lásky na rozdávání. Pro nás i pro druhé. Pro nás a skrze nás i pro druhé. Amen

 

modlitba
Pane Ježíši, prosíme, obejmi nás svou láskou a zavři do ní všechnu naši nelásku. Aby nám nelezla do vztahů. K druhým, k tobě, k sobě. Buď nám nablízku, posilni nás i dnešním společenstvím u tvého stolu. Amen

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015