Vytisknout

 Blahoslavův dům, 29. 3. 2020, mh

 

Text:               Ezechiel 37, 1-14

                

Písně:             176, (244), (436), 673                       

 

Kázání:          

 

Vypadá to jako scéna z nějakého béčkového hororu:  Množství kostí, začnou se k sobě přibližovat, pokrývají se šlachami, masem, pak kůží. A nakonec z nich povstane jakási armáda nemrtvých... 

Trochu děsivé, trochu směšné. Vlastně se tomu zdají odpovídat slova, která zpíváme v písni Divné to věci dnes:

„Žebro, čelist, rameno,

loket, kotník, koleno

už si běží naproti,

chrastí to rachotí.“

 

Jenže, ta slova z knihy proroka Ezechiele nebyla pokusem o líčení nějaké události, více nebo méně strašidelné. Je to obraz. Čteme, že prorok tuto scénu viděl ve svém prorockém vytržení. Ví velmi dobře, co mu ten obraz připomíná: takhle, právě takhle si v babylonském zajetí připadají jeho soukmenovci a souvěrci, lid izraelský.  Jako bez života. Jako dávno zmrtvělí. Jako bez naděje na nějaký další život.

Prorok vidí planinu s kostmi. Je po bitvě, po velké, fatálně prohrané bitvě. Rozházené kosti jsou kosti nepohřbené. Jakoby nezůstal vůbec nikdo, kdo by zabité pohřbil. Ti zemřelí tak ovšem - slovy Bible - „nebyli připojeni ke svému lidu“. Jestliže ovšem nebyli připojeni ke svému lidu, znamená to, že se nemohou dočkat žádného vzkříšení. Ve Staré smlouvě se totiž vzkříšení týká vždy celého Božího lidu. Tam nejde o to, abych hlavně já sám došel vzkříšení - tam jde o to, zda Hospodin nás povolá k věčnému životu jako celý svůj lid. – Ta scéna je zmar na druhou.

Je naše dnešní situace tomu výjevu v něčem podobná? Mohlo by se to tak jevit. Nejsme sice ze své země vyhnáni jako tehdy Izraelci, netrpíme v cizině ve vyhnanství. Ale ta zvláštní zmrtvělost dnešních dní… Ty neživé, vylidněné ulice. Ta vynucená izolovanost, prázdná tržiště a obchody, opuštěné školy, zavřené kostely, přetržení všech veřejných aktivit. A rostoucí obava, kdy budeme moci zase normálně žít a jak to budeme umět, až karanténní omezení skončí. A skončí všechna omezení? Máme úzkost z toho, co všechno bude muset být jinak.

 

Prorok dostává ve svém vidění otázku, jestli tady ještě může vůbec vzniknout nějaký nový život: „Mohou tyto kosti ožít?“ Vidíme, že prorokovi se nedaří jaksi samo sebou vyznavačsky prohlašovat, že ano, že jistě, samozřejmě. Projeví pouze své tušení, svou naději, že v Boží perspektivě je všechno jinak než z našeho pohledu. Prorok s pokorou odpoví: „Hospodine, ty to víš.“  

Ale pak se stane, že jeho prorocký hlas je potřeba k tomu, aby tu novou naději do světa vyhlásil. Aby vyhlásil, že je v Boží moci i na tomto místě i v této situaci dát nový život. Boží moc dokáže i zde doslova vlít život do žil. A když prorok oněm vysušeným kostem oznámí, co má vyřídit, začnou se v údolí dít divné věci.

 

K čemu nakonec došlo na té pláni? Čteme, že povstalo vojsko velice veliké. Vojsko Izraele v celých dějinách dobývalo, případně bránilo vždycky jen jednu zemi: zemi zaslíbenou, Bohem darovanou. Země pro ně byla místem k životu. Byla nutností, pro každého byla podmínkou k tomu, aby mohl svobodně žít. Jako takové místo k životu ji tedy vojsko Izraele bránilo, nebo znovu dobývalo. (Mimochodem dodnes vojsko Izraele bojuje jen o tu vlastní zemi, a ne o nějaká sousední území.) Na prorokově pláni tedy povstává vojenský zástup, který bude moci znovu bojovat o místo k životu. Bude zajišťovat místo k životu pro celý lid.  

Napadá mě, že i my potřebujeme proroka, který nám ohlásí či připomene, že Hospodin umí znovu probudit k životu. Že chce povolávat ty, kteří pak budou zajišťovat místo k životu pro druhé. I nás Pán Bůh umí probudit k životu. I nás může chtít poslat, abychom bránili místo k životu pro další. Abychom pracovali na tom, aby druhý člověk mohl žít, aby mohl žít důstojně. Anebo nás může chtít s touhle zprávou poslat za někým dalším, kdo ji potřebuje slyšet.   

 

Tak se o tom také zpívá v závěru písně, ze které jsme tu už jednou citovali:

„Když Duch Boží zavěje,

vstane z mrtvých naděje

i v tom našem údolí,

probudí se mrtvoly“

 

Amen, ať se tak stane.