Blahoslavův dům, 17. 5. 2020, mh

 

 

Text:               Matoušovo evangelium 6, 5-9  

                

Čtení:              Izajáš 43,9-15                        

 

Písně:             442, 66, 647, 673, 485                          

 

Kázání:                                                                     

 

Milé sestry, milí bratři,

takto začínají Ježíšova slova, která bychom mohli označit jako pravidla křesťanské modlitby.

Patří do sbírky Ježíšových výroků, kterým říkáme Kázání na hoře, a sice mezi jeho výroky o zbožnosti. Po jeho slovech o tom, jak prokazovat dobrodiní, zazní slova o modlitbě a nakonec také slova o tom, jak se postit.

 

Dnes tedy slyšíme slova o modlitbě. První z Ježíšových pravidel modliteb zní: Nemodlit se kvůli lidem. - Nebudeš jako pokrytci, kteří se modlí, aby se ukazovali lidem.

Mohli bychom mít dojem, že to napomenutí se nás nijak netýká. Snad nikdo nemáme ve zvyku modlit se na veřejnosti, před cizími lidmi. I k modlitbě ve shromáždění se obyčejně stavíme cudně: jsme v našem evangelickém prostředí zvyklí modlit se společně právě jen modlitbu Otče náš.

A když je u nás výjimečně příležitost vyjádřit vlastní modlitbu, míváme s tím většinou rozpaky, nejsme na takový způsob zvyklí. Nemluvě o tom, že v minulých týdnech a měsících se navíc ani žádná shromáždění nekonala. A na oněch nárožích ulic jsme se nemohli ani svobodně pohybovat natož modlit. Tak jaképak předvádění se modlitbou před lidmi, říkáme si.

Oni ale zbožní židé Ježíšovy doby (většinou šlo o židy farizejského směru) nebyli nějací povrchní hlupáci, kterým by šlo za každou cenu o uznání od lidí. Jejich motivací bývalo, že chtěli ukázat druhým, že tu pořád ještě jsou lidé, kteří se hlásí k učení tóry. Chtěli ukázat, že nařízení tóry je možné dodržovat, také pokud jde o modlitbu. Nečekali, že je za to ostatní budou poplácávat po ramenou - oni chtěli před druhými dosvědčit svou víru v Hospodina a svou životní praxi víry.

Je nám to cizí? Nemodlíme se někdy doma s těmi nejlepšími úmysly taky proto, aby naše děti viděly, že je to tak dobře? Nemodlíme se před jídlem někdy taky proto, aby naši vnuci viděli, jak se to dělá? Nebo aby naši hosté zažili, že se umíme hlásit k víře i tímto způsobem?

A ano, i dnes je možné takovým způsobem vzbudit hluboký dojem. Naše modlení plní tento svůj účel. Ale Ježíšova slova před nás staví otázku: k čemu je taková modlitba, kterou vyslovujeme spíš pro druhé lidi?

           

 „Ty však, kdyby ses modlil, vejdi do svého pokojíku a modli se“, řekne Ježíš druhé pravidlo: Modlit se o samotě.

Modlitba, při které takové ohledy na druhé lidi nebudou hrát žádnou roli. Modlitba, při které nebudeš mít jiné, vedlejší motivy ke svým slovům. Modlitba, při které stojíš sám před Boží tváří. Ježíš vyzdvihuje podobu modlitby, při které tě pokud možno neruší nejrůznější vedlejší ohledy - a právě proto při ní můžeš na druhé a na svět svobodně pamatovat ve svých přímluvách.

Ale předně je taková modlitba příležitostí, aby sis uvědomil, s kým chceš mluvit: kdo je ten, před kterým se osměluješ mluvit. A proč s ním chceš mluvit.

V takovém zklidněném, intimním prostředí našich pokojíků, za zavřenými dveřmi se pak může utvářet náš vztah k Bohu, naše víra. Ne nadarmo se o modlitbě mluví jako o jazyku víry.      

 

Nedávno zesnulý německý teolog Otto Hermann Pesch rozvíjel úvahu, jak se může či má modlit člověk v dnešním uspěchaném světě. Dochází k náhledu, že doba dlouhých, košatých a jazykově vytříbených modliteb je nenávratně pryč, protože vnější okolností dnešního člověka jsou prostě jiné. A uvádí, že klíčovou větou modlitby současného člověka zní: Věřím v tebe. Dnešní době přiměřené modlitby jsou pak nejrůznějšími variacemi této jedné klíčové věty.

Modlím se k Bohu, kterému věřím. Ještě nevím, jaký přesně je, ale důvěřuji mu. A Ježíš jakoby mimochodem uvede, jak se nám tento Bůh dává poznat: Ne náhodou se to zde třikrát opakuje: otec tvůj, otec tvůj, váš otec (a pak ještě počtvrté jako Otče náš). Modlitbou můžu zjišťovat, že ten, ke kterému se v modlitbě obracím, je ten, kterému můžu důvěřovat jako svému dobrému otci.

Může nás překvapit, že Ježíš na tomto místě mluví o odplatě za modlitbu („Tvůj Otec, který vidí, co je vskrytu, ti odplatí.“) Snad je za tímto vyjádřením úvaha židovské zbožnosti, že za skutky zbožnosti se člověku dostane odplaty. Nevíme jistě. Hlavní odměnou pro člověka, který se modlí, je v každém případě to, že se s Bohem potkává.

Jak se to děje? Slovy. Hospodin s námi komunikuje slovy – slovy vyřizované zvěsti. Podobně jako my s ním komunikujeme slovy – slovy modlitby. Na otázku, kterou si někdy sami klademe, totiž jestli jsme ho při naší modlitbě už někdy slyšeli či aspoň zaslechli, můžeme říci: ano, vždyť naše modlitba je vždycky už jen odpovědí na jeho předchozí oslovení. Když se modlíme, tak proto, že k nám jeho hlas už zazněl.   

           

Třetí ježíšovské pravidlo pro modlitbu zní: Nemodlit se mnoha slovy.  

Ježíšovo vyjádření („Nebuďte jako pohané…“) nebylo výpadem proti nějakým neznámým pohanům. Mnohem spíš šlo o ironii zaměřenou do jeho vlastních řad – k jeho žákům. Aby se nedomnívali, že svou výřečností na Boha zapůsobí. 

A Ježíš tu vysloví jednu zcela zásadní věc: Bůh jako váš Otec zná vaše potřeby, vaši nouzi. Zná je dřív, než o nich sami začnete mluvit.

Napadne nás: Jaký má tedy modlitba smysl? Proč máme vyslovovat prosbu, o které Bůh ví už předem? - Pán Bůh nepotřebuje, abychom mu napovídali, co k životu potřebujeme: on to ví. Ten, kdo to neví, jsme my.

A tak se nemodlíme proto, abychom Pánu Bohu připomínali, co my nebo druzí lidé k životu potřebujeme. Modlíme se proto, abychom před jeho tváří zjišťovali, co je naší skutečnou potřebou a opravdovou nouzí. Potřebujeme se modlit, abychom to mohli objevovat.  Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015